„Nová česká literatura je úpadková, pěstuje ošklivost,“ píše Ludvík Vaculík v Hodinách klavíru. Snad je to pravda, ale dokázat ji! A hned se rojí námitky. Někdo podotkne: Právě ošklivost nám dá poznat krásu. Jiný dodá: Vzývání ošklivosti vždy patřilo k odvrácené, „karnevalové“ stránce člověka. Další se ušklíbne: Co Vaculík o nové literatuře ví? Přitom nejde o samu ošklivost. Nahlédneme-li do Dějin ošklivosti Umberta Eca (Argo 2007), najdeme tam samé krásné obrázky. Tedy skoro. Memlingova středověká tělíčka, potácivě padající do pekel, mají v sobě dnes až cosi teskně tklivého, soucitně ladného, pitvorně spořádaného.
Než o samu ošklivost jde o gesto za ní skryté. V paměti mi uvízlo místo z dnes již postarší sbírky mladé české básnířky: nádražní automat „vyprdí kávu…“. Proč mi zrovna tohle utkvělo? Zarazila mě trhlina mezi přesným postřehem (jenž tu je, ale o nějž tu nejde) – a jeho zbytečnou siláckostí. To, jak nad výstižností hrála prim výmluvnost a v ní zas usilovné vymezení se vůči konfekčnosti. Pravým úmyslem tu bylo navodit jistý postoj, v pozadí za ošklivostí bylo srozumění těch, co si „lajsnou“ říct věci třeba zrovna takhle. Mně bylo toho automatu až líto, jak je v textu odsouzen dál „prdět“, zatímco my se tu esteticky vykrúcáme.
Popis ztráty panenství ve Vaculíkově románu Cestou k panně také není nic na první pohled krásného. Jistá brutalita je tu záměrná, cítíme tu i díl cílené provokace. Spisovatel se ale nepředvádí, nejde o komplot. Stojí tu sám zasažen, nádherně otřesen tím, co mu sama skutečnost předvedla. „Ošklivost“ tu není gesto, ale vhled do toho, jak se věci mají. Na výstižnou reflexi ošklivosti ovšem narazíme i ve zmíněné „úpadkové“ literatuře. „Dívala jsem se na Miša ze strany, byl tak ošklivý, že to bořilo zábrany mezi lidmi.“ Ta břitká věta mi utkvěla z nedávné prózy Jakuby Katalpy Je hlína k snědku? (Paseka 2006). Člověk má chuť si hned domýšlet: Proč bořilo, jaké zábrany? Ošklivost je tu zadržena jako možnost zahlédnout sebe samé z úplně nečekané strany. Jenomže když Katalpa plní zbytek prózy všelijak zdůrazňovanými záchodky, čicháním ke kalhotkám, umolousaným sexem či vyškrabováním dělohy, říkám si, co na tom má? Ani nevěřím, že vše bylo opravdu tak ucmunděné, jak ona o tom píše. Takhle se ošklivost vskutku pěstuje, jako bonsai, již hodláme nastrčit za sekvoj. Podobně, pro změnu v emotivně symbolické rovině, si počíná Kateřina Kováčová v čerstvé novele Soumračno (Protis 2007): Samé bláto, pavučiny, useknutý krůtí krk, tukem rozbahněná pusa nebo „tlustý převislý víčko“ prasete. Ale proč holku opustil kluk a proč se tím ona tak do úmoru trápí, to už tu není. Za přemrštěnou ošklivostí se krčí úzkost; jako by vše odporné, „nahryzané“, „zkřivlé“ mělo automaticky a nahlas suplovat emotivní hloubku. Ošklivost: nedostatek ztišení. Ošklivost jako cejch příslušnosti k životu. Na nechutnosti se shodneme, skrz ni se dorozumíme, nechutností se koneckonců neshodíme… Naopak co není ošklivé, nevábné – aby to náhodou nebylo klišé! Od krásy radši pryč, krása obnažuje.
Ošklivost a nechutnost určitě nějak zapadají do kontextu doby, souzní s její křečovitou zaťatostí, uzuřenou obyčejností, hrůzyplnou trapností, se zavilým zpitoměním věcí a lidí. Čtu místy s obdivem texty Patrika Linharta či Boženy Správcové Masopust (oboje k nalezení v pardubických sbornících 7edm). Delirantní Masopust posouvá do přízračné polohy sportovní, televizní výrazivo: Zakázané uvolňování! Postavení mimo hru! Dvojchyba! Porucha! Příšerná dobově snová zaklínadla, jak dobře jim rozumíme, jak pospolu jsme zpitoměli. Autorka si sice musí omočit v povinné „nekonfekční“ ramenatosti („Co ale ví o sportu? Že Jolana má pěknou prdel…“), vzápětí ji však prostřídá větou, která okolní plíživé ošklivenství přece jen pozdvihne někam výš: „Všechen ten synchronizovaný, šeptaný Góóól!, co vydechovaly domy.“
Aspoň náznak, výdech povznesení. Umění ztrácí povznášivý, „vykupující“ rozměr, vzdává se ho, tvůrcům jako by pro něj krněly receptory. Od postižení a vyjádření se přechází – ke klonování. Jak nejlépe „udělat“ dnešní hnus a zlo? Naklonovat je. Tak si počíná, až vypočítavě, Petr Měrka ve svých morbiditách Telekristus a mentál (Fra 2007). V nich si naklonuje, naklaunuje vše, od pedofilie po nekrofilii. To už se nedá říct o „terapeutické“ povídce Svatavy Antošové Můžeš mi říkat Marci (Tvar č. 15/2007). Klonovací ingredience tu sice jsou: xenofobní táta, Irák, dvojakost pohlaví, feminismus, „džendr“. Cynismus tu však není formička na srandičky, ale přece jen nějaký sdělovací princip. V povídce na sebe všichni pořád nějak štěkají – jako v českém filmu, „milované“ tělo skončí v mrazáku, táta má hlad… Resumé je ošklivé, ale pravděpodobné: Nakonec se tu všichni sežerem.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.