Česká republika zraje pro blázinec. Ministerští úředníci neumějí počítat. Někteří poslanci budou zasedat přímo ve vězeňských celách. Kniha hradního šaška bude povinnou četbou. Antikrist už je mezi námi a skutečný věrozvěst pravdy a lásky je Václav Klaus. Vyhraje li studentská volba, bude prezidentem muž, který z dálky vypadá jako modrý nezemšťan. Ve skutečnosti ovšem nevyhraje. Místo něj na stolec dosedne řetězový kuřák s histrionskou výslovností a temnou minulostí, který již deset let tvrdí, že o funkci nestojí…
A literární svět je prý umělý. Dokonce samozřejmě. Tvrdí to Petra Hůlová v debatě nad statí Jiřího Peňáse, který nedávno v Orientaci (Lidové noviny 1. 12. 2012) lámal hůl nad současnou českou ženskou literaturou. Peňás napsal: „Je omyl považovat knihy Hůlové za realistický obraz, byť stylizovaný, nějakého prostředí či kultury… Její texty jsou umělým světem, chemickou laboratoří slov…“ K tomu Hůlová ve zmíněné debatě o týden později: „Pokud tím chtěl říct, že realitu ,nefotím‘, měl pravdu. Samozřejmě že literární svět je umělý. Pokud je navíc laboratoří slov, tím lépe.“
Nad podobnými řečmi vždy žasnu, diplomaticky řečeno. Peňásova slova mohu potvrdit, aspoň co se týče Strážců občanského dobra, jediné Hůlové knihy, již jsem četl. Peňás ovšem nechtěl říct, že Hůlová realitu „fotí“. Nešlo mu o literární realismus, kritik spisovatelčině stylizaci právo na život nebere. Měl na mysli vztah k realitě vůbec, šlo mu o obecnou výstižnost nebo snad přiléhavost, adekvátnost, relevantnost vůči nějakému prostředí, kulturní či dějinné situaci. Z knížky Strážci občanského dobra naopak vyloženě trčí, že jde o artefakt neodpovídající žádnému sociálnímu, dějinnému obsahu či milieu. U Hůlové je pak o to zmatečnější, že se její práce tváří právě jako realitou drsně nasáklá. Reálné elementy jsou tu však podivně semlety bez ohledu na realitu samu, reálné vztahy, reálnou zkušenost. Když jsem ten stylizovaný obraz, přiložený jaksi nakřivo k reálnému východisku vespod, četl, jednak se mi jako pamětníkovi normalizace docela obyčejně ježila kůže. Bylo to jinak! Hlavně ale ve mně hlodala otravná otázka: K čemu ten zkřivený obraz? Proč to autorka dělá? Odpověď se nedostavila – umělý svět na odpovědi rezignuje.
V téže Orientaci, v níž se Petra Hůlová a další spisovatelky brání Peňásově popravčí sekeře, komentuje Marek Kerles ve stati Když nám chybí selský rozum nedávnou spektakulární botu ministerských úředníků, kontrolujících podpisy pod prezidentskými peticemi. Místo aby procenta v náhodných vzorcích zprůměrovali, úředníci je nesmyslně sečetli. Školáckou chybu pak urputně hájili možným výkladem nejednoznačně formulovaného zákona (tato vystresovaná reakce má jistě také svou diagnózu). Kerles rozvíjí myšlenku, že vzrůstající obecná matematická negramotnost může nečekaně ovlivnit nejen tvorbu zákonů, spíchnutých bez hlubší analytičnosti, ale vůbec neblaze posunout chování lidí, neschopných či neochotných hlouběji rozebrat svou životní situaci. Lidé si nabírají různé hypotéky a další závazky a nakonec upadají do dluhových pastí, jsou vláčeni vypočítavými firmami či institucemi, nereálnými sliby a nabídkami. Zkrátka neumějí si to spočítat. Přetlumočeno: matematika je také řeč svého druhu, precizní postižení reality v určité její rovině. Když tuto řeč odmítneme, realita nás nemilosrdně převálcuje.
Přehlížení pouta mezi skutečností a literaturou – nejde nakonec také o svého druhu „negramotnost“? To, co je tak nesmírně přitažlivé u klasiků od Máchy po Hrabala, je právě jejich vztah ke skutečnosti, úžasná transpozice reality v něco ještě jiného, odhalení hlubších vrstev reality prostřednictvím „jinakosti“ literatury. Jakkoli jsou třeba verše Vladimíra Holana neprostupné, enigmatické, výsostně „literární“, dýchá z nich – v drtivé většině – právě skutečnost, a ne umělost, realita podivuhodně přetavená. Holanova laboratoř slov neprodukuje nic laboratorního, ale jejím opodstatněním a smyslem je právě „svár“ s realitou, potřeba dostat se hloub do skutečnosti, která už tu je, nikoli stvářet jakési nové světy, vyvázané ze vztahů a spojitostí.
„Podobná kriminalistovi, jenž snímá otisky prstů na bedlivě střeženém místě činu, ponechává báseň věci jejich náhodnému stavu a snímá z nich průsvitné vrstvičky jazyka, bezděčně uložené lidmi, kteří o ně zakopli,“ tak začíná Karel Thein svou recenzi sbírky Darmata Petra Hrušky (Namaluj mi hrušku, příloha Lidových novin Kniha roku, 15. 12. 2012). Theinova recenze je sama pozoruhodným literárním artefaktem. Thein označuje Hruškovy básně za „básně zklamání a dobré vůle“, v recenzi však jde mnohem dál za pouhou charakteristiku Hruškových veršů. Snaží se postihnout jejich vnitřní ustrojení, přičemž vždy nějak přihlíží k tomu, jak verše pracují se skutečností. Zdaleka nejde o „focení“ reality, jakkoli by Hruška mohl posloužit i jako skvělý fotograf. Jde o její reflexi, postižení zevnitř, nahmatání podstaty, smyslu či významu, ukrývajících se za věcmi či děním.
Thein formuluje neobyčejně plasticky, jeho vidění a jazyk jsou zároveň filosofické i básnické. Třeba: „Báseň je přečerpání kouzla umírajících věcí do slov, která zůstanou, aniž by mohlo být jisto, co budou znamenat.“ A vztah ke skutečnosti je tu samozřejmě chápán jako něco výchozího, určujícího.
Literární svět samozřejmě není umělý. Putujeme li zimní nocí se zeměměřičem K., vstoupíme li s ním do sněhem zavalené vsi pod Zámkem, obklopuje nás realita, která snad nikde na světě neexistuje, přesto na ní není zhola nic umělého; naopak, celý ten obraz koření v reálných počitcích, vztazích, tajemstvích, které jsou adekvátním způsobem „přečerpány“ do fantaskní vize. Ani řeč není umělá, každé slovo, jeho zvuk, obsah, potenciál jsou prodchnuté realitou do morku. Háček je v tom, že tato realita je v pohybu, víceznačná, dvojaká; jazyk realitu nejen fotí, ale je i její vývojkou, ustalovačem, dotváří ji a přetváří. Jazyk nalézá sám sebe skrz svět, tak jako my nalézáme samy sebe skrz řeč, skrz řeč vracíme samy sebe světu…
Škoda, že se u nás víc nepěstuje dialektická gramotnost. Někdy se zdá, že „dialektika“ je dnes už jen sprosté slovo, navždy primitivně přifařené k marxismu a spolu s ním nadutě zatracené. Inu – blázinec.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.