Dějiny jedné vášně

Ta fotografie je sama o sobě dostatečně výmluvná. Tři postarší muži v kabátech a kloboucích postávají před regály s pečlivě vyrovnanými knihami. Jeden z nich drží v ruce rozevřený svazek většího formátu. Zbylí dva teprve pohledem vybírají titul, který by je zaujal. Běžná scéna z veřejné knihovny. Až na to, že uprostřed místnosti se kupí hromada zuhelnatělých trámů a místo stropu do místnosti prosvítá obloha. Píše se podzim roku 1940. Tato londýnská knihovna byla krátce předtím vybombardována. Ale ani to nemůže odradit čtenáře, a ti nedbají vratkých trámů, oblaků prachu a narušených zdí, aby si dopřáli potěšení z četby. Uprostřed války, uprostřed nebezpečí, uprostřed destrukce. Síla čtení – tak by se ta fotografie mohla jmenovat.

V babylonské knihovně

Pod stejným názvem si dokážu představit i knihu Alberta Manguela (1948), v níž je tato fotografie reprodukována. Ovšem autor místo toho zvolil v něčem výstižný a v něčem zavádějící název Dějiny čtení. Hned na počátku je třeba upozornit, že ačkoliv tento titul edičně zastřešil brněnský Host, který ho zařadil do své prestižní řady Teoretická knihovna, potenciální čtenář v knize mnoho teorie nenalezne. Manguel sice zkoumá, jak se proměňovalo čtení, knihy i čtenáři v průběhu času, a to s velmi širokým záběrem – od mezopotamských klínopisců po eBooky –, ovšem vrchovatě si dopřává potěšení autorské libovůle a zaujatosti. Nepostupuje chronologicky, ale zdánlivě nahodile vrší informace o různých tématech – od pronikavých postřehů k bizarním detailům –, aby z nich vytvořil láskyplný labyrint fragmentů, v jehož centru se na privilegovaném místě nachází čtenář a jeho kniha.

A tak se dozvídáme o optických teoriích rozvíjených islámskou filosofií 11. století, o knihovnách a čtení obrazů, o dějinách interpunkce a počátcích tichého čtení, o zlodějích knih a středověkém školství, o vývoji knižního formátu a japonské próze období Heian, o překládání a místech pro četbu, o významu brýlí a katalogizace i o zběsilé četbě žen v 18. století. Ne náhodou se nám při čtení Manguelovy knihy může vybavit Borgesova pověstná čínská encyklopedie nebo babylonská knihovna. Nemusíme ani číst Manguelovu vzpomínku na setkání s tímto spisovatelem v době, kdy už byl Borges kvůli postupující slepotě odkázán na dobrovolné předčítače, abychom okamžitě vycítili jejich vzájemnou spřízněnost. Nespojuje je pouze Buenos Aires, ale především jejich radostná adorace knih a čtení, představa světa jako psaného textu, posedlost sbíráním učených anekdot a historek – jejich bibliomanie.

Chvála čtenářství

Manguelův postmoderní eklekticismus může být jedním z důvodů, proč by někteří (především ti „serióznější“) čtenáři mohli jeho knihu s nesouhlasem odložit. Nakonec ne každý chce vstupovat do cizích labyrintů, dobrovolně přijímat jejich pravidla, jejich osobitou strukturu. Ale právě svoboda čtenářova výběru, možnost si nějakou knihu vybrat nebo ne, případně ji nedočíst, je jedním ze základních Manguelových přesvědčení, které se jako Ariadnina nit vine celým textem. Textem, který je autobiografií, dějinami, encyklopedií i esejem a který má tolik podob, kolik podob může mít samo čtení, a zároveň vychází z jediného základu – z aktu čtení jako obecné antropologické konstanty: „je to vždy čtenář, jenž čte smysl; je to čtenář, jenž v nějakém předmětu, místě či události rozpoznává jistou možnost být přečten; je to čtenář, jenž musí systému znaků přisoudit význam a potom jej dešifrovat. My všichni čteme sami sebe i svět kolem nás, abychom nahlédli, kdo jsme a kde se nacházíme. Čteme, abychom rozuměli nebo abychom začali rozumět. Čtení, skoro tak jako dýchání, je naší základní funkcí. (…) Společnost bez psaní může existovat, a mnohé takové společnosti existují, avšak žádná společnost nemůže existovat bez čtení.“

