Dvě dívky s tajemstvím

Pokud vstoupíte do prostoru teatro NoD na Almu a Amandu, tak jednak obě hned uvidíte a jednak samozřejmě víte, že právě teď se setkáváte s nimi. Obě jsou na místě. Jsou jakousi scénografií, ale nejsou nehybné. Aspoň ne úplně. Alma nebo Amanda, ale na tom koneckonců nezáleží, sedí na židli. Představuje ji Henna Kaikula. A ta druhá, ať už Amanda nebo Alma, sedí v rámečku podobných proporcí, jako má žlutý okraj obálky National Geographic, zavěšeném vpravo pod stropem. Ten je ale čistě kovový. V něm sedí Linnea Happonen.

Prostor NoD vůbec není nijak zvlášť zabydlen, ale ona ostatně přítomnost obou dívek je důležitější a víc určující, než by bylo jakékoli pojednání prostoru. Je to podivuhodné splynutí významu přítomnosti herce a scénografie, i když si ani jedno nehraje na to druhé či na nic jiného. Nepřipadám si, že jsem přišel jenom do syrového prostoru, i když o jeho syrovosti nelze pochybovat. A jí též vypovídá. Naznačuje carrollovské možnosti průniku do dalších místností a světů. Trochu v něm rezonují události, které se zde odehrály před mnoha lety a v jejich průběhu. A mohly být (a asi i byly) pohnuté povahy. Vše, čím na nás prostor mluví, komunikuje s úvodní existencí obou hereček. A také s jakousi odlehčenou kolovrátkovou hudbou či hudbou hracích strojků, která stávající syrovost ještě umocňuje.

Chůze po hlavě

Henna Kaikula se dá – a tím už začíná „oživlá“ část představení – do různých činností, které předznamenávají neverbálnost a nesyžetovost celé produkce. Její jednání je však skutečným jednáním, a nikoli pouhou choreografií. Zapisuje si něco do deníku. Jak dívčí – alespoň v očích nás mužů – je to činnost! Přitom se její tělo kolem její hlavy a paží různě „prochází“ a některé fáze nejrůznějších a nejnemožnějších konfigurací hodných hadí ženy zaznamenává tím, že se v dosažené poloze na chvíli zastaví. První asociace na nový cirkus (o kterém se v souvislosti s Kaikulou mluvilo po představení v kuloá­rech) vyvstává a upevňuje se hned tady, na začátku. Každého asi napadlo: pokud člověk toto umí, tak nedě lat to a jenom to a nic jiného by byla čirá neodpovědnost vůči svému vlastnímu talentu. Kaikula se, kroužíc kolem deníku i židle (svého původního stanoviště), staví na hlavu. Nadzvedne se na rukou, hlavu postaví či položí – podle toho, jestli to berete ze své perspektivy nebo z její – na vzdálenější místo. Pak nadzvedne ruce a postaví je blíže k hlavě. Pak zase vzdálí hlavu. Tak jde poměrně volnou chůzí; jednou „došlápne“ na ruce, ve druhém kroku „došlápne“ na hlavu. Přitom – a to opakuji – se nejedná o sestavu, ale o význam a významotvornost. Herečka přitom výrazem nic neilustruje, ale ani svoji mimiku ostentativně neodmazává. To, co dělá, je prostě typ a vyjadřovací styl jejího hereckého existování. A co naplňuje a vyjadřuje svým hereckým bytím na scéně? Téma, které se pokusíme pojmenovat vzápětí sami.

Po úvodní scéně slézá i Linnea Happonen ze své uzavřené hrazdy a obě dívky se dostávají do různých vztahů, někdy i pomocí tance. Tu jsou si zrcadlem, tu jedna iluzí, představou té druhé. Dívka či její iluze mizí, ztrácí se své partnerce nebo tomu, kdo ji snil, a zanechává po sobě prázdnotu a bolest. Neexistuje ten druhý jen v naší mysli? Existuje vědomí u druhého člověka? (Otázka radikálního skepticismu.) To snad je ono téma. Možná ani nestálo na počátku práce na inscenaci. Naopak jako přínos této inscenace vidím schopnost a možná přímo nutnost artikulovat jakákoli témata přímo zkoušením, pojmenováváním si tělem a zaznamenáváním těch míst, která pro nás (pro ně) mají smysl. Ostatně i Chaplin začal – když už na to měl dost prostředků, zato už neměl výstupy ověřené v kabaretu – vyprávět přímo a od začátku filmováním. Vzal kameru, scenerii a herce a točil na místě, co ho napadalo. V tomto smyslu vyprávěl filmem..., a co natočil, klidně opustil, přeobsadil, přestěhoval... Tato inscenace vzrušuje, neboť je vidět, že nevznikla kvůli nějaké ideji, hruběji řečeno z předpojatosti. Ale že nějakou ideu, téma hledala tím, jak vznikala. A my jsme mohli být svědky ujasněnější části této cesty.

Alma a Amanda tvoří volný doplněk k inscenaci vůbec ne neverbální, ale zato velmi neiluzivní: Hlasu Anny Frankové od Miřenky Čechové, také a právě zde v NoD. Možná si tento prostor či jeho správce přímo říká o obdobný styl a dlužno už závěrem a zcela obecně říci, že asi oslovuje tvůrce, kteří v tomto prostoru dovedou něco vyjádřit, ba s ním i spoluhrát.

Autor je rozhlasový moderátor, divadelní dramaturg a stand up komik.