Mezi zpovědí a turnajem

Letos jubilující nakladatelství Scriptorium, které se již od svého vzniku v roce 1997 věnuje vydávání především odborných publikací a sborníků zpracovávajících vybraná témata z domácí historie, zpřístupnilo ve své záslužné ediční řadě Manu propria, zaměřené na vědecké edice významných rukopisů, pozoruhodné raně humanistické literární dílo: manuskript Jana Zajíce z Házmburka z roku 1553, který je známý pod pojmenováním Sarmacia.

Žité divadlo

Svazek pojmenovaný Sarmacia aneb Zpověď českého aristokrata zahrnuje edici tohoto rukopisu, doplněnou rozsáhlým komentářem editora Jaroslava Pánka. Jedná se text psaný krásnou humanistickou češtinou a mísící v sobě různé literární žánry, přičemž jeho jádrem je charakteristika a osvětlení okolností velkolepého divadelního podniku, který tento originální aristokrat dvakrát (v letech 1544 a 1552) uspořádal v Budyni nad Ohří. Rozsáhlé drama, anticipující dosud netušenou budoucí barokní teatralitu, varovalo před soudobým ohrožením tureckými vojsky, která dlouhodobě atakovala evropskou stabilitu, a jako nejvhodnější možnost obrany akcentovalo křesťanské rytířství.

Zajícova „komedie a sarmacie nebo tragedie“ se odehrávala v celém městě (od předměstí po zámek) a do jejího dění byl zapojen lid všech stavů. Její náplní byl střet Turků a křesťanských rytířů, bránících přepadené a masakrované měšťanské obyvatelstvo, jež napadli pohanští agresoři, zatímco se bezelstně veselilo při hodokvasu.

Spis otevírá tradiční košatá dedikace, adresovaná arciknížeti Ferdinandu, českému místodržícímu a synovi římského císaře Ferdinanda I. Již v ní a šíře v následující kapitole Zajíc ospravedlňuje své rozhodnutí k pořádání divadelního představení na dané téma. Tureckou agresi interpretuje jako trest za hříchy dnešních křesťanů, který má své četné předobrazy ve Starém zákoně a který je přes svou důkladnost mírněn přímluvami Ježíše Krista (jinak „jako ona Sodoma a Gomora byli bychom se dávno do horoucího pekla propadnouti musili“). V nápravě chování a v očištění se od hříchu také spočívá klíč k světovému míru.

Oslava rytířství

Světskou ochranu pak zajišťuje podle Zajíce habsburský panovník, jehož četné apostrofy vytvářejí jednu specifickou významovou rovinu díla, do něhož také začlenil překlad prosebného listu byzantského císaře Izáka II. Angela k hraběti Robertu Flanderskému. Toto vlivné falzum, vzniklé roku 1202 coby emotivní apologie čtvrté křížové výpravy, bylo ještě v Zajícově epoše pokládáno za reálný dokument z konce jedenáctého století a vedle jiného aktualizovalo křesťanovu aktivní účast proti pohanským útokům. Tento významný prvek se kontextem celého díla spojil s nadčasovým ideálem křesťanského vojáka – rytíře, hluboce věřícího, statečného muže, bránícího potřebné, podporujícího církev a chovajícího se nanejvýš mravně – který se v humanistické epoše dále rozvíjel například v instituci tzv. ochránce Božího hrobu v Jeruzalémě, jímž se Zajíc, zastánce a propagátor rytířského kultu, stal roku 1522.

Přítomný spis má také rozměr zpovědi či konfese. Zajíc v něm nepředstavuje pouze svůj světonázor v rodových souvislostech, ale čtenáře současně uvádí do svého osobního života, především jej chronologicky seznamuje s řadou jobovských ran, které na něho dolehly (melancholické a depresivní stavy, paralyzující onemocnění, smrt dcery a manželky, „nátlak věřitelů na nemocného“ a výbuch a požár na budyňském zámku).

Významnou složkou knihy jsou její ilustrace: desítka akvarelů zachycuje jak scény z divadelního představení, tak události ze Zajícova rodinného života a nechybějí v ní ani heraldické náměty. Ve výtvarném doprovodu se tak ještě těsněji spojuje autobiografická stránka textu s náplní varovného dramatu. I tyto kresby prozrazují autorův zájem o divadelnost, například ve zpodobení fiktivní scény předání přítomného manuskriptu císaři, která teatrálně personifikuje akt slovesné dedikace.

Pánkův čtivý úvod nejprve seznamuje čtenáře s historickou recepcí Zajícova spisu a následně podává stručný nástin autorova života a doprovází jej pečlivou analýzou Zajícovy recepce rytířství a aristokracie, promyšleně zapojenou do dobových souvislostí. Vlastní text Sarmacie editor analyzuje na základě jednotlivých rovin, které ji spoluutvářejí. Sleduje autorovu tematizaci cestování, adresnost, jež se významně podílí na konstrukci textu, nebo memoárový rozměr díla.

Je chvályhodné, že se tomuto často zmiňovanému dílu dostalo tak pečlivé edice a důstojné knižní podoby, v níž nechybějí ani kvalitní reprodukce původních akvarelů.

Autor je bohemista.