Při popisu aktu čtení využívá Manguel poznatků kognitivní teorie i neurolingvistiky, ale nikdy neztrácí ze zřetele, že čtení je v prvé řadě osobní tvorbou smyslu, způsobem, jakým zpracováváme a někdy i předjímáme své zkušenosti. Že čtení není něčím pouze vnitřním, že je vždy součástí naší citové paměti, ale má i svůj nezaměnitelný fyzický aspekt, že „zakládá intimní, fyzický vztah, na němž se podílejí všechny smysly: oči vysávají slova ze stránky, uši rozeznívají zvuky čteného, nos vdechuje známou vůni papíru, lepidla, inkoustu, lepenky nebo kůže, hmat hladí drsnou nebo hladkou stránku, měkkou nebo tvrdou vazbu; občas dokonce i chuť, když si čtenář sliní prsty“. Rozkročenost mezi vědeckou terminologií a poetickým popisem, mezi abstraktní myšlenkou a smyslovým detailem – to je jedna z charakteristik Manguelova autorského rukopisu.

Smrt autora, zrod čtenáře

Dějiny čtení Manguel nevnímá jako jeden souvislý proud, ale jako velké množství konkrétních příběhů – jako dějiny čtenářů a jejich knih. Mezi čtenáři zmiňovanými v této knize nalezneme řadu známých jmen: Kallimacha, Plinia ml., Augustina, Petrarku, paní Murasaki, Rilkeho, Kafku, Colettovou nebo Whitmana. Ovšem spíš než tyto mimořádné osobnosti-autoři zajímá Manguela vrstva bezejmenných čtenářů, těch někdejších, současných i budoucích, bez kterých by díla výše zmiňovaných tvůrců dávno upadla do zapomnění. Protože ve chvíli, kdy „si pisatel vytvoří roli čtenáře, zároveň tím odsuzuje sám sebe k smrti, neboť aby mohl být text dokončen, musí se pisatel stáhnout, přestat existovat“.

Skutečným „hlavním hrdinou“ této knihy, kterému touto cestou autor postavil literární pomník, je obyčejný čtenář. Ten, který je součástí širší obce čtenářů, jež dnes na rozdíl od někdejší „republiky vzdělanců“ už nezahrnuje pouze knižní profesionály – spisovatele, duchovní, akademiky, kritiky, redaktory a překladatele, ale každého, kdo propadl světu knih a kdo ho stále udržuje při životě svým zájmem a časem i energií, který do četby investuje. O jak důležitou vrstvu se jedná, se ukazuje v pasážích, kde Manguel popisuje praktiky autoritativního čtení ve středověku i později, o herezích, které v té době vznikaly na základě různého – od církevní autority osvobozeného – čtení Bible, o vývoji, jenž vyvrcholil protestantskou reformací a který přivedl na svět jeden z prvních účinných nástrojů moderní cenzury, katolický Index z roku 1559. „Lidové režimy požadují, abychom zapomněli, a proto označují knihy za přebytečný luxus; totalitní režimy požadují, abychom nemysleli, a proto zakazují, hrozí a cenzurují; obojí obecně požadují, abychom byli hloupí a abychom své ponížení pokorně přijímali, a proto podporují konzumaci braku. Za takových okolností nemohou být čtenáři nikým jiným než rozvratníky.“ O podvratné moci čtení svědčí i kapitoly, v nichž nás autor seznamuje s těmi, kteří byli po dlouhá staletí vyloučeni ze světa gramotnosti nebo přinejmenším ze světa tzv. vysoké literatury – s ženami a černými otroky.

Velkou předností knihy je její obrazový doprovod, který vytváří paralelní dějiny čtení, dějiny čtení vizualizované, čtení, které vstoupilo do říše obrazů. Skvělá ediční úprava tento titul také opatřila jmenným rejstříkem a bibliografií, stejně jako úctyhodným pětatřicetistránkovým doslovem, který intelektuálně ne zcela ukotvenému textu dodává pečeť akademického diskursu. Zůstává jen na čtenáři, aby se v této knize nalezl a aby si svou přítomnost v ní náležitě vychutnal.

„Čteme pomalými, dlouhými pohyby, jako bychom byli beztížně unášeni v prostoru. Čteme plni předsudků, zlomyslně. Čteme velkoryse, omlouváme text, zaplňujeme mezery, opravujeme chyby. A někdy, když nám jsou hvězdy příznivé, čteme se zatajeným dechem, s chvěním, jako kdyby na nás „sáhla smrt“, jako kdyby se někde hluboko v nás otevřela vzpomínka – a my poznali něco, o čem jsme netušili, že v nás je, nebo co jsme mlhavě vnímali jako nějaký záblesk nebo stín, jehož přízrak se vynořuje a zase se vrací zpět dřív, než můžeme zahlédnout, co to je, a my jsme potom starší a moudřejší.“

Autor je kritik a redaktor nakladatelství Labyrint.