Bůh Východu i Západu

Podobně jako o něco slavnější a světovým jazykem píšící Salman Rushdie i Orhan Pamuk absolvoval část vzdělání v angličtině, což později zúročil při svých přednáškách na newyorské Columbijské univerzitě. Na rozdíl od Rushdieho, pro kterého je angličtina druhým rodným jazykem, jehož prostřednictvím popisuje zkušenost dvojí kultury, Pamuk nikdy nepsal jinak než turecky, jazykem národa, který nepatří mezi světové velmoci a jenž bývá přes svou stoletou proevropskou orientaci tradičně chápán pouze v blízkovýchodním kontextu.

Čtivý experiment

Navzdory jazykovému handicapu si Pamukovy romány poměrně záhy našly cestu i na Západ. A nejen to. V Evropě se jim dostalo vřelého kritického přijetí. Pamukův předposlední román, Jmenuji se Červená (Benim Adim Kirmizi, 1998), je toho dobrým příkladem. Ve Francii byl vyhlášen nejlepší zahraniční knihou roku, byla mu udělena cena IMPAC Dublin, Mírová cena německých knihkupců i italská Premio Grinzane Cavour a další.

Vzhledem k tomu, že největších ohlasů se román dočkal v anglofonních zemích, v Německu a ve Francii, dalo by se spekulovat, nakolik to vypovídá o skutečných literárních kvalitách a nakolik to celé může mít podobu smířlivého politického gesta. Všechny zmiňované země mají totiž zkušenost, často velmi akutní a bolestnou, se soužitím odlišných kultur, což je pro nás, zatím zdánlivě chráněné před těmito konfrontacemi, skutečnost možná trochu opomíjená. A v podobném duchu můžeme uvažovat o souvislosti Pamukovy Nobelovy ceny s gradujícím napětím mezi Evropu a islámským světem, nemluvě o několik let staré kauze, kdy byl spisovatel vystaven perzekuci tureckých úřadů kvůli znovuotevření tabuizované otázky arménské genocidy.

Ovšem stačí se do zmíněného románu začíst a pochopíme, že kritiky označující jej za Pamukovo chef d’oeuvre nejsou vůbec nadsazené. Prvním dojmem, který v nás vyvolá, je bezpochyby poněkud pozapomenutý, radostný požitek z četby. Pamuk totiž dokáže být čtivý a zábavný, aniž by nutně rezignoval na experimentální románovou formu. Výsledkem je šťastné spojení vděčných prvků triviální literatury, ovšem s postmoderně ironickým nadhledem, připomínajícím Ecovo Jméno růže, s náročně prokomponovaným celkem. Román od počátku rozvíjí dvě silné příběhové linie, které s trochou nadsázky můžeme rozdělit na mužskou a ženskou: prvá je příběhem vraždy a téměř detektivního pátrání po viníkovi, druhá zase příběhem přerušené lásky, nucené překonávat řadu překážek, a to vše v atraktivním historickém prostředí doby osmanské. (V té nejtriviálnější rovině se už tady projevuje dvojí symbolika červené barvy z názvu – jako barva lásky i prolité krve.) Pamuk oba příběhy rozvíjí s velkou péčí a invencí, bravurně pracuje s napětím, tajemstvím i čtenářským očekáváním, které v samotném závěru uspokojí, přitom ale uniká nástrahám happy endu.

Něco z Šahrazád, něco z Borgese

Spisovatelovo literární mistrovství se projevuje nezřetelněji ve zdánlivé lehkosti, s níž volně propojuje různé roviny románu – vyprávění s poetickou evokací a literární meditací. Pamuk jako málokterý jiný současný autor hravě a inspirativně spojuje západní umění románu a jeho cit pro prozaický detail spolu s velkorysým epicko-metafyzickým rozměrem, kterému jsme od dob klasického románu téměř odvykli (důležitou roli v knize hraje zážitek smrti jedné postavy a putování duše zásvětím), a východní tradici navíjení a zřetězování příběhů, jak ji asi nejlépe známe z Příběhů tisíce a jedné noci. Román je členěn do řady zdánlivě fragmentárních kapitol vyprávěných v první osobě, čímž dochází k znásobení vypravěčských hlasů předávajících si štafetu příběhu. Výsledkem této literární polyfonie, zpočátku zdánlivě nahodilé, ale postupně neomylně směřující k závěrečné harmonii, je velmi plastický obraz románového světa, neboť vedle lidských postav k nám promlouvají také nebožtíci, pes, mince, smrt, kůň, ďábel i samotná červená.

