Útěcha z konspirace

Konspirační teorie jsou podivuhodným fenoménem doby. Díky migrační krizi, prezidentským volbám ve Spojených státech či množení falešných zpráv a výroků pochybných intelektuálů typu politologa Petra Robejška či publicisty Benjamina Kurase jsme jich mohli vidět naráz v akci až příliš mnoho. Vůči každému hoaxu nebo vyložené konspiraci šířící se po sociálních sítích byla vždy vystavěna hráz argumentů, dat a faktů apelujících na autoritu vědy a expertní znalosti – sice logicky pozdě, protože než pravda stihne vyjít najevo, lež několikrát obletí celý svět. Intuitivně se nám ovšem zdá, že je to jediné, co můžeme proti konspiracím dělat. Co když se ale právě takovouto reaktivní taktikou, odvolávající se na modernistický ideál vědy, uzavíráme ve smyčce negativních zpětných vazeb, což pak vede k ještě většímu vzájemnému odcizení mezi těmi, jimž se zjednodušeně říká elita a lid? Zkusme si zaexperimentovat a předpokládat, že řekne­li vám někdo, že Američané nepřistáli na Měsíci, že klimatická změna je smyšlená hloupost, že se nacisté paktovali s mimozemskými rasami nebo že migrační vlny do Evropy jsou koordinované tím či oním tajným spolkem (případně teroristickou skupinou), to nejhorší, co můžete udělat, je krutě postavit člověka před takzvaná fakta.

Imunitní systém vědy

Pochopit konspirační teorie můžeme nejlépe oklikou tak, že se podíváme nejprve na vědu samotnou – i za cenu, že přitom zboříme její osvícenský ideál. Chápání toho, co vědu od pseudovědy, nevědeckých teorií a konspirace odděluje, je tradičně spojeno především se slavnou myšlenkou falzifikace Karla Poppera. Dobrá vědecká hypotéza se dle Poppera pozná tak, že dokáže sama určit případy, za kterých může být vyvrácena (takzvané potenciální falzifikátory) – a pak se do pokusů o své vlastní vyvracení nebojí hrdinně pustit. Jestliže třeba zkonstruujete na základě své zkušenosti provizorní hypotézu, že všechny labutě jsou bílé, pak je vaše hypotéza dle Poppera vědecká, pokud určuje situaci, za které neplatí – totiž že někdo postřehne kdesi plavat labuť černou (nebo libovolné jiné barvy) a podá vám o tom důkaz. Jestliže však vaše hypotéza opakovaně odolá nájezdům stopařů černých labutí, bude dle Poppera koroborována a začlení se do oficiál­­ního kánonu vědy. Hypotéza se pak může začít shlukovat spolu s dalšími jí podobnými propozicemi do větších, vnitřně logicky provázaných klastrů, které nazýváme vědeckými teoriemi.

Ovšemže – a to vám už mnohé popularizační pohledy na fungování vědy neprozradí – se Popperova teorie vědy záhy ukázala být příliš náročná. Představa, že teorie se dobrovolně dělají zranitelnými před svou konkurencí, narazila na realitu vědeckého provozu. Jejich tvůrci či tvůrkyně je totiž brání a obhajují, vymýšlejí způsoby, jak je udržet silné a odolné před jejich potenciálními falzifikátory. Jinými slovy, uchylují se k imunizačním strategiím. Historie je plná takových případů. Nejslavnější jsou asi epicykly, kterými středověcí astronomové drželi pohromadě geocentrický model světa, bortící se pod narůstajícími anomáliemi v pozorování hvězdné oblohy. Experimentální nepotvrzení existence éteru – substance, kterou se mělo šířit světlo – zase nevedlo k odmítnutí této staré teorie, ale k opakovaným pokusům éter redefinovat, případně neúspěch experimentu vysvětlit v rámci samotné teorie. Aby toho nebylo málo, jak poukazuje Paul Feyerabend, Galileovy představy o setrvačnosti pohybu byly založeny na tehdy nerealizovatelných experimentech s vakuem a jeho objev Saturnových prstenců byl učiněn pomocí dalekohledu – nástroje, jenž měl na počátku 17. století daleko od obecného přijetí vědeckou komunitou. Aby jeho kolegové mohli prstence spatřit, rozposlal jim Galilei osobně své vlastní dalekohledy, což přirozeně vzbudilo dojem, že jde spíše o sofistikovaného marketingového šarlatána než o seriózního vědce.

