Strašlivý strach ovládá pražské radní, kteří se musejí (přesněji: vedeni ďáblovou nenadálou pohnutkou se domnívají, že musejí) vyjadřovat k otázkám estetickým. Obava z odhalení, že nemám názor, vkus, tudíž ani pokoru ke vkusu cizímu, vede k agresivním výpadům na všechny strany. To se potvrdilo jak v příběhu nové budovy Národní knihovny, tak v případu „vylepšení“ systému magistrátních grantů na kulturu. V obou hrálo bohužel politickou roli osobní gusto odpovědných politiků, gusto, jež si uplácali z nejasných představ o momentální náladě veřejnosti a z vkusu úspěšných (čti výdělečných) obchodníků se zábavou. Roli tu hrál i vztek na „nafoukané odborníky“. To je však jen jedna stránka pražského radničního zla. Druhou, důležitější, o níž mj. píše na straně 21 Tomáš Samek, je odvádění pozornosti. Od neexistence koncepce Letné, od mimoúrovňové křižovatky a tunelu, které už na ní rostou bez jakýchkoliv debat a překážek, od lží radních o pozemku, kde se blob má stavět; od neexistence pořádné koncepce pražské kulturní politiky… Třetí tvář tohoto zla nazývá se rozplizlost: nikoho neurazit, všechna fakta zpětně zamatlat, překrýt žvaněním o podružnostech, dosáhnout každý svého drobného plyšového zadostiučinění. Založit další, co největší komisi, která zapomene, jak jsme vymetli s komisí předchozí. To je objektivita po česku.
Odolné čtení!