Pamuk tento svět vykresluje pomalu a rozvážně, záměrně nás udržuje v napětí, nespěchá. Ostatně na pěti stech stranách se odehraje „pouze“ devět zimních dnů roku 1591. Autor s velkou lásku evokuje atmosféru zavátého města, jeho ticho a nehybnost, zasněnou melancholii sněhu. Tehdy postavy v ulicích nacházejí zledovatělé vzpomínky, po nichž lze nebezpečně snadno sklouznout přímo do náruče nostalgie, kdy jen stěží odlišíte místo vzpomínky od jejího času: „Máte-li rádi nějaké město a hodně jste se v něm nachodili, nejenom vaše duše, ale i vaše tělo si ještě po letech pamatují jeho ulice natolik, že ve chvílích smutku, kdy se k zemi zádumčivě snášejí těžké sněhové vločky, vás nohy samy od sebe zavedou na váš oblíbený kopec.“ Stejně jako Pamukova vzpomínková kniha Istanbul (2003, česky 2006, viz A2 č. 17/2007) je i tento román poctou městu, kde prožil většinu života – Istanbulu, rozkročenému mezi Evropou a Asií.

S bílými ulicemi za okny, na pozadí zimní nehybnosti pak Pamuk dobrodružné zákruty vyprávění prokládá tišinami meditací o knihách, o čtení a především o malířství a křehké nesmrtelnosti iluminací – to vše je zjevně částečně inspirováno otcem literární postmoderny J. L. Borgesem, k němuž se přímo odkazuje prostor sultánovy pokladnice (variace na Borgesovu labyrintickou knihovnu), v níž probíhá pátrání po vrahovi, i opakující se motiv slepoty.

O ztracenou duši modernity

Milan Kundera v jednom ze svých esejů popisuje, jak mu teprve četba Rushdieho odhalila poezii islámské kultury v její jedinečnosti. Pamukova kniha má na evropského čtenáře stejný účinek. Na jejích stránkách můžeme okouzleně vstřebávat poetiku kultury, která je sice odlišná od té naší, ovšem zdaleka ne tak vzdálená, jak si myslíme, kultury, jež je navzdory své blízkosti námi spíše neviděná, opomíjená. V tomto smyslu román Jmenuji se Červená může pro její nové ocenění znamenat tolik jako Ecův výše zmíněný román pro obnovu zájmu o středověk.

Jsme tak znovu konfrontováni s hodnotou odlišnosti, která nám umožňuje být tím, kým jsme. Pamuk oba břehy Bosporu sbližuje a překlenuje prostřednictvím krásy a pochopení, na stránkách románu dochází k imaginárnímu soužití Východu i Západu. V jedné scéně duše zemřelého hovoří s Bohem, který říká: „Mně náleží východ i západ.“

Jenže navzdory, či spíše kvůli svému tolerantnímu humanistickému postoji Pamuk nezastírá přítomné konflikty. Právě zde leží myšlenkové těžiště románu, jeho nejhlubší symbolická rovina. Pokud je v souvislosti s tisíciletým výročím muslimského kalendáře, které si sultán přeje oslavit zhotovením knihy, jež by byla obrazem jeho světa, zavražděn jeden z iluminátorů, zápletka dalece přesahuje očekávaný psychologicko-detektivní rámec. Prostřednictvím tohoto zjevného gesta se totiž projevují konflikty mezi odlišnými mentalitami ležícími pod kulturními nánosy a vrstvou všednosti. V následných úvahách o malířství zdaleka nejde jen o ně, ale o celý postoj ke světu, který zaujímáme. Tak tu stojí východní tradice miniatury proti západnímu individuálnímu portrétu (postavit se do středu obrazu, na místo Boha), malba, jak ji vidí oko, proti malbě, jak ji vidí rozum, neboli božské perspektivě. „Bůh stvořil svět nejdříve proto, aby ho člověk viděl. A pak nám dal slova, abychom spolu sdíleli všechno, co vidíme, a rozmlouvali o tom, jenže my jsme ze slov udělali příběhy a mysleli si, že se i obrazy dělají kvůli příběhům. A zatím malovat znamená pátrat přímo po Božích vzpomínkách, vidět svět tak, jak ho vidí On.“

Prostřednictvím čtivého příběhu se Pamuk dostává k nejaktuálnějšímu tématu, k samému dilematu modernity: pokorná a závazná kontinuita tradice tak stojí proti expandujícímu modernímu individualismu, pokrok je vykoupen odcizením a samotou, protože přijmout inovace znamená oslabit, či dokonce ztratit tradici, včetně té náboženské. A s tím související proces sekularizace může být vnímán jako rouhání, jako soupeření s Bohem, což vyvolává odpor a násilí. Zavražděný iluminátor je jen zástupným symbolem všeho, co bylo v překotné honbě za moderností obětováno a zničeno. A nad tím vším se vznáší největší Pamukova obava, kterou sdílejí asi všechny země vzhlížející k Evropě: „Po celý život budou napodobovat Franky, aby získali svůj osobní styl (...) A právě proto, že napodobují Franky, nikdy žádný vlastní styl nezískají.“ Naštěstí nám tento román dává jistý příslib, že situace není úplně beznadějná.

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.