Na to, že imunizační strategie využívají i ty teorie, které si dovolujeme nazývat vědeckými, se zaměřil maďarský filosof vědy Imre Lakatos. Teorie podle něho nejsou jednolité monolity, jež se zbortí s prvním náznakem anomálie v pozorování, jak si představoval Popper. Rovněž neplatí, že hrají vždy férově – naopak, při pokusu o falzifikaci se snaží udělat vše, aby jí zabránili. Upřímně – existuje lepší způsob, jak vaši teorii nebo objev uchránit před vyvrácením, než Galileův ­výmysl prakticky nerealizovatelných potenciál­ních falzifikátorů?

Lakatos proto tvrdí, že každá teorie má své zdravé jádro pevných postulátů obepnuté ochranným pásem tezí, které se mohou opustit nebo v omezené míře modifikovat. Právě onen ochranný pás je imunitním systémem dobré vědecké teorie. Vezměte si příklad z ekonomického mainstreamu. Základy moderní mikroekonomie modelují racionální aktéry, jejichž preference jsou konzistentní a jimž jsou všechny informace potřebné k rozhodování dostupné. Na zcela evidentní skutečnost, že lidé nejsou takto racionální bytosti, mainstreamová ekonomie odpovídá vskutku šarmantně: prý nepopisuje lidi, ale ideální ekonomické aktéry. Koneckonců, tržní selhání jsou předmětem celé samostatné ekonomické disciplíny. Jádro ekonomie tak zůstává všemi známými anomáliemi nepostiženo a zkoumání tržních selhání funguje jako důmyslná imunizační strategie ekonomického hlavního proudu.

Kontext objevu a kontext zdůvodnění

Od Lakatosova objevu je už jen krok k pádu teorie vědy do oblasti kompetence sociologie a politologie. Jak se kritéria oddělování zrna od plev, vědy od všech pseudovědeckých disciplín, stávala postupně jemnějšími a sofistikovanějšími, nenápadně se začala přesouvat z kontextu zdůvodnění – stavu, ve kterém je již hypotéza/teorie zkonstruována a vystavena kritickému oku vědecké komunity – blíž a blíž ke kontextu objevu, tedy k situaci, v níž se teorie ještě jen klikatě rodí a žije svým divokým životem v hlavách výzkumníků a výzkumnic či v prvních draftech vědeckých textů. Už Thomas Kuhn si všiml, že cesta koroborace teorie se odvíjí spíše od sociální dynamiky vědeckých komunit než od přísných logických kroků metodologického kánonu moderní vědy. Feyerabend jeho tezi produktivně plodně rozvinul a přesvědčivě demonstroval, že prosazení vědecké teorie závisí spíše na tom, jak dobré mravy vědy překračuje a redefinuje, než jak striktně je následuje. S úspěšnou teorií je to pak – vulgárně řečeno – jako s novým produktem na trhu; nezaujme tím, jak odpovídá na tužby a představy spotřebitelů, ale jak je naopak redefinuje a vynalézá nové.

S příchodem Bruna Latoura na scénu se teorie vědy ocitla na půdě kontextu objevu definitivně – a snad i nenávratně. Věda, která měla být avantgardou společenského pokroku, o sobě díky Latourovi a jeho kolegům a kolegyním zjistila, že trpí stejnými „neduhy“ jako zbytek společnosti: prolínáním moci a politiky s pravdou a znalostí či komplikovanou psychologií jednotlivců a proměnlivou sociální dynamikou kolektivů. Jinými slovy, věda si až nedávno uvědomila, že ji dělají lidé, a proto je v první řadě sociální a politickou praxí. Ze zmatečné sociální reality jejího provozu nemůžeme chirurgicky vyřezat nějakou „čistou vědu“. Věda, to nejsou jen teorie – jsou to i grantová schémata a vládní politiky, osobní ambice a módní vlny, estetické soudy místo logických úsudků, kulturní války a genderové nespravedlnosti, privilegia bohatých a odstrkování chudých a tak dále. Kontext objevu nahlodává a postupně ruší kontext zdůvodnění. Světlou stránkou této perspektivy je ovšem to, že věda ztrácí svou netransparentní političnost, zakuklenou do apolitické sterility, a dostává šanci stát se otevřeně, explicitně a vědomě angažovanou. Klimatická věda je toho dobrým důkazem.

Konspirační smyčky

Maarten Boudry je jedním z ­nejnadanějších soudobých filosofů vědy. Jeho výzkum pseudo­­vědy nám může posloužit k zorientování se ve složitém hraničním terénu mezi vědou a konspirací. Nejen dle něho fungují konspirace následovně: vezměte si nějakou historickou událost nebo jejich posloupnost, podívejte se na jejich „oficiální příběh“ a pak v tomto příběhu hledejte anomálie a podivnosti. Vypadá segment nějaké fotografie z přistání Apolla 11 na Měsíci, jako kdyby se v něm odrážel stín pozemského kameramana, nebo je souvislé černé pozadí snímku nečekaně přetrženo, jako kdyby šlo o díru na plátně ve filmovém studiu? Pak je jasné, že autority nám lžou a skrývají před námi nějaké tajemství! Padají na televizních záznamech věže Světového obchodního centra, jako kdyby v jejich patrech postupně vybuchovaly předem nastražené bomby? Pak bylo 11. září jenom vyfabrikovanou záminkou autorit pro invazi do Afghánistánu!

Samotná evidence anomálií ale k vybudování úspěšné konspirační teorie nestačí. Pro konspirační myšlení jsou totiž dle Boudryho charakteristické dvě imunizační strategie. Za prvé, konspirace s oblibou obracejí veškerou evidenci proti nim na hlavu. Za druhé, umějí vysvětlit důvody a motivy, proč někdo vůbec takovou evidenci vůči nim vznáší. Znamená to, že když před konspiračního myslitele postavíte svá fakta a data, s úsměvem vám odvětí, že vaše fakta a data jsou produktem toho jistého zlotřilého plánu, který je odhalen v jeho konspirační teorii. Ovšemže neexistuje nikdo, kdo by dosvědčil, že Američané na Měsíci nepřistáli – vláda totiž dala všem zámek na ústa podpisem mlčenlivosti (evidence postavena na hlavu). Jistě že neziskovky obhajují uprchlíky – platí je totiž stejní lidé, kteří celou migrační vlnu zpovzdáli dirigují (vysvětlení motivů k nesouhlasu).

Obzvláště v druhém případě moc dobře víme, kolik škody ve veřejném mínění všechny hoaxy o migraci napáchaly. Efektivita konspirací v šíření zmatku je totiž obdivuhodná – i když se později ukáže, že jsou děravá jak řešeto, břemeno důkazu leží v očích veřejného mínění na straně těch, na které konspirace vrhá špatné světlo. Pokud se totiž konspirace/hoax promění v úspěšný virál, je prakticky nemožné mu kontrovat. Hoax je totiž vždy o krok dál před svou obětí. Libovolná snaha o jeho vyvrácení tak bude mít vždy jenom částečný úspěch. A protože je navíc každá evidence v konspirační teorii převrácena naruby, zdá se, že vůči konspiracím se nedá bojovat vůbec.

Beznaděj konečně narazí na své dno, když nám dojde, že dle Boudryho kritérií by byla každá poctivá, kritická sociální věda, která chce mýty, předsudky a klamy vyvracet, také prostou konspirací. Proč? Protože ambicí jejích teorií je mimo jiné vysvětlovat i zdroje přání, představ, motivací či konání lidí. A je­li věda hlavně sociální praxí, pak také platí, že lidská přání, motivace, představy a konání se vztahují i k ní – v první řadě pokud mluvíme o kritice nějaké vědecké disciplíny nebo teorie. Docházíme tak k podivnému sebereferenčnímu paradoxu sociálních věd – jejich provozovatelé a provozovatelky na straně jedné a objekty jejich zkoumání na straně druhé se závažně překrývají. Jeden podstatný rozdíl však tady přece jenom je: sociálněvědné vysvětlení od konspirace odlišuje důraz na struktury a vztahy místo osobních intencí. Podobně jako konspirace sice sociál­ní věda vysvětluje motivy lidského jednání, ale za těmito motivacemi nehledá jiné motivy jiných lidí, nýbrž efekty sociálních struktur a vztahů.

Registr důvěryhodnosti

Jak z této zamotané situace uniknout? Filosof Alain Badiou tvrdí, že v politice bychom si dnes měli vystačit s registrem důvěryhodnosti místo registru pravd. Stejně bychom se měli zachovat i v otázce vědy ve chvíli, kdy se nám její role strážkyně pravdy rozplynula před očima. V praxi to znamená, že potřebujeme vyměnit důraz na neprůstřelnost a krystalovou čistotu faktů za důraz na samotnou vědeckou komunitu jako důvěryhodnou, ovšem ne neomylnou tvůrkyni výkladů světa. Libovolný řetězec zdůvodnění totiž vždy nakonec narazí na nějaký slabý článek; na zdůvodnění, které se opírá více o intuici než o důkaz či evidenci. Důvěra ve vědu pak nemá spočívat v tom, že je schopna tuto trhlinu jednou zacelit, ale naopak v tom, že dokáže i s těmito děravými a omezenými shluky navždy provizorních teorií poskytovat silné, pevné a pružné vysvětlení okolního světa. Jinými slovy, zatímco konspirace je zcela pragmatickou rezignací na pravdu, věda je promyšleným systémem vnitřních kontrolních mechanismů s neskutečně bohatou historií, jež nutí vědce a vědkyně jemně balancovat mezi pragmatismem a idealismem.

Teď se konečně můžeme odrazit ode dna a úhlednou binární opozici vědy a konspirace opustit, aniž bychom se střelili do kolena. Galileovo romantické vyhlášení, že příroda je psána jazykem matematiky, je kategoricky stejné jako novodobá verze zvolání „heuréka!“ hledače konspiračních senzací: „Náhoda? Nemyslím si!“ V obou případech se setkáváme se stejnou touhou: vidět svět koherentnější a uspořádanější, než skutečně je. Konspirace jsou odvrácenou stranou modernistické víry v pokrok a jasnost poznání; pohrobci mechanistického vnímání přírody, kostlivci ve skříni osvícenského ideálu vědy. Konspirace jsou kýčem parsimonismu – víry, že příroda si vždy hledá tu nejkratší cestu k uskutečnění svých záměrů; nepřiznaného estetického jádra jinak chladně se tvářících metodologických učebnic. Konspirace odhalují neurotické jádro moderní touhy po absolutním poznání, které s námi zůstalo, i když už moderna dávno zmizela pod nánosy geopolitické eklektičnosti světa, zrozeného na troskách světového uspořádání studené války.

Duch bezduchých poměrů

Zrození nového, nestabilního světa, dovršené (nebo naopak započaté) propuknutím finanční krize v roce 2008, nám vysvětluje, proč mají konspirace v krajinách kolabujícího liberálního Západu tak ohromnou popularitu – a to zejména mezi těmi nespokojenými dnešní doby, kteří jsou rozpadem starých jistot a poměrů postiženi nejvíc. Nemám tím na mysli jenom bílé dělníky a dělnice z periferií, ale především všechny ty, co nestíhají nasednout na akcelerující vlak vznikající dvojrychlostní globální ekonomiky informací – a mezi ně patří také nemalá část rozpadající se střední třídy. Co tím míním? Dovolte mi prosím zjednodušení – zajisté jim mnohým ukřivdím, za což se předem omlouvám.

Na jedné straně dnes máme ty, kteří se stačí orientovat v komplexním světě algoritmického obchodování, zástupných válek, digitálních technologií, automatizace práce, módních či designových trendů, tekutých sexuálních a sociálních identit či v explozi vizuální představivosti v podání internetových memů. Tato kreativní elita smíšená s digitálním prekariátem (které je i autor součástí) dokáže intui­tivně plout v oceánu informací, oddělovat důvěryhodné zdroje od nedůvěryhodných a neustále vytvářet a inovovat metody, jak si udržet zbytky zdravého rozumu a smyslu pro realitu. Na druhé straně máme všechny ty, kteří tento zrychlující vlak, v němž míst stále ubývá, již nikdy nedoběhnou. Tito lidé – ba dokonce celé sociální skupiny – se uzavírají vlivem rozpadající se veřejné sféry ve smyčce svých existenčních problémů a jediný „hype“, jejž znají, je strach o své bydlení, úspory a budoucí hmotné zajištění, který se sílící intenzitou prostupuje jejich životy. Místo pročítání stránek světových médií musejí přemýšlet nad cenami potravin v nákupním košíku, jež pak u kasy v supermarketu „napípá“ do pokladny paní, která by klidně mohla být jejich máma nebo babička a která místo zaslouženého důchodu maká za zločinně mizerný plat. Složitost, abstrakce a obecnost se mění z ctnosti na elitářskou marnost. Vezměte si klimatickou změnu. Problém tak komplexní a obsahující tolik proměnlivých faktorů musí být v očích člověka, jehož krátkodobé výhledy jsou nejisté a nad těmi dlouhodobými raději ani neuvažuje, přinejlepším druhořadým problémem a přinejhorším absurdní hloupostí, o níž žvatlají děcka bohatých rodičů. Spíše bude věřit, že jde o čínský hoax, než by se měl cítit povinován si problém nastudovat.

