Jak se u nás staví

Na začátku si položme otázku, jaká mají být vodítka či kritéria pro posuzování nebo hodnocení architektonické tvorby, existují-li vůbec nějaká. Anebo si můžeme dovolit pokus o její charakteristiku, který lze učinit srovnáním s tvorbou v jiných zemích? Jakou roli hrají v tomto ohledu časopisy, ročenky, kde a za jakých okolností se odehrává výběr elitní architektury? Kdo se podílí na tom, že určitá stavba vstoupí do dějin a nadále se objevuje v přehledech, knížkách o architektuře, v historiích? Jsou to akce jako Grand Prix Architektů aj., různé soutěže „o stavbu roku“ atp.? Jak se na tom všem podílejí typologické stavební druhy – rezidenční, občanské, sportovní, administrativní a korporační stavby velkých rozměrů, jejichž parametry platí globálně?

Modernizace existujícího historického fondu

Velmi významnou složkou se u nás dnes stává modernizace starších staveb, která představuje důležitý a rozsáhlý proces, otevírající se do budoucnosti, proces náročný, protože v něm jde o zhodnocení existující stavby v rámci nového systému, do něhož se zapojuje jako důležitá výrazová složka. Vyžaduje to od architektů erudici a historickou kulturu. S tím dále souvisí proces restrukturace celých městských čtvrtí (Praha – Karlín, Žižkov, Holešovice, Brno – Heršpice, Zábrdovice aj.), zpravidla starších čtvrtí se smíšenými obytnými, průmyslovými, kancelářskými a skladovacími funkcemi, které dnes získávají nový funkční obsah, účel i charakter. Z dříve zanedbaných, nevlídných, šedivých smíšených čtvrtí v okolí velkých nádraží se stávají rezidenční oblasti s administrativními a obchodními budovami a nabývají vyšší sociální statut. Nikdy v historii nebyla transformace našich velkých měst tak radikální jako v současné postindustriální době, kdy se mění základna hospodářského života, těžký průmysl se vysunuje jako neviditelná substance daleko za hranice města a je nahrazován novými, zpravidla obchodními, administrativními a zábavními funkcemi.

Velké stavby

Je zajímavé sledovat, jaké znaky se dnes užívají pro potřebu reprezentace korporačních nebo veřejných budov, když tradiční prostředky monumentálního jazyka vymizely a byly nahrazeny formami plynoucími ze současné pokročilé technologie, užívající převážně metalických, skleněných a leštěných kamenných povrchů. Zdá se, že je nahrazují identifikační znaky, to znamená odlišnosti v řešení povrchů staveb, rastrů, barevnosti, zalomení či naklánění stěn, což se odehrává v rámci nepříliš rozlišeného formálního jazyka. Ve čtvrti Anděl v Praze – Smíchově tvoří opěrný bod celé rozsáhlé výstavby Nouvelova nárožní budova, skulpturální skleněná věž s barevnými akcenty.

Avšak ostatní stavby, jakkoli individuální – hotel Andel’s (D3A studio), Village Cinema (Stanislav Picek), centrum tisku (Václav Aulický) aj. – s desítkou dalších kancelářských budov, hotelů a supermarketu tvoří vcelku jakýsi nerozlišený, komerční prostor, v němž se individuální rozdíly slévají, jako by šlo o variace na společné téma. To je ovšem typický rys globalizované architektury, jakou najdeme kdekoli v západní Evropě. Elegantní, nákladné budovy, připomínající drahé automobily. Poznáme je sice podle charakteristických individuálních rysů značky, ale přitom se navzájem podobají jeden druhému. Tak je tomu i s architekturou obchodně-administrativních budov.

Stojí za povšimnutí, že se poroty Grand Prix až na výjimky těmto druhům staveb ve svém posuzování vyhýbaly. Jsou to budovy s pronajímatelnými prostory uvnitř, tedy bez interié­rů (až na vstupní haly), a jejich architektonický efekt je dán hlavně jejich vnější figurou a vzhledem. Přesto se objevují stavby, které se právě soudobými výrazovými prostředky dokázaly dobře včlenit do historického prostředí. Zde bych uvedl palác Euro na Václavském náměstí (2002, Malínský, Doležal, Burian). Obecně lze konstatovat, že se velké administrativní, obchodní a polyfunkční budovy českých architektů vyrovnávají po estetické i konstrukční stránce evropským standardům. Uveďme například obchodní dům Omega, Brno (arch. Kuba, Pilař), centrum Flora, Praha – Vinohrady (Petr Franta architekti), Metrostav (at. Josef Pleskot), The Park, Chodov (Cigler – Marani), Diamond Point, Praha – Těšnov (Václav Aulický a kol.), budova ČSOB v Praze – Radlicích (at. Pleskot) a řada dalších…

Silné téma – vily a rodinné domy

Kdybychom chtěli najít téma, u něhož se dá nejlépe uvažovat o povaze české architektury, pak to budou jiné druhy staveb, především rodinné domy a vily, do jisté míry bytové domy a domovy pro seniory. Tady se setkáváme se silou domácí moderní tradice, s vyhraněnou architektonickou kulturou, experimenty, rozmanitostí forem a také s architekty mladších, nastupujících generací. Konečně i s kultivovanou klientelou. Zde se uplatňují koncepční přístupy, sahající od minimalismu k expresionismu, od striktní geometrie k organickým formám. Vyznačují se bedlivou pozorností ve vztazích ke krajinnému či urbánnímu prostředí, k životním způsobům a programům klientů, jejich možnostem atd. Představují velice pestrