Autor konceptu fyzického básnictví, který v rámci své tvorby koketuje se všemi múzami, vysvětluje, jak by rozsoudil spor mezi slovem, zvukem, obrazem a pohybem.
Je to, jako bych potkal čtyři krásné múzy, Verbalitu, Audialitu, Vizualitu a Motilitu (patronku umění pracujících s pohybem), mezi které hodila bohyně sváru jablko s nápisem „Té nejkrásnější!“. A já bych byl shodou okolností požádán, ať jejich spor rozsoudím.
Po dlouhém váhání, hrozném, protože bych si jednak žádnou z nich nechtěl znepřátelit a riskovat, že se pro mě z múzy stane fúrie, a také protože by mi prostě připadaly všechny nesrovnatelně přitažlivé (a tři z nich vždy o to více, čím víc bych se odhodlával věnovat jablko té čtvrté)… a také kvůli podezření, že opravdové múzy-bohyně takovýchto domén by neměly, a vlastně ani nemohly být přízemní, malicherné, ješitné, a že tedy jde o nějakou divnou hru, jejíž já mám být naivní obětí…
Po dlouhém váhání bych se rozhodl jablko zakopat do úrodné půdy uprostřed palouku, na kterém se múzy rozmístily, když měl můj „soud“ proběhnout. Těžko by mohly něco namítnout. Metafora je jasná: Matka Země, rodička všeho živého, je jistě na našem světě nejkrásnější. Je také zdrojem Poezie, principu, ze kterého vyplývají jednotlivé umělecké žánry. Jabloň, která s trochou štěstí po mé akci na palouku vyroste, bude směřovat k nebi a připomínat rajský strom, tedy zdroj blaha i sváru, ale i předzvěst nové případné rajské harmonie, jednoty v rozmanitosti atd. Svár se tak promění v něco pěkného a třeba i užitečného pro ostatní. A plody, které bude jabloň časem rodit, bude možné použít jako dary pro všechny múzy, ne jenom jedinou.
Ony by ovšem řekly: Hohó, hleďme na chytráka, jak si poradil s naším testem, s naší malou kratochvílí! Toto je jistě krásnější řešení dlouho tradovaného pseudoproblému než třeba jablko rozčtvrtit nebo zahodit, nemluvě o těch uměleckých velikáších, které by napadlo je sníst… Správně také odhadl, že opravdové múzy ani nenapadne příkře se vymezovat vůči ostatním, už kvůli tomu, že by si tak omezily možnosti potěšení z různých eventuálních spoluprací. Ne nadarmo jsme jej od jeho dětských let oblažovaly svou přízní zcela rovnoměrně – a tak ho úspěšně mátly při všech pokusech o rozhodnutí, které z nás dát absolutní přednost. Takže:
Tento palouk, podobně jako kulatý stůl, u kterého tak rády sedáváme, Audialita naproti Vizualitě a Verbalita proti Motilitě (se spoustou volného prostoru mezi našima očima i lokty), můžeme s klidem nazvat hřištěm tzv. fyzického básnictví, tj. básnictví pracujícího s jazykem, jehož součástí jsou slova, zvuky, pohyby a obrazy, uměleckého žánru starého jako sama kultura a nového jako nejposlednější multimédium. Sem se budeme rády vracet ze svých říší, svobodných a nezávislých, abychom si oddechly od únavných jednostranností a zažily něco… zajímavého!
A náš filuta, mudrlant, šťastný rozhodčí, se „stane někým jiným“. Bude teď zase nějakou dobu, kdo ví, možná o něco déle, než by ho napadlo, pro změnu hráčem, který se už z principu nebude nikdy příliš vzdalovat od hřiště, jež si svým mazaným flirtováním s múzami-bohyněmi-gráciemi a tak trochu teď i sudičkami vymezil. Hahaha! Amen.
(Podobnou historku jsem slyšel od své učitelky teorie poznání. Figurovali v ní tři ješitní mentoři Artur, Doktor a Páter, patroni umění, vědy a spirituality. A tradiční borová hůl, odznak moci, rituální předmět dionýských mystérií, s umně vyvedeným nápisem „Tomu jedinému!“. Ona si také dovedla poradit. Spálila hůl na obřadním ohni jako oběť Otci Nebi, s poukazem na případný následný déšť, osvěžující všechny bez rozdílu, a na inspirativní vůni pryskyřice, v jejíž závan se takto sporné žezlo transformovalo. Také ona byla oceněna, její řešení bylo označeno jako jediné správné… A také ona byla zaměstnána radostným i strašným dílem, bojem, hrou – pro pobavení bohů… a kdovíkoho ještě.)
Autor je fyzický básník.