V jistém perverzním smyslu jsou konspirace tím, co bylo pro Marxe náboženství v 19. století: povzdechem utlačeného tvora, citem bezcitného světa, duchem bezduchých poměrů. Pravda a moc jsou totiž neoddělitelné stránky společenské existence člověka. Když vám rozevlátý miliardář vysvětlí, že klimatická změna je hloupost, budete mít pocit, že držíte moc ve svých rukou – protože ty komplikovaně mluvící hlavy, jež reprezentují ony „zlé“ intelektuální elity, se v této perspektivě dopouštějí jenom sofistikované mystifikace zjevného omylu. Jak správně poznamenává humorista David Wong ve svém eseji Jak se půlka Ameriky posrala, Trump je variací na klíčovou figuru každé dobré pubertální partičky spratků – nekorektní grázlík „s ostnatou baseballkou, kterou mlátí protivníky po hlavě“. Konspirace se stávají v rukou rozhněvaných nástrojem pomsty – klackem, kterým s radostí vezmou po hlavě všechny ty, kdo zakládali svá privilegia na přístupu k pravdě a znalosti.

Svět je děravý

Když se z pravdy a znalosti stala privilegia, reakcí muselo pochopitelně být jejich odmítnutí. Nemůžeme však během hledání cesty ven přilnout k naivní představě, že potřebujeme více vzdělávání – tím se totiž neřeší fundamentální problém toho, jaké lidi vzděláváme. Pokud platí, že každého člověka utváří v první řadě jeho sociální, ekonomický a historický kontext, pak je nutno především měnit tyto kontexty. Nebo řečeno jinak a komplikovaně: pointou tohoto eseje není výzva kontrovat konspiracím konspiracemi nebo populismu populismem. Na tom, že lidem nakecáte, že klimatická změna neexistuje, není nic populis­­tického; jenom hrajete vabank. Zájmem žádné lidské bytosti totiž není uškvařit se na přehřáté planetě. Pokud je populismus prostou reakcí na politické zájmy lidu, pak nás dovede jen k trapným situacím, ve kterých se budou androgynní humanitní vědci (jako autor) snažit zapůsobit na vesničany demonstrativním pojídáním bůčku. Ale jestliže má populismus znamenat generování lidu a jeho zájmů, pak je nutno začít u samotné tvorby politického zájmu. Je třeba nejprve zachytit, jak zájmy překypují z vařicího hrnce socioekonomických vztahů a technologických infrastruktur a stoupají do ideologických výšin velké, oficiální politiky.

Bojovat proti konspiracím znamená vynalézat nové tužby a zájmy, které nepředpokládají fetiš jistého poznání, které neznásilňují realitu na svůj obraz, ale které plynule a ladně reflektují inherentní eklektičnost, děravost a nepředvídatelnost světa. Trochu překvapivě tak končíme u ekologie. Jde tady totiž o prazvláštní úkol – říct každému, že na něm záleží, ale že na lidstvu jako celku nezáleží vůbec. Horizontem vědy a potažmo politiky se musí stát adaptace na svět, ne přetváření světa. Jenom tak utlumíme podprahové nutkání hledat spojitosti tam, kde žádné nejsou, a koherentní vysvětlení tam, kde se musí nutně rozbít o ostré štíty drsné, nekoherentní reality. Konspirace je symptomem světa, ve kterém ještě věda nebyla vynalezena jako nositelka pokory.

Autor je filosof.