Hudební experimentátor a bývalý frontman slavných Faith No More se na svém aktuálním albu vydal na pouť napříč americkou hudební tradicí a pátrá po jednom čerstvě zakopaném Tomahawku.
Umělců a hudebníků, kteří se svobodně a invenčně pohybují napříč žánry a styly, jsou nyní tisíce, ne-li rovnou miliony. Ostatně, tato disciplína náleží k základnímu postmodernímu tvarosloví a způsobu vyjádření. Ale skutečně málo je takových, co mají své nezastupitelné místo jak v undergroundových oblastech, plných divokých výbojů, tak mezi fanoušky po celém světě a ještě dokážou suverénně vyprodávat velké sály. Americký zpěvák a hlasový experimentátor Mike Patton k nim patří.
Mezi přijatelným a podivným
Není ovšem tvůrcem z rodu těch, co se přizpůsobují jakýmkoliv trendům; mnohem spíše je tím, kdo tyto trendy ustavuje, definuje a v momentě vyčerpání opouští. Přechod od jazzu k hip hopu nebo líbeznému surf rocku pro něj není nejmenší problém. Není třeba dlouze připomínat Pattonovy aktivity v mainstreamovějších skupinách Faith No More či Peeping Tom, v nichž dokázal spojovat žánry metalu, popu či hip hopu a velkému množství lidí zprostředkovat náročnější kontexty hudebního světa lákavou a melodicky zapamatovatelnou cestou.
Pattonovy nezávislé projekty se nicméně výrazně odlišují. Někdy se zpěvák vydává na území drsných a hrubých zvukových ataků, které nezapřou inspiraci noisem. Tento fakt dokládají jeho sólová alba, vydaná na labelu Tzadik experimentátora Johna Zorna, jež představují jedny z nejextrémnějších podob hlasových projevů, podpořených brutální dávkou elektronického bílého hluku. Jindy zase brouzdá ve vodách free jazzu: Pattonovy sklony spolupracovat s nejrespektovanějšími newyorskými downtownovými radikály – saxofonistou Johnem Zornem, basistou Billem Lasswelem nebo trumpetistou Davem Douglasem – dokumentuje třeba album velmi otevřeného a nespoutaného koncertního záznamu z miniaturního klubu The Stone s názvem The Stone: Issue One.
Mike Patton nepatří mezi pouhé hudební extremisty; ve skupině Peeping Tom zřetelně ukázal svoji druhou tvář. Tvář člověka, který respektuje jisté tradice, ví, jak vybudovat hit a přitom evokovat bestiální podobu popu. Při tvorbě skupiny Peeping Tom se záměrně spojil s tak rozdílnými lidmi, jako jsou Massive Attack, Amon Tobin nebo Norah Jonesová, kteří i přes všechny své progresivní tendence s popem stále koketují. Úderný projekt Tomahawk, pod jehož titulem vydal Patton své poslední album, se nachází kdesi na polovině cesty mezi přijatelným a podivným.
Čelenka v mixéru
Nejnovější a v pořadí třetí album tria Tomahawk Anonymous je dostatečně násilné, aby nebylo přijato velkými labely nebo televizními stanicemi. Zároveň je ale natolik písňové, aby jej mohlo poslouchat více lidí než jen hrstka milovníků extrémní hudby (viz Pattonova spolupráce s japonským mistrem hlukových lázní Merzbowem nebo jeho jazzmetalový projekt Fantomas). Na Anonymous se autor rozhodl prozkoumat americké hudební tradice lidových písní původních obyvatel Ameriky – indiánského kmene Hopi – z přelomu 19. a 20. století v poněkud jiné podobě, než jak je zaznamenala etnografka Natalie Curtis Burlinová.
Nebyl by to Mike Patton, kdyby i v případě původní lidové muziky nevytvořil dílo prvotřídní travestie. Své umění rozličných hlasových technik sice napřáhl směrem ke stopování původních indiánských zpěvů, což ale neznamená, že krom mumlání, kvílení a šamanského šepotu na albu nezpívá. Ačkoliv se hlavní struktura některých skladeb důsledně opírá o půdorys písní kmene Hopi, nelze album řadit k současnému módnímu proudu poměrně laciného a prostého sbližování dvou tradic. Trio Tomahawk sice propojuje dva přístupy, ale nechává v něm dominovat principy a zákonitosti „bílé“ hudby – rocku, hardcoru, country či podivného písničkářství. Výsledkem není rozpuštění původních písní do trivializujících rockových balad typu Čechomor, nýbrž dílo skutečné kreativity a neotřelého pohledu na věc. Tím se Patton v triu s kytaristou a basistou Duanem Denisonem a bubeníkem Johnem Stainerem zcela odklonili od svého předchozího kabaretního hardcoru a zavrhli zažitý ethnopopový kánon, jenž činí z původních folklorních vzorců líbivé skladby. Patton se blíží k myšlení hudebníků formátu Uri Caina, protože spíše než ozvláštněním stávajícího se zabývá důsledným přetvořením, dekonstrukcí. Původní písně (s explicitními názvy typu Rudá liška, Válečná, Tanec duchů nebo Totem) se tak v rukou Tomahawku stávají spíše odrazovým můstkem k hudebnímu útvaru viděnému prizmatem současných trendů temnější rockové hudby. Album však nepostrádá humor a lehkost; k nalezení je tu vtip ve stylizaci i rozbíjení matric.
Celá nahrávka spíš než jako snaha vyvolat opět šamanské zpěvy v jejich magické a rituální síle působí dojmem plastikové indiánské čelenky s trochou toho elektronického haraburdí a jedním zapomenutým country opaskem v masivním kovovém mixéru. S přehledem vržený tomahavk Mikea Pattona tudíž můžeme považovat za důsledný průřez napříč různými vrstvami americké hudební kultury.
Autor je redaktor časopisu His Voice.
Tomahawk: Anonymous. Ipecac Recordings; 2007.