Druhý život v Česku

Absolventka pražské VŠUP Veronika Zapletalová fotografovala více než deset let v různých koutech České republiky chaty. Našla si pro ně zvláštní pohled, který se trochu blíží pohledu demonstrovanému v osmdesátých letech fotografickým souborem Jana Malého, Ivana Lutterera a Jiřího Poláčka Český člověk. Zachycuje vybrané objekty ve stavu, jaké jsou samy o sobě, v případě chat bez nánosů a stop lidských příběhů. Jsou sličné, některé jednoduché, některé naprosto bizarní a nesmyslné, stavěné jako projekt snu a možností. Jsou jakousi naší zvláštní podobiznou.

Chata je stavba, která nemá ambici být architekturou (i když ve třicátých a šedesátých letech k ní chce dojít) – je spíše něco jako ideová a materiálová brikoláž, kterou si nebuduje původní divoch (podle C. Lévi-Strausse) nebo vyspělejší, osvícenecké civilizaci se vzpouzející jedinec (podle J. J. Rousseaua), ale naopak někdo, kdo je civilizací postižený – zmožený občan 20. století.

Od Divého Billa k Přemku Podlahovi

Projekt chaty, na jejímž prototypovém začátku stojí srub, odrážel okouzlení skautským hnutím, organizovaným pokusem vracet se alespoň po chvilkách do přírody, jejíž romantickou duchovní podobu po polovině 19. století znovu nabídl Thoreauův Walden aneb Život v lesích či knihy E. T. Setona. V první vlně se tyto stavby také objevovaly buď osamělé a skryté v lesích a pak v pozvolna se rozrůstajících koloniích, osadách v povodí řek v blízkosti Prahy, ale i třeba Hradce Králové nebo Ostravy. Ve dvacátých letech, posílen americkými filmy a romány do kapsy (rodokapsy) dokonce i české provenience, proměňuje se život na chatě ve víkendovou romantickou existenci v drsné přírodě s planoucími ohni, saloony a spravedlivými šerify. „Když se přiblíží sobota, tu Fanoušové, Tondové a Máničky odhodí svoje nevinné masky. Zmocní se jich volání divočiny… a stane se z nich Divý Bill… Dlouhy Jimmy a… bledá squaw…, vyhledávajíce své sruby v kaňonech Hodkoviček, v soutěskách zbraslavských Kordiller…“ popsal v roce 1929 nový společenský fenomén v Českém slově Karel Poláček.

V době, kdy psal svůj fejeton, stávalo se už trampství a s tím spojené chataření stále více únikem kupříkladu před hospodářskou krizí a jejími dopady, levnou alternativou dálavy, v níž je člověk účasten silným podílem imaginace. Na druhé straně se ale začínala rozrůstat typologie chatových staveb – objekt a jeho vybavení už nejsou jen místem, jímž člověk vchází do přírody, ale stávají se současně bezprostřední reprezentací majitelova umu, společenského postavení i movitosti.

Od padesátých let byly atributy trampství (stetson nebo ueska či usárna) trestné, společné potlachy v osadách začala monitorovat Státní bezpečnost. To se na jiné úrovni zopakovalo v době normalizace, kdy se politika projevila rafinovaněji, neboť platilo, že kdo prchá na chatu, nedělá revoluci. Chataření se transformovalo do nového typu chataře jako pravidelně pendlujícího nomáda, který žije dva životy, doprovázeného ženou, která de facto pečuje o dva domovy.

Mizí také původní lidská družnost. Chatař nabral novou uniformu, kterou jsou tepláky nebo montérky, a komunikuje přes pevný drátěný plot. Výsostným dokumentem tohoto jevu je třeba fotografický cyklus Pavla Štechy Majitelé chat z počátku sedmdesátých let. To je už ale krajina stavbami chat často nemístně plundrována, parcelována do bizarních oplocených majetečků nebo malých výpomocných ekonomických zázemí – plantáží, po nichž nás už po třicet let provází mediálně exponovaný Přemek Podlaha.

Nové formy arogance a reprezentace

Kniha Veroniky Zapletalové je textově postavena na třech široce argumentovaných analýzách: autorčin text doprovází vlastní členitý fotografický dokument, v němž chaty jako stavby reflektují „historické“ proměny těchto „úniků do přírody“ s rozsáhlými citacemi z literatury zabývající se skautingem a trampstvím (klíčový pramen nabízí Bob Hurikán), přes literaturu instruktážní, kterak, kde a jak stavět, až po aktuální soudobou, jež se pokouší tento „druhý život“ analyzovat (I. Bičík a kol.: Druhé bydlení v Česku, Univerzita Karlova 2001). Další pohled přinášejí úvahy směřující k architektuře. Příkladem je způsob parazitování chat třeba na lidové architektuře (J. Škabrada: Nemám rád chaty…) anebo pokus o postižení určitých typů tohoto specifického polobytování z hlediska opravdové architektury, a to tam, kde jejími navrhovateli byli skutečně architekti (R. Švácha: Chaty jako architektura). Třetí rovinu představuje pokus o kulturně antropologickou analýzu v textu V. Cílka Chatařství jako fenomén, mentalita a osud s psychoanalytickým přesahem až do „mentálního“ chatařova podvědomí. Autor v  něm nachází jako primární impuls lásku k přírodě a ve spojení s pozdějším chalupařením zasutou, latentní lásku k půdě. Vývojem se ale tato láska často transformovala do ostře vyhroceného postoje, v němž chata a chataření reprezentovaly v socialistické éře padesátých až osmdesátých let (všichni byli vlastníky všeho a zároveň ničeho) osobní movitost a svým rozmachem a územními anšlusy pak šly často tvrdě proti přírodě. Ta jako by zmizela. Přestala být vnímána, až na okamžiky, kdy jako borůvkáři či houbaři drancují chataři les. Prvotní potřeba úniku do přírody hypertrofovala v mnoha případech jen do postoje jinak se projevujícího majetnictví a moci, které bylo možné ovšem zatím demonstrovat jen na samotě u lesa.

Proto také je příznačným rysem této éry nebývalá míra nevkusu, který určitý typ chataření provází. Vedle celovíkendových tepláků a zástěr to byl třeba nábytek, který na chatách dožíval, svérázné umělecké doplňky, jako třeba lahve od chianti s nánosy vychladlého vosku, pneumatiky nákladních aut a traktorů vymezující záhony květin nebo zeleniny atd. V zahradách se usídlili sádroví trpaslíci, houby nebo žáby, ploty byly často obehnané železnými pruty nebo pásy s proráženým dekorem disneyovského ražení. Uvedené prvky dokládají mimo jiné míru devastace, kterou způsobila a za sebou na dlouhou dobu zanechala komunistická totalitní moc v oblasti (nejen životní) kultury a způsobů jejího vnímání.

Psychoanalýza chatařova podvědomí

Václav Cílek připomíná ještě jinou formu úniku, kterou se stalo chalupaření. Svým počátkem i ono částečně zasahuje do prostoru našeho špatného svědomí, s nímž jsme nabývali majetku a přivlastňovali si domovy odsunutých Němců či násilně vystěhovávaných rodin „kulaků“. Nová „chalupářská“ vlna v sedmdesátých letech znovu obnažila potřebu úniku; místa hájemství zároveň patřila ještě jiné myšlenkové kontinuitě nebo vrstvě paměti, kterou se tehdejšímu totalitnímu režimu nepodařilo úplně potlačit a zlikvidovat, a to – v Cílkově úhlu pohledu – jak v rámci kulturní tradice, tak i v přirozeném vztahu k přírodě a půdě.

Přesto byly tyto „výjezdy“ stále doprovázeny bedlivým okem moci. Únik, který nahrazoval v podstatě zakázané nebo silně regulované cestování do ciziny, měl dosáhnout iluzorní svobody jakousi vnitřní emigrací a najít tak azyl, což ovšem ve své podstatě příliš nevycházelo.

Je pozoruhodné, jak obnovené právo být soukromým vlastníkem se v současné době projevuje způsobem, který v mnoha případech dokládá jinými prostředky stále stejný kulturní a morální společenský úpadek. Chaty a usedlosti na velkých pozemcích, obehnaných vysokými betonovými zdmi, představují  prezentaci moci, majetku a především nevkusu, s nimiž člověk vstupuje stále neomaleněji do areálu přírody. Nepřikryje ji ani japonská zahrada, ani jiné pseudomódní retuše.

Autor je historik umění, působí na VŠUP v Praze.