Literatura jako podstata bytí

Pierre Lepape (1941) patří už léta k vlivným francouzským literárním kritikům. V devadesátých letech publikoval několik knih o francouzských „klasicích“ (Diderot, Voltaire, Gide) a ve svých dvaašedesáti letech vydal obsáhlý svazek esejů na téma tisíciletých dějin francouzské literatury od roku 842 do roku 1980 – od prvního zápisu ve francouzštině po smrt J.-P. Sartra.

Mezi esejistikou a kritikou

To, že literaturu píší lidé pro jiné lidi, je banální skutečnost, na kterou univerzitní literární věda často ráda zapomíná. Pro popsanou stránku pak nevidí ruku, která držela pero, a co víc, nevidí ani složitou síť mimoliterárních vztahů, jež to celé obklopuje. Výsledkem je literární text v nálevu literárních skupin, teorií a směrů na pitevním stole dějinného bezčasí, tak jak se servíruje ve školních osnovách. Lepapovo pojetí dějin literatury míří proti tomuto zabstraktňujícímu pojetí, nic ho nezajímá tolik jako konkrétní detail, jednotlivá věta, historická situace, společenský kontext, nepohrdne ani anekdotou, pokud dokáže kondenzovaně osvětlit něco z tématu, jímž se zabývá. Nezakrývá nutnou subjektivitu esejisty a kritika, aniž by rezignoval na věcnost „vědeckých“ důkazů. S přehledem se pohybuje v oblasti literatury, historie, sociologie, politologie. Ovšem tam, kde by měl volit mezi krotkou věrností pozitivních faktů, dává přednost svobodnému kritickému názoru, i za cenu možné spekulace. A především, po celou dobu bude neúnavně obhajovat přesvědčení, že země a její jazyk, moc a literatura, to vše nemůže existovat jinak než neodlučně. „Ve stejný den jako Francie a stejným politickým rozhodnutím se zrodila psaná francouzština,“ píše v první kapitole.

Přitom samotné osnovy dějin francouzské literatury se u Lepapa od zavedeného pojetí v ničem neliší. Středověk tu slouží jako pouhá ouvertura odbytá čtyřmi kapitolami z celkových třiačtyřiceti. Těžiště knihy leží v novověkém období, počínaje 17. stoletím, což odpovídá tradičnímu konceptu francouzské kulturní dominace, která vyvrcholila ve století devatenáctém, jemuž je věnováno celých deset kapitol. Stejně tradiční je i výběr autorů, nalezneme tu slavná jména, která bychom očekávali (Baudelaire, Voltaire, Diderot, Zola, Proust apod.), ale i řadu jmen menších. Vedle spisovatelů se Lepape zaměřuje především na dvě postavy francouzských dějin – na Ludvíka XIV. a Napoleona. Klasicistní vládce a generál z epochy vítězícího romantismu, oba formují svůj národ, ten první i jeho literaturu, druhý vyprovokuje kulturní revoltu (např. paní de Staël, Chateaubriand). Závěrečná část věnovaná 20. století je poznamenána postupnou ztrátou kulturní výlučnosti i čím dál větší politizací společenského prostoru. Doslov je ve znamení skepse, nabízí výhledy do 21. století, mihnou se tam tři jména: Pascal Quignard, Patrick Chamoiseau a Milan Kundera. Tři záblesky naděje?

Literatura, mon amour

Od většinové literárněvědné produkce se Lepape odlišuje vášnivým nasazením, s nímž obhajuje svou literární konfesi: „Nikde jinde, snad kromě staré mandarínské Číny, se spisovatelé netěší takové prestiži, nesrovnatelné s jejich společenským postavením; nikde jinde není jazyk státní záležitostí tou měrou, že prostá úprava pravopisných pravidel vyvolá parlamentní debaty s nádechem občanské války; nikde jinde není literatura tak spjata s pocitem národní identity. (…) Francie prožívá sebe i literaturu jako podstatu a bytí, ve věčném koloběhu, jehož model fungování známe všichni: z náboženství. Současně jako víra a instituce. (…) Řeč bude o francouzském náboženství – literatuře a jejím symbolickém systému, jazyku.“ Možná to zní nadneseně, přesto nemůžeme popřít neodolatelnou přitažlivost takového mýtu. Mýtus ovládá skutečnost a skutečnost je při zpětném pohledu mytizována. Francouzská literatura sama sebe považuje za instituci, a to instituci nikoli bez značného společenského vlivu. Naše literatura takový mýtus postrádá, nikdy nedosáhla takového stupně sebevědomí, vědomí vlastní jedinečnosti a velikosti. A Lepape důkladně popisuje proces vzestupu a sebeuvědomování francouzského jazyka a jeho literatury, jazyka, o jehož počátcích v podobě vulgární latiny prohlásí, že „se zrodil ve stoce“. Lepapova kniha je legenda aurea, zlatá legenda francouzského jazyka.

Ovšem vedle této, ve francouzském prostředí spíše tradiční myšlenky o výjimečném literárním údělu Francie pohání Lepapa také druhá síla. Je to obava z postupného úpadku a zániku literárního náboženství ve světě vizuálních ikon a multimédií. Otázka: „Je v současné době ještě literatura možná?“ se vine jako podtext celou knihou. Nakonec na ni nedostaneme žádnou odpověď, jen přísliby. Přitom ani při pohledu do minulosti nezastírá Lepape ohrožení a konfrontace, kterým musela literatura vždy čelit, od církevní cenzury po konkurenci novin. V tomto ohledu se projevuje jako typický následovník Voltaira, liberál, kritizující všechny formy dogmatismu a tyranie (náboženské, estetické i státní). Když popisuje zrození spisovatele jako společenské role, zdůrazňuje dilema, které od té chvíle každého spisovatele provází – volbu mezi odvahou a konformismem, veřejným uznáním a autocenzurou. Velkou dávku kritiky naopak sklízí francouzský klasicismus, reprezentovaný Malherbem, který „vynalézá revoluci konformismu“, Chapelainem a později akademií. O této epoše píše: „Tam, kde byli různí spisovatelé, je nyní jedna literatura. Tak jako je jeden jazyk a jeden stát. Jedno znamení mezi mnoha dalšími: revoluce ani laická republika nikdy nezpochybnily hierarchii géniů a talentů, kterou ustavila literární politika monarchie.“

Čtení jako psaní

Literatura, alespoň její část, vždy tomuto unifikujícímu tlaku vzdorovala, a to už dávno před vítězným klasicismem. Lepapovy sympatie stojí při ní a jeho čtení francouzské literatury, čtení mimo hierarchie, nonkonformní, nesystematické, to odráží. Jeho ideálem je dynamické, pluralitní, otevřené pojetí literatury, která čas od času vystupuje proti moci, stává se nástrojem společenské subverze. Vzory mu budou Rabelais a Montaigne, o něco později Céline a Gide. Lepapova kniha je tak velkou obhajobou čtenářství, svobodného a neredukovatelného. Lepape píše vlastní dějiny, píše o přečteném, psaním teprve tento proces čtení dovršuje. Jednotu kritika a historika i teoretickou poučenost, to vše nacházíme v postavě Lepapa-čtenáře. Ten poznání dějin literatury nabízí v podobě příběhů dvojího druhu. V pozadí velký příběh zrodu a vývoje francouzské literatury, prokládaný brilantně vystavěnými mikropříběhy jednotlivých událostí a autorů, obojí ve vzájemné rovnováze. Ostatně kapitoly, kde může kulturní konflikty převést na osobní rovinu, ať už se jedná o kardinála Richelieua a Corneille či Aragona a Bretona, patří u Lepapa k nejsilnějším.

Země literatury nabízí vedle příkladně promyšlené struktury, vedle četných intertextových meandrů nebývale jednotné pojetí francouzské literatury. Její dějiny se pohledem výrazné a vyhraněné osobnosti realizují jako autorský počin. Lepapovo psaní kopíruje svobodný pohyb myšlení, jeho výrazová přesvědčivost, anarchistická nespoutanost se střídá s nezbytnou intelektuální disciplínou. Více než kniha-výklad, kniha-historie, je to kniha-přesvědčení, kniha-zkoumání, podobně jako Montaignovy Eseje. Jistě by v některých ohledech nesnesla přísná literárněvědná kritéria, na to občas příliš zjednodušuje, příliš podléhá kouzlu dokonale vypointovaných závěrů. Ale právě proto přináší závan radosti a svobody, kterou akademické psaní často postrádá. Možná je na podobné soudy příliš brzy, přesto se nemohu ubránit tušení, že v rukou držím nejlepší literárněkritickou knihu letošního roku. Knihu, která osloví laiky i odborníky, protože její ambice není o nic menší než ve svých čtenářích opět probudit (či povzbudit) neomezenou radost z četby. Knihu, která je navzdory obecnému tématu plná konkrétních postřehů, a přestože jejím polem jsou dějiny literatury, dokáže autor každý jejich záhyb svou neúnavnou čtenářskou vášní dokonale zpřítomnit. Vždyť o čtení platí totéž jako o psaní, které „se rodí z prázdnoty a zažehnává ji. Ale je třeba stále psát, aby kouzlo působilo“.

Autor je student literární komparatistiky na FF UK.