Hlavní město má novou koncepci kulturních grantů. Dosavadní komise odborníků a úředníků bude nyní rozhodovot jen o třech čtvrtinách celkové částky 200 milionů korun; zbylá čtvrtina bude rozdělena „objektivně“, podle počtů prodaných vstupenek. Radní Milan Richter též prosadil zvýšení částky pro umělce do 35 let na 40 milionů. Na s. 5 píšeme, jaký měl se svou koncepcí nakonec úspěch. Zde se referuje, kterak pro ni lobboval mezi studenty a co oni na to.
Zajímá-li skutečně pana radního Milana Richtera názor studentů, jak je možné, že si s nimi „přišel pokecat“, aniž by počítal se záznamem diskuse i aniž by poskytl materiál, o kterém chce diskutovat, aby ho studenti mohli prostudovat a měli možnost vyjádřit se ke koncepci jako celku? Reagovat pouze na bezprostředně slyšené, bez předchozí přípravy, znamená přece zůstat povětšině u detailů.
Udržet pana radního u tématu, při jeho brilantní schopnosti odvádět pozornost peprnými příklady, a chtít důsledně odpověď na položenou otázku není lehké. Ze záznamu, který byl soukromou iniciativou z řad studentů, by se daly vytáhnout výroky typu „je to grantový systém, který řeší kulturu napříč žánry“. Na otázku, jaké jsou podmínky akreditace subjektů, které budou moci v okruhu I žádat o podporu na vstupenku, odpověděl, že „je zásadní – a to bude muset posoudit grantová komise – to umění, které se tam provozuje, protože pod stejným živnostenským listem se provozuje divadlo stejně jako bordel ve Smečkách, kde se točí holky u tyče. A je na té komisi, aby řekla: tohle s prominutím neakreditujeme, protože tady vám tancují holky u tyče, a nám se líbí víc, když holky tancují třeba balet na jevišti.“ Méně humorné už je, že v diskusi padla významná nepravda jako odpověď na otázku, proč nemůže být původní systém zachován a jeho inovace pozdržena, když je nová koncepce tolik kritizována z řad odborné veřejnosti. „Původní systém je špatný proto, že tam nejsou nastaveny parametry, aby nedocházelo k podpoře nad rámec de minimis,“ vysvětlil Richter. Přitom ale pravidlo de minimis (podpora komerčních subjektů do 6 milionů během tří let) platí pro pražskou radnici, i když si je nezapracuje do vlastního dokumentu – jednoduše proto, že se na ni vztahují zákony EU.
Nepřipravený diskutující též nedešifruje, že pěkně znějící slib „sejdeme se za rok a řekneme si, jestli změna byla k lepšímu, či nikoliv“ je nedůvěryhodný. Neví totiž, že se radnice zavázala již k evaluaci původní grantové koncepce a systému, ale nic takového neproběhlo. Rovněž závěrečné pozvání pana radního „doporučuji: přijďte se zúčastnit 25. října zastupitelstva, tam může každý, kdo je Pražák, vystoupit“ je problematizováno již nevyřčeným faktem, že sice může, ale až poté, co mu zastupitelé udělí slovo.
Nastavení celé situace panem radním i styl jeho „přátelského“ veřejného vystupování svědčí o tom, že mu pravděpodobně o názory studentů na kulturní politiku města nejde. Tak o co mu tedy jde?
Chce „podplatit“ akademickou obec? Z té by přece mohla vzejít nezávislá kritika grantové koncepce – subjekty působící v praxi jsou vydírány prostým faktem, že granty nebudou otevřeny, když se tato koncepce neschválí. „Podplatit“ si mínění obce by vlastně mohlo být snadné. Školy přece peníze potřebují. Mladí umělci i producenti se samozřejmě chtějí realizovat! Většina z nich, nemluvím o výjimkách, nesleduje natolik dění v kulturní politice a nezná historii kauzy magistrátních grantů, aby měla bez přípravy vhled do podstaty věci. Ostatně úvodní slova pana radního svědčí o tom, že to pravděpodobně předpokládá.
Nastavení diskuse ze strany školy také nebylo šťastné. Věc nebyla dostatečně inzerována, informace se dostala e-mailem jen k vybraným studentům, což svědčí mimo jiné o tom, že se AMU probouzí k tomu, aby podporovala své studenty v zájmu o věci veřejné, s velkým zpožděním. To je v případě kulturní politiky skutečně paradoxní, neboť ta se absolventů AMU, mladých umělců a kulturních manažerů, jejich budoucí existence, přímo týká.
Iniciace této diskuse je ale nadějí, že vysoká umělecká škola, jakou je Akademie múzických umění, konečně začne podněcovat své studenty, aby se o kulturní politiku zajímali a učili se v ní orientovat, aby byli partnery do diskuse. Takové diskuse, konané za méně vyhrocených okolností, než je situace těsně před schválením městských grantů, by totiž měly být součástí studia.
Nikdo zvenku neřekne nic přímo proti tomu, že chce pan radní nabídnout tolik peněz mladým, nadějným a talentovaným. Jediný, kdo se může ohradit proti takové manipulaci, jsou vysoké školy nebo studenti sami, a to nikoli tím, že dotaci odmítnou, ale tím, že veřejně rozkryjí její manipulativní charakter.
Debata nakonec splnila, co od ní M. Richter očekával. Nová grantová koncepce byla 25. 10. zastupitelstvem schválena, a to za aplausu přítomných studentů. Snad jim z toho tleskání nezalehly uši napořád a příště už nebudou jen stafáží jednoho politika.
Autorka je scénografka, performerka, kulturní manažerka a doktorandka katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU.