Tisícovka fotografií seniorů ze dvou vydání čtyřiceti českých časopisů je slušným základem pro výzkum a poskytuje dost materiálu pro zajímavá zjištění. Pracovat se s nimi ovšem musí důkladně.
O tom, že česká společnost stárne a senioři tvoří čím dál početnější část populace, dnes asi nepochybuje nikdo – stačí alespoň okrajově sledovat debaty o reformě veřejných financí a výdajů na sociální dávky. Naděje na dožití se neustále zvyšuje díky kvalitnější lékařské péči a dětí se rodí míň než dřív. Otázku, jak na tento trend reagují česká média, si v analýze Může být stáří krásné?, jež byla veřejnosti představena 31. října 2007, klade socioložka Renata Sedláková. Její studie navazuje na dva roky starý výzkum televizního a tištěného zpravodajství, který realizovala spolu s Lucií Vidovičovou. Oba texty vznikly pod hlavičkou projektu Společnost přátelská všem generacím, na němž se podílejí Diakonie Českobratrské církve evangelické a společnost Walmark, a pokoušejí se podchytit mediální obraz stáří. Úvodní výzkum se soustředil na textovou část sdělení, nyní se autorka pustila do úkolu možná náročnějšího – do analýzy fotografií seniorů v českých časopisech.
Zatímco sociální vědci na západ od našich hranic věnují stárnutí populace i jejímu mediálnímu obrazu značnou pozornost a o seniorech publikují rozsáhlé studie i úzce zaměřené odborné časopisy (jmenujme například žurnál Ageing & Society), v našich končinách je pokus Renaty Sedlákové jednou z prvních vlaštovek. Přichází navíc v době, kdy se ozývá volání po systematické reflexi zdejší mediální produkce. Obojí by mohlo být přidanou hodnotou studie, kdyby ovšem nebyla problematická v jiných ohledech.
Kdo má přednost
Nejprve ovšem k jejím zjištěním. Sedláková se na základě analýzy téměř tisícovky fotografií seniorů, které pocházejí ze dvou vydání čtyřiceti českých časopisů, domnívá, že je stáří v médiích výrazně podreprezentováno a poměr zdaleka neodpovídá věkovému rozložení české společnosti. V tom má nejspíš pravdu, k podobnému výsledku ostatně dospěly autorky již před dvěma lety. Další závěry se s pilotní studií již víceméně rozcházejí.
Hodně prostoru věnuje Sedláková rozdílům v zobrazování mužů-seniorů a žen-seniorek. Muži jsou zobrazováni třikrát častěji než ženy, navíc v odlišném kontextu: „zatímco muž je aktivní, úspěšný, nejlépe stále atraktivně vyhlížející businessman, žena je jen stará“. Dokládá to například poukazem na rozdíl v zobrazování partnerů a partnerek či manželů a manželek známých osobností. Je-li na fotografii zobrazen partner ženy, popisek často obsahuje informaci o jeho povolání, v opačném případě taková informace chybí nebo není uvedeno ani jméno partnerky. Významný rozdíl spatřuje autorka i v tom, že senioři jsou častěji politiky, podnikateli či experty, zatímco seniorky jsou obvykle herečkami, zpěvačkami či umělkyněmi.
Disproporci autorka objevila i ve vztahu seniorů k mladším generacím. Tvrdí přitom, že s dětmi nebo mladými lidmi sdílejí senioři prostor na fotografii pouze zřídka, ačkoliv je v české společnosti běžné, že se prarodiče podílejí na výchově vnoučat a chodu domácností svých potomků. Ženám tak dokonce média v obrazech upírají jejich tradičně připisované role matek nebo babiček a zároveň podle autorky ohrožují inkluzivitu a integritu společnosti tlakem na individualizaci života ve stáří.
S vráskami, či bez vrásek?
Za důležité také Sedláková považuje zjištění, že převážnou většinu seniorů vyobrazených na fotografiích v časopisech tvoří osoby veřejně činné a celebrity, a že se média při zobrazování stáří vyhýbají ošklivosti a nemoci. „V době, která propaguje odbornou, tzv. antiageingovou péči, nejsou vrásky jako jeden ze základních atributů stáří v módě,“ píše autorka s poukazem na rozdíl mezi subjektivně vnímaným a skutečným věkem fotografovaných osob. S tím částečně kontrastuje poslední kapitola studie, v níž předkládá zběžnou analýzu několika reklamních sdělení, jež podle ní obsahují odkaz na stereotyp neúspěšného, neatraktivního, sexuálně neaktivního stáří.
Metodologická směs
To jsou jistě zajímavé výsledky a stojí za to se nad nimi trochu zamyslet. Škoda jen, že se jejich důvěryhodnost rozmělnila v až neprofesionálním provedení studie, zřejmě ušité příliš horkou jehlou. Textu chybí rozvaha a důslednost, jde o poměrně neprůhledný hybrid kvalitativního a kvantitativního přístupu k analýze, který metodologicky kulhá na obě nohy. Na počátku potíží stojí ledabyle formulovaná výzkumná otázka, která autorku nedovedla k jednoznačné volbě metody či systematičtějšímu výběru vzorku (do kterého byly vedle společenských, zpravodajských nebo lifestylových magazínů zahrnuty například časopisy Cosmogirl a CarAuto), a tudíž ani k jednoznačným závěrům, jimž chybí právě mediálně-analytický rámec. Zejména závěry o zobrazování celebrit a genderové vyváženosti by zasloužily srovnání s jinými studiemi, chybějí i reflexe rozdílné logiky zobrazování v reportážní, ilustrační a reklamní fotografii.
Červi v mase
Studii lze vytknout i konceptuální nevyváženost. Stáří je složitý fenomén, při jehož uchopování často balancujeme na hranici politické korektnosti, což autorka dokazuje nejistotou, zda je z hlediska seniorů výhodnější, jsou-li zobrazováni jako aktivní, či naopak nemohoucí, zda je stáří krásné, nebo ošklivé. Nereflektované předpoklady pak Sedlákovou dovedly na jedné straně ke stesku, že obyčejné stáří, které neprošlo rukama vizážistů, se na fotografiích neobjevuje, a na straně druhé k předpokladu, že by takové obrazy byly pro čtenáře nepříjemné, a tak je dokonce (zřejmě kouzlem nechtěného) na jednom místě přirovnává k obrazu červů v hnijícím mase.
Kdyby závěry výzkumu Renaty Sedlákové disponovaly větší přesvědčivostí, mělo by asi smysl zamýšlet se nad politickou ekonomií studie, jež byla vypracována v rámci reklamní kampaně na doplňky stravy určené seniorům. Mělo by i smysl zabývat se možnými důsledky podobných výzkumů na práci českých novinářů a obrazových editorů. V tomto ohledu jde pilotní studie Sedlákové s Vidovičovou dokonce tak daleko, že autorky a základě svých zjištění a studia příslušné literatury vypracovaly několik doporučení pro novináře. Rozpačitý výsledek, který Renata Sedláková předložila v aktuálním textu, však spíše vyvolává otázku, zda podobně odbyté práce neprokazují mediálním studiím – oboru, který si nárokuje právo kriticky hodnotit práci médií – medvědí službu.
Autorka je doktorandka na katedře sociologie FSS MU v Brně.