Zahrada až moc poetická

Přiznám se radši hned a bez mučení, že poezie Ladislava Zedníka (1977), jak ji autor představuje ve své prvotině Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly, mi není blízká. Proč: pro svou přílišnou malebnost, sličnost, poetickou vykrouženost. Pro neustále přítomný korektiv toho, co je takzvaně poetické. A zkouším si představit, proč se Zedníkova sbírka octla mezi nominovanými básnickými knihami na cenu Magnesia Litera za uplynulý rok: pro svou malebnost, instantně vnímatelnou sličnost, poetickou vykrouženost? Každopádně asi též pro svou propracovanost, začištěnost a jistou výrazovou a jazykovou vyzrálost, vlastnosti, které sbírce nelze upřít. Zedník dovede zacházet se slovy a zachází s nimi rád, stejně jako s oblibou skládá dohromady i celkem náročné básnické figury. „Cihly mého domu/ jsou vypálené ozvěnami. Někdy/ mříž v okně deštěm zhoustne…“ Je to uměřené a čisté, nezaskřípe to. Představa mříže, která zhoustne deštěm, je jemná, plachá a přitom naléhavá. U cihel vypálených ozvěnami si už ale nejsem jist, zda spojení nepovstalo spíš jen z apriorního opojení poetickým nápadem, z krasomlžného co by, kdyby.

Minovým polem manýry

A jsme u toho. Při vší opojivosti, čistotě a místy nejspíš i vjemové a prožitkové autentičnosti se Zedníkova poezie neustále pohybuje na minovém poli manýry. Ne snad, že by manýře bezvýhradně podléhala; spíš do ní upadá, nebrání se jí, zas a znovu se jí vydává všanc. Také nejde o ledajakou levnou básnickou machu, ale o poetický způsob docela vybraný a náročný, dokonce v naší básnické tradici zakořeněný, ceněný a oblíbený. Proč si ale myslím, že přece jen jde o manýru: protože se tu pracuje s rozmýváním zřetelných linií, vjemových či myšlenkových; obsah se v zásadě neodvíjí od toho, co přesně se říká, ale roste z toho, jak vykrouženě, poeticky ladně se vše sdělí. Zedník je ovšem autor do té míry sofistikovaný a jeho poezie natolik barvitá a plastická, že svrchu řečené nevnímáme jako pěst na oko, ale spíš obrysově, v nejrůznějších náznacích.

Básník řekne: „Okamžik,/ kdy se naše tváře odrážely/ od všech oken dálkového vlaku“ – tady jsme ještě manýře vzdáleni; bizarní dynamika představy má svou bezprostřednost, vize zpříma, nikoli prostřednictvím básnického modu či zčechrání uvolňuje svůj emotivní náboj, přičemž ten výboj je s to dosáhnout až k letmému existenciálnímu záchvěvu. Jindy ale: „Než by v ní šepot vykrokoval,/ kolik je lží ke rtům,/ mlčela,/ dýchajíc jakoby z donucení/ a nepatřičně nahlas.// Chcípne pes,/ jemuž se v hlasivce vzpříčí luna/ a dáví?“ To zní málem jako z Holana, je to jakoby na lékárnických vážkách vybalancované. Zespod však nepřehlédnutelně prosvítá básnický konstrukt. Snad ke všemu, k čemu se tu lze dostat, dobereme se jen poetizující „oklikou“, prostřednictvím poetické modelace textu. Jemně načrtnutá básnická scenerie k nám vysílá naléhavé životní či osudové signály – šepot, lži, rty, chcíplý pes –, zároveň však jsou tyto signály podány pythickou formou – či spíš jsou s touto zastřenou formou imanentní, stojí s ní a padají. Obsah tu nelze zahlédnout jinak než jako součást básnické konstrukce. „Kolik je lží ke rtům“ – ano, vybraně matoucí spojení může okouzlit, zároveň ale nemizí vědomí vystavěnosti, nevytratí se poeticky spekulativní prvek toho spojení. Ten naopak v představě tváří, naráz odražených v oknech vlaku, necítíme. Stejně vidina lunou dáveného psa má svou dramatickou živost, básník se ji však navíc snaží významuplně vkroutit do pythicko-symbolické otázky – a do básně tak vpouští vnějškový, manýristický odstín.

Poeticky „korektní“ výrazivo

V Zedníkově sbírce vládne jakási celková propojenost, reminiscence z dětství se volně vážou na milostné niterné imprese, vjemy a materie přírodní či venkovské se prolínají s městskými prožitky. Vykuchaný orloj – a vzápětí na nábřeží podélně rozříznutý kapr. (Ryby se ostatně stanou ponorným leitmotivem sbírky, v expresivních náznacích je třeba rozehrán v cyklu Zastávky na znamení. Uhadujeme, že v motivu jde o zá­zněje výprav k cizotě chvíle či vlastního nitra, stejně jako vycítíme i vzdálený křesťanský ohlas.) Verše sbírky jsou křehce osobní, jejich sličnost však zároveň jako by jim nedovolovala odhalenější, drásavější ponor do autorského nitra. Těšíme se z drobných básnických postřehů či tušení, tím víc však, čím méně jsou vplétány a vmodelovávány do přetížených poetických struktur. Stačí říct: „Její okno dozrnilo/ jak příliš pozdní obrazovka.“ To je přiznané, nepřekombinované přirovnání, málem banální, v němž však přívlastek příliš pozdní rozdýchá vidinu obrazovky křehce abstraktním odstínem. Obyčejný pohled někam vzhůru k milovanému oknu náhle dostane letmý rozměr celých věků, které v pozadí účastně-neúčastně míjejí.

Zedník je váben poeticky „korektním“ výrazivem, najdeme tu vedle obligátní révy, hroznů, hvězd, případně sněhu také rdesno, rmen, proso, ale i klišovitou „modrou krev nebe“ či přeexponovaný „paprsek rybízové šťávy/ vylomený ze slunce“. Trochu víc současnější, civilnější, ušpiněnější či neočekávanější reálie ve sbírce téměř nejsou. Zedník jako by uměl vystavět vnitřní dynamiku textu, přitom ale po stránce vjemové a představové jsou jeho básně zahlceny zaumnou přelétavostí, nestřídmostí a rozbíhavostí. Jeho poezie se nesnaží ani tak věci či jevy pojmenovat nebo prostě spatřit, jako dává přednost tomu, aby vše bylo hned zabarveno, zpřívlastkováno, rozehráno v malebné poloze. Až tam je očekáván ten pravý „nález“ o skutečnosti. Namísto toho však texty váznou v přetížených pasážích, v nichž, s prominutím, pro samou „poezii“ nevíme kam dřív: „Paprsek tmy potom provlékla trnem,/ zašila jím nebe –/ jeho panenku k zatmění měsíce/ i sítnici na rubu zrcadel.// – a bylo jí/ jako by blízkost/ vymýšlela dálky.“ Snad tím je – paradoxně – sbírka nakonec soudobá: svým nezdrženlivým rokokem, samozřejmým upřednostňováním výsledného efektu před pracnějším kutáním.

Zedníkova sbírka představuje typ poetiky, jejíž východiska nesdílím a jejíž malebná rozsochatost mi paradoxně přijde až jako ochuzení. Poezii nechci vnímat jen jako zkrášlující, ozvláštňující modelaci, ale jako cosi bezprostřednějšího, vydanějšího, nezávislejšího – i na samém lidském sdělení. Poezie je pro mě čímsi, co ctí hrany a drsnosti světa a nesnaží se mu vemlouvat tou či onou výrazovou figurou. Proč si na realitu naopak nepočíhat, proč ji nepřistihnout in flagranti třeba i v nějaké té rokokově zčechrané, nadnesené poloze, v nestřeženém okamžiku jí vyvrácenější či jitřivější dimenzi podsunout – namísto apriorního zbásňování skutečna? „Praskl ohař z porcelánu“ – tu není co dodat či přidat, to je výmluvný postmoderní biedermeier ve vší své křehké bezohlednosti. Jenže Zedník většinou neodolá a přisadí si něčím poetickým.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.