Názory na neutuchající spor mezi „židovským státem“ a Palestinci jsou často poznamenány nekritickou obhajobou jedné z bojujících stran, navíc ve značně ideologickém duchu. Autor následujícího eseje, který se jako pozorovatel zúčastnil několika palestinských voleb, se pokouší o méně politizující a střízlivý pohled na konflikt. Ani tato perspektiva však bohužel nezavdává mnoho důvodů k optimismu.
Izraelsko-palestinský konflikt není western. Není to boj mezi dobrem a zlem, ale spíš tragédie v tom nejstarším a nejvlastnějším smyslu slova: totiž střet mezi jedním a druhým právem, střet mezi jedním silným, historicky podloženým a přesvědčivým nárokem a velmi odlišným, ale o nic méně přesvědčivým, o nic méně silným a lidským nárokem druhým.
Amos Oz
Střední Evropa u bran Asie
Pronikavá slova izraelského spisovatele mohou platit i pro celý Blízký východ, nikoliv pouze pro izraelsko-palestinský konflikt, na který si složitou blízkovýchodní realitu leckdy redukujeme. Blízký východ je paradoxním místem. Oblast, v níž se – chtělo by se říci až v jakémsi požehnaném závanu božské i lidské tvořivosti – zrodilo zemědělství, písmo, nejstarší lidské civilizace a tři velká monoteistická náboženství, hlásající lásku, mír, naději a soucit, je dnes pařeništěm nenávisti, konfliktů, beznaděje a destrukce. Právě proto však může být nám Středoevropanům svým způsobem blízký.
Blízký východ je totiž jakousi střední Evropou u bran Asie. Stejně jako se kulturně a etnicky pestrá středoevropská mozaika začala sypat s pádem habsburské říše, která vymezila její politické i civilizační hranice, právě tak Blízkým východem v nové době otřásl rozpad Osmanské říše. Ten spustil procesy, jejichž důsledky sklízí oblast dodnes.
Už od počátku historie byl ovšem Blízký východ nejen kolébkou civilizace, ale zároveň její otevřenou křižovatkou. Všichni, kdo jí prošli, tu zanechali historii, která obohacuje, ale i tíží a bolí. Suezský průplav a později ropa, na níž je naše industriální civilizace až drogově závislá, ji pak proměnily ve strategickou oblast globálního významu. O kohoutky ropovodů se dnes svádějí stejně urputné boje jako kdysi o klíče k branám zdejších obchodních cest. Proto o této oblasti a v této oblasti vždy chtěli rozhodovat jiní; jedni tu zanechali doutnající trosky nepodařených socialistických experimentů, druzí studený lesk globálního kapitalismu.
Konflikt přišel zvenčí
Izraelsko-palestinský konflikt je pouze jedním ze symptomů a důsledků složité blízkovýchodní reality, nikoliv jejím jádrem a původcem. Je to konflikt, který nepřipouští jednoduchá řešení, protože se v něm zauzlovalo hned několik rovin. Ty podstatnější z nich většinou širší veřejnosti unikají.
Není to v prvé řadě konflikt náboženský. Stejně tak to není konflikt mezi civilizovaným izraelským „prvním světem“ a neučesaným palestinským „třetím světem“, jak si rádi myslí Češi, kteří skrze své ospalé maloměstské obzory občas pohlížejí na obyvatele Izraele asi tak jako na obyvatele vilové čtvrti a na Palestince jako na romské ghetto. A v podstatě jde o konflikt veskrze mladý, jenž rozhodně nevyplývá z nějaké odvěké nenávisti. V kosmopolitní arabské civilizaci stejně jako ve většině impérií, která ji obsáhla, až po novověkou Osmanskou říši požívali Židé mnohem více svobod než v Evropě, kde byli až do nové doby bezbrannou obětí křesťanského fundamentalismu.
Dračí setba střetu přišla zvenčí a rovněž tak zvenčí je tento střet dodnes přiživován. V době, kdy se pod vlivem sionistických myšlenek začali do Palestiny stěhovat evropští Židé, stal se celý Blízký východ předmětem evropských koloniálních aspirací; ty se naplno začaly uskutečňovat po rozpadu Osmanské říše, kdy se Palestina nakonec dostala pod britský mandát. Neschopnost Britů hasit nejen počínající palestinsko-arabské konflikty, ale i židovský odboj, který potlačovali s tvrdostí, o níž se dnes – na rozdíl například od britských represí v Indii – cudně mlčí, vedly nakonec k jejich stažení ze hry. Následná válka proti čerstvě zrozenému státu Izrael nebyla ovšem vnitřním izraelsko-palestinským konfliktem, nýbrž do ní vstoupil další hráč na scéně – arabské státy. A v dalších válkách, které potom Izrael vedl, se Palestinci dostali již do role pěšáků, ne-li přímo bezbranných obětí, doplácejících na zájmy hráčů mnohdy velmi vzdálených.
Paralelně s první izraelsko-palestinskou válkou propukly hned v několika arabských státech i pogromy na Židy a jejich následné vyhánění. Tyto smutné události jen potvrdily nutnost existence samostatného židovského státu, v němž byla po hrůzách holocaustu oprávněně spatřována jediná záruka bezpečnosti pro Židy kdekoliv na světě.
Horká linie studené války
Třebaže izraelský stát vznikl jako víceméně levicový projekt (jeho posledním, dnes bezmála starosvětsky působícím ohlasem jsou kibucy) a stal se předmětem námluv ze strany rodícího se východního bloku (z této politiky vyplývá pověstná československá dodávka zbraní, které Izrael zachránily, stejně jako výcvik izraelských pilotů v prvních měsících komunistického Československa), karty se však záhy zamíchaly zcela jinak. Zatímco jeden arabský stát po druhém se postupně dostával do sféry sovětského vlivu a začal uskutečňovat jakýsi socialismus s islámským nátěrem, Izrael se stal nejspolehlivějším exponentem amerických zájmů na Blízkém východě. Zatímco východní blok cvičil palestinské teroristy a nový antisemitismus, maskovaný do „boje proti sionismu“, se stal od počátku padesátých let jedním z neodmyslitelných ideových rysů reálně socialistických režimů, do Izraele ve velkém proudily americké peníze a americké zbraně.
V Izraeli a jeho státním mýtu se našli nejen vlivní a bohatí, vesměs spíše liberální američtí Židé, ale stejně tak mentálně naprosto odlišní, v americké domácí i zahraniční politice periodicky dominantní evangelikální fundamentalisté, kteří ve vzniku izraelského státu spatřovali naplnění biblických proroctví. Právě tato instrumentalizace konfliktu, který se stal dalším v řadě horkých linií studené války, jej zakonzervovala natolik, že přečkal rozpad bipolárního světa.
Zatímco však většinu z dalších střetů, vnímaných jako dědictví studené války (např. většinu občanských válek v afrických zemích), se s úspěchem podařilo uhasit, blízkovýchodní konflikt doutná s neutuchající výbušností dodnes. Dědictví studené války jako by se projevovalo i v jeho symbolickém vnímání – zjednodušeně řečeno mezi pravicově založenými obyvateli Západu (pochopitelně s výjimkou fašizující krajní pravice) patří k dobrému tónu být proizraelský, u levicově smýšlejících se naopak tiše předpokládají sympatie pro „utlačované Palestince“.
Živá voda, Mrtvé moře
Důvodů, proč je konflikt samotný dodnes živý, je však více. Tím prvním je tíživé a dosud nevypořádané dědictví: miliony palestinských uprchlíků, kteří se nalézají mimo Izrael i palestinská území a nemají se kam vrátit; a z druhé strany velký počet izraelských osad na palestinských územích. Osadníci mají v izraelské politice důležité slovo – stačí si jen vzpomenout na emoce, které vyvolalo vystěhování osad z pásma Gazy.
V této souvislosti přichází ke slovu druhá rovina konfliktu, totiž demograficko-environmentální. Již od starověku představuje celé území ekologicky nesmírně zatíženou oblast. Jak velké přistěhovalectví do Izraele, jehož populace se od roku 1990 zvětšila téměř o milion obyvatel, tak velký populační růst na palestinských územích přivedly oblast na pokraj jejích ekologických možností. Pověstný biblický Jordán dnes připomíná okresní českou říčku v období sucha, většina jeho vody totiž padne na zavlažování polí v Izraeli, na palestinských územích i v Jordánsku. V důsledku toho dochází k systematickému poklesu hladiny Mrtvého moře, jednoho z unikátních biotopů na světě, jemuž tak vážně hrozí osud Aralského jezera. Právě proto se Izrael zuby nehty drží kontroly nad vodními zdroji, ať již jde o zásoby podzemní vody na palestinských územích či o původně syrské Golanské výšiny, jejichž strategický vodohospodářský význam je pro Izrael snad ještě zásadnější než ten vojenský. Pokud jde ovšem o spravedlivé sdílení vodních zdrojů, zůstávají Palestinci lidmi druhého řádu.
V kontextu války proti terorismu nabyla pro Američany pozice Izraele coby klíčového spojence nového významu, plně srovnatelného s jeho rolí v době studené války. Na druhé straně radikální islám, nejen ve formě zosobňované Hamasem, se pomalu zabydluje i v sekulární Palestině a nejeden z někdejších palestinských revolucionářů vyměnil Karla Marxe za Korán.
Frustrované a sociálně rozviklané společnosti typu té palestinské pro proroky nového džihádu představují nejlepší úrodnou půdu. Navíc i v těch arabských státech, které se samy vlivu radikálního politického islámu obávají, přežívá zavilý antisemitismus. V řadě zemí dostává štvavá antisemitská propaganda prostor i ve státní televizi (včetně zfilmovaných Protokolů sionských mudrců).
Výsledkem úspěšné ideologické masáže, hraničící s brainwashingem, je i představa sdílená lecjakým, jinak dobrosrdečným a pohostinným Arabem, totiž že nacisté přece jen měli něco do sebe, když zabíjeli Židy. Nenávist k Izraeli dosahuje až iracionálně symbolických podob, jak o tom svědčí nemožnost cestovat s izraelským pasem či dokonce jen s izraelským razítkem nebo vízem v pasu do většiny muslimských zemí.
Dnes je vcelku zřejmé, že leckteré arabské země na mírovém ukončení izraelsko-palestinského konfliktu vůbec nemají zájem. Rukojmími takové politiky jsou paradoxně právě palestinští uprchlíci, kteří přežívají v řadě sousedních zemí v nedůstojných podmínkách v pozici občanů druhého řádu a mnohde, například v Libanonu, jsou obětí místní xenofobie. Překvapivě nejlépe se k nim (stejně tak jako dnes k uprchlíkům z Iráku) navzdory svému všeobecně nedůvěryhodnému autoritářskému režimu chová Sýrie.
Naděje, zdi a mučedníci
Pokud si tedy dovolíme nehistorické „co by, kdyby“, lze říci, že kdyby izraelsko-palestinský střet propukl na pustém izolovaném ostrově, s nejvyšší pravděpodobností by jistě už dávno obě strany obnovily normální soužití. Obě společnosti totiž mají více společného, než bychom si na první pohled mysleli.
Třebaže rozdíl v ekonomických standardech a v životní úrovni mezi Izraelem a Palestinskou autonomií je propastný, není zdaleka nepřekonatelný. Z mnoha Palestinců se stali bohatí a úspěšní podnikatelé a obchodníci, ať již žijí na palestinských územích či kdekoliv jinde včetně Severní a Latinské Ameriky. Navíc na každodenní ekonomické úrovni probíhají vztahy docela pragmaticky – řada Palestinců v Izraeli pracuje. Problém ekonomické stagnace nespočívá ani tak v izraelské okupaci či v pasivitě Palestinců, údajně rozmazlených zlatým deštěm mezinárodní solidarity, jako spíše ve všudypřítomné korupci a nepružné byrokracii, včetně tunelování zahraniční pomoci, na níž je palestinská samospráva závislá.
V obou společnostech vládne velký respekt ke vzdělání, na palestinském území se nalézá řada univerzit. A Palestinci hrají v zemích Blízkého východu podobnou úlohu jako Židé ve středověku – roli vzdělané vrstvy, v jejímž rámci se uplatňují jako finančníci, právníci, lékaři.
Obě společnosti jsou navíc poměrně otevřené. Izrael není jen formálně moderní západní demokracií, ale skutečně vnitřně otevřenou společností, kde vedle sebe žijí v míru ortodoxní Židé, které jako by přenesl z Haliče 19. století, a postmoderní liberálové; je to země s náboženskými školami, udržujícími starověké tradice, stejně jako se špičkovými univerzitami, vyspělou znalostní ekonomikou a festivaly moderní kultury. V míře otevřenosti, umožňující jistě ne ideální, nicméně fungující soužití nesourodých světů, mohou Izraeli konkurovat snad jen Spojené státy, s nimiž má tato země, rovněž vzešlá z imigrace, společného mnohem více než jen politické zájmy.
Překvapivě pestrá je ovšem i palestinská společnost, jejíž základní pluralita je dána staletou historií soužití křesťanů různých vyznání a muslimů. Islámský fundamentalismus byl donedávna v podstatě sekulární palestinské mentalitě cizí, úspěch Hamasu v posledních volbách byl spíše úspěchem jeho charitativně založené sociální politiky a boje proti všeobecné korupci. Ve stínu soupeření Fatahu s Hamasem, na které je palestinská politická scéna povrchně redukována, působí ovšem celá řada dalších politických a názorových proudů, od umírněných liberálů po marxisty či dokonce zelené. Navíc volby, které na palestinských územích pod bedlivým mezinárodním dohledem již vícekrát proběhly, se vyznačovaly naprostou korektností a relativně vysokou politickou kulturou.
Bohužel za současného stavu regionální i globální politiky se zdá, že konflikt nemá blízkého konce. Jakkoliv směšné a pokrytecké je označovat Izrael za rasistický stát (srovnávaný s jihoafrickým apartheidem), praktiky jeho okupační správy jsou tvrdé, ničící individuální osudy nevinných lidí a z hlediska nejzákladnějšího všelidského common sense nedůstojné a ponižující. Právě tyto postupy přispívají k tomu, že vedle heroického příběhu zachování identity a nezávislosti za beznadějných podmínek a odhodlanosti, jaká sotva má v moderním rozmazleném a cynickém světě obdoby, vzniká i paralelní příběh šikany civilistů, masového porušování lidských práv a absurdní arogance vojenské mašinérie, čekající na svého nového Josepha Hellera. Navíc pověstná bezpečnostní zeď, do níž chtějí stoupenci tvrdé linie svůj příběh uzavřít, již sama o sobě působí v dnešním světě, žijícím z mýtu pádu berlínské zdi a železné opony, kontraproduktivně.
Palestinci zase svůj potenciálně heroický příběh zdiskreditovali v samotném počátku spoluprací s odpudivými režimy, nacisty a Sovětským svazem počínaje a Saddámem Husajnem konče. A dodnes jej diskreditují sebevražedným terorem, na který rovněž doplácejí nevinní na druhé straně. Fakt, že tito sebevražední atentátníci stále požívají v širokých kruzích palestinské společnosti glorioly mučedníků, svědčí o její nevyzrálosti. Mnozí říkají, že Palestinci musejí dorůst ke svému Gándhímu, Mandelovi či Kingovi.
Kdyby…
Celý konflikt je polapen do složitých geografických a ještě mnohem složitějších civilizačních a politických blízkovýchodních souřadnic. Ty jsou pro něj osudové a na ně by zřejmě i Gándhí byl krátký. Podle názoru řady komentátorů dnes Blízký východ prožívá období náboženských válek, jaké si Evropa odbyla již v 16. století. Povrchní veřejné mínění na Západě se bojí celosvětové aliance radikálního islámu, ohrožující svobodný svět se stejnou vervou jako kdysi Marxem předpovězení proletáři všech zemí, avšak mělo by se spíše obávat chaosu, do něhož se blízkovýchodní svět propadá.
I za ideální situace, v níž by se v arabských zemích prosadila demokracie, se lze obávat, že první korektní volby by v řadě z nich byly zároveň volbami posledními, neboť by v nich zvítězili radikální islamisté, jejichž snem je „smetení Izraele do moře“. Současné zkorumpované a autoritářské, víceméně sekulární vlády většiny arabských zemí tak možná představují ještě tu nejsnesitelnější variantu. Aby se však udržely u moci a zastřely vlastní problémy, musejí před vlastním potenciálně explozivním obyvatelstvem udržovat obraz nepřítele, kterým je Izrael, obětní beránek za vnitřní problémy okolních států.
Zdá se tedy, že jediným východiskem z bludného kruhu poltické nestability a mentální stagnace je smělá podpora politicky i nábožensky umírněných liberálních sil v muslimském světě. Pokud by takové kruhy získaly v arabských společnostech výraznější vliv, mohly by jejich mentalitu posunout směrem k univerzalistickému vnímání lidských práv a z toho vyplývající realističtější politice. Bohužel takový přístup je při soudobé panické, až paranoidní západní islamofobii zcela opomíjen.
V konečném součtu lze říci, že k řešení nemůže přispět ani americká razance a agresivita, ani místy až pokrytecká evropská opatrnost, tím méně pak nevyzpytatelná gesta ruské politiky, jejichž hlavním cílem je být viděn. V prvé řadě musí změna nastat v mysli všech zúčastněných, jimiž zdaleka nejsou jen Izraelci či Palestinci. Mír je cosi, co dost dobře nelze přivézt v diplomatickém kufříku z Bruselu, Moskvy či Washingtonu, ani na hlavních tanků, ale ani v batozích aktivistů, kteří si v dobré víře před tanky lehají. Ať již mír chápeme jako hluboký stav duše nebo jen jako pragmaticky vyjednaný diplomatický obchod, musejí k němu především dospět ti, jichž se týká. Jednou z nutných podmínek k tomu je ovšem pocit, že si o svých věcech rozhodují sami a že nejsou jen loutkou cizích zájmů.
Autor je proti své vůli univerzitní učitel a ze své vůle lidskoprávní aktivista na volné noze.