Na mediální scéně zaujal naše komentátory v minulém týdnu nejvíce výlev emocí, který postihl předsedu vlády při tiskové konferenci. Stal se jim podnětem ke dvěma úvahám, v nichž z různého úhlu prozkoumávají vztah politiky a tisku.
Tradice se mají dodržovat. A premiér Topolánek na polistopadové české pojetí vztahu vládního politika a médií navázal s důkladností sobě vlastní. Po uštěpačném, vulgárním a elitářském Miloši Zemanovi, po urážlivém a sebestředném a právě tak elitářském Václavu Klausovi a po brunátně nedůtklivém a stihomamem trpícím Jiřím Paroubkovi se i Topolánek pouští do boje s mediálními mlýny a novinářskou chátrou – přičemž jeho premiérskou válku charakterizuje hulvátská výbušnost, prezentovaná jako přirozené chlapáctví, a (jak trefně poznamenává kolega Hvížďala a jak přiznává i sám Topolánek) neschopnost sebekontroly.
Jako dobrá ilustrace jeho stylu slouží jednak poslední extempore, předznamenané káráním novinářů na předchozích „premiérských schůzkách“, kdy Topolánek šmahem označil novináře za zkorumpované osly, sloužící „druhé straně“, a jednak stojí za připomenutí legendární Topolánkův rozhovor s Michaelou Jílkovou, jehož videozáznam publikoval server iDNES 4. června tohoto roku.
Nemá smysl se zde pouštět do obrany napadených novinářů, to kolegové (s výjimkou tragicky působící Jílkové) zvládají vcelku slušně. Nemíním se ani zabývat nevyzrálostí a situační sprostotou Topolánkových reakcí (i to zvládnou jiní). Místo toho je, řekl bych, namístě pokusit se na Topolánkově příkladu naznačit, jaká je na straně politiků představa o ideálním vztahu médií a politicky činných občanů – a naopak jak si tento vztah představují novináři. Taková rozvaha totiž dobře ilustruje vztah mezi českou politickou mocí a českou veřejnou sférou. Média nekladou správné otázky ohledně správných témat, říká Mirek Topolánek, ale svévolně se soustředí na jeho, tedy politikovo soukromí. Tím se politikovi pletou pod nohy, demonstrují, že pro něj nemají pochopení, a kazí jeho práci. Média jsou prý nekritizovatelná a – v neposlední řadě – jsou úplatná a slouží těm druhým, tedy protivným politikům.
Podle politikova gusta by se tedy média měla zabývat především tou tematickou agendou, kterou řádně zvolení a vítězní politici – a nikoli politikařící a konspirující opozice či dokonce persony a skupiny nikdy nikým nikam nezvolené – pokládají za zásadní a důležitou. A měla by se naopak přestat zabývat politikovým soukromím, jeho majetkem a případně též dalšími nelibými a problematickými záležitostmi, které odvádějí pozornost od toho, co politik chce a má řešit.
Média jsou z této perspektivy kanálem distribuujícím to, co chce politik říci, k těm, které chce oslovit. V takovém pohledu však jednak zcela chybí reflexe toho, že politik je veřejná osoba nakládající s veřejným majetkem a disponující ohromnou veřejnou mocí (a která proto nutně musí být zcela transparentní), a za druhé zde absentuje jakékoliv pochopení veřejné komunikace jakožto dialogu.
Je to nicméně právě ten pohled, který je českým politikům u moci patrně více než vlastní. Což je zřejmé právě z rozhořčení nad tím, že média nefungují jako obecní věstník, ale jednají autonomně a tematickou agendu ustavují podle svých, a nikoli politikových vlastních priorit. Tento pohled politiků stojí za požadavky po odvolání drzých moderátorů České televize, za někdejšími teatrálními odchody současného prezidenta z televizního studia i za soupisy proradníků, publikovanými Jiřím Paroubkem.
Pohled novinářů na věc je naprosto odlišný, jak ukazuje i loni publikovaná studie Vybrané atributy profesního sebepojetí českých novinářů. Analytici Jaromír Volek a Jan Jirák v této stati, vydané v časopise Mediální studia, krom jiného ukazují, že se většina českých žurnalistů identifikuje s rolí advokátů veřejného prostoru, kteří mají zprostředkovávat informace a rozkrývat a zveřejňovat problémy (druhá věc však je, zda jsou svou roli opravdu schopni naplnit). Takové pojetí role médií ale je, pochopitelně, spojeno s imperativem nezávislosti médií na politicích a s ideou, že novinářská práce je – díky tomu, že činí politika viditelným v kritickém slova smyslu – korektivem politického jednání. Politik je z pohledu novináře tím, kdo se zpovídá a zodpovídá, a novinář je tím, kdo má nejen právo, ale přímo povinnost šťourat a hledat a problematizovat.
Politici, jejichž synekdochou je v tomto příběhu Mirek Topolánek, tvrdí, že média nemají právo si osobovat pozici pána, neb jsou, když mají navrch, pánem zlým. Zástupci médií naopak vycházejí z předpokladu, že média nesmějí být dobrým sluhou politických elit, protože pak by zkrátka a dobře velmi otevřeně plnila jen funkci PR kanálů a znemožnila by tak veřejnou kontrolu veřejné moci.
Naši premiéři si prostě myslí, že pro média je ideální právě role dobrého sluhy. A média naopak absolutizují argument, že mají povinnost být, jak tvrdí oblíbené klišé, „hlídacími psy demokracie“, a přitom pod tlakem snahy udržet čtenost a sledovanost snadno rezignují na snahu rozlišovat mezi relevantním informováním a bulvarizační neurvalostí i neúctou k důstojnosti a soukromí medializovaných osob. Přičemž obé – tedy politikův dětinský sen o servilních médiích i novinářova představa o vlastní všemoci – jedinečně charakterizuje stále ještě trvající pubertu našeho veřejného prostoru.
Jenže vyrůst musí především politici. Oni totiž drží moc. A jak známo, žádná demokracie dosud nezhynula v důsledku svévole médií, ale celé 20. století je protkáno důkazy o tom, že svoboda snadno umírá s politickým omezením autonomie novinářů.
Autor je interní doktorand při Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií MU.