Sancho Werich a Quijote Voskovec

Jistou literární událostí sezony, kdy fandovství pro V + W u četných publicistů nebylo lze přehlédnout, se stalo vydání korespondence Voskovce a Wericha v dosud dvou dílech plánované trilogie. Jen málokomu se povedlo potkat se tak jako jim, aby vzniklo něco nikoli jen jednoho či druhého, nýbrž společné obou. – Ta věta je protkána jejich vlastními neoznačenými citáty. Leckde dále na to už nebudu upozorňovat, neboť si také myslím, že ledacos od nich a z nich přešlo do našeho jazyka nejen vědomě, jako „lano-li nenapne-li se“, ale uchytilo se co styl, způsob nebo i úzus. Těžko dnes říci, za co jsme jim v češtině a humoru vděčni z doby jejich meziválečného a krátce i poválečného působení u nás. Vždyť Jiří Suchý k předmluvě k Schonbergově knize Osvobozené napsal, že objevili nový humor. Domnívám se, jako by v tomto edičním počinu něco ke svému dílu přidali, jako by V + W přišli opět s něčím novým. Pro čtenáře dvou svazků jejich korespondence už není zatěžko používat v řeči, ať už slovem či písmem, jejich hravé anglicismy a latinismy a zdá se ke slávě a exploataci V + W, že opět něčím určují tón a jsou ve flóru, tak trochu, jako když oba dělali divadlo ve Vodičkově ulici. Z dopisů samých víme, že to se také postupně stalo jedním z jejich dalších zamýšlených účelů a efektů. Tady se nám dělá dobré místo ke vstupu do dopisů samých a k naturelu lidskému i autorskému jejich pisatelů. Představa jich dvou a jejich hlasů tu může být vodítkem. Snadno. A krásně. Byli to přece autorští herci, kteří uměli psát právě pro čtení či vyslovování nahlas. (Nemálo o tom svědčí Jiří Brdečka, jehož věty do scénáře Císařova pekaře... vypadaly lépe než Werichovy – tedy až do okamžiku, než někdo jedny a pak druhé vyslovil nahlas.)

Rozdíly mezi V a W

Zdá se, že Voskovec a Werich byli rozděleni tak trochu na Dona Quijota a Sancha Panzu. Srovnání je nadsazené, protože Voskovec je o poznání atletičtější typ než leptosomatický Quijote; je nadsazené, ale nikoli přibližné. Voskovec sám zmiňuje, že svou fyziognomií na jevišti připomínali Prahu určenou jednak gotikou a jednak barokem. Voskovec daleko radši a ochotněji na papíře vše verbalizuje, je mu to samo realizací. Zmiňuje, ba rozvádí zárodky nadějí, plánů; popis reality mu není výčtem či sumou, nýbrž interpretací a realitou svého druhu. Werich se do jisté míry chová jako pověstný (přímo archetypální) Sancho; co není nutno zmínit, nezmíní, vyjadřuje se leckdy lakonicky, aniž by na rozdíl od Voskovce – při volbě obdobného slohu – uvozoval, že teď to bude lakonické. Sancho také spravoval věci, jen když to bylo potřeba, proč by to jindy také dělal! Voskovec oproti tomu (aby se nám celá čtveřice pěkně prolínala a doplňovala) je mužem koncepcí, prohlášení, analýz. O to dojemněji působí, když Werich Voskovcovu verbálnost trochu převezme a jme se také rozvádět a rozepisovat, kvůli svému příteli. Ona schopnost dostat se někam nad sebe, do společné krajiny přátelství a vyměňovat si statky svého ducha, ale i styl, je velkým zážitkem z předložených dopisů. Nechávají nám také trochu nahlédnout do jejich spoluautorské kuchyně.

Dopisy se stávají dílem

Zdá se, že skutečně a více se Werich investuje tam, kde sám pochopí a pojmenuje (tím prvním je vskutku on), že právě ony dopisy se nyní stávají jejich dílem. Oba si tedy uvědomují, že zde je mnoho materiá­lu pro jejich vlastní nějaké příští zpracování, ale také že dopisy jsou tvorbou samy o sobě. Po tomto zjištění se jejich vůle k řečnosti vyladí na podobnou hladinu. I když rozháranější a náladovější Werich svému příteli jednou roztomile laje: „Drahý kouzelníku Žito, ta tvoje itemizace mě jednoho dne ubije.“ Naráží na Voskovcovo strukturování některých dopisů do jednotlivých ITEM, u kterých chce, aby se jich dialogičtější a více přeskakující Werich držel ve svých reakcích a odpovědích. Pokud však jde o řeč mluvenou, přináší korespondence svědectví o tom, že primát v mluvené řeči držel naopak většinou Werich. Byl to nejspíš výsledek jejich jevištní praxe – či naopak. O Voskovcovi se opravdu říkalo, že byl jedinečný v tom, jak Wericha dostal do nálady, jak ho zkraje jejich vstupu na scénu rozehrál, prý jako medvědář, který přivede medvěda a ten po čase předvede své kousky. (Toto je konkrétně svědectví a ostatně i metafora Ivana Vyskočila.) Wericha i z filmů a nahrávek známe jako toho expresivnějšího, Voskovec je ten uhlazenější. Werich tedy dosvědčuje, že tak nějak musela probíhat a vypadat i jejich setkání během Voskovcova exilu: „Napiš mi, co budeš dělat. Máme si ještě dopovědět moc věcí, a já jsem si usmyslil, že příště si zalepím hubu leukoplastí, abych tě pustil ke slovu.“ Ve svazku následujícím o tom píše Voskovec Zdeně, Werichově choti: „Stará proporce našich rozhovorů se nezměnila: na každé dvě a půl slova moje vydá (Werich) průměrně dvanáct svých, někdy více.“

Autor je rozhlasový moderátor, divadelní dramaturg a stand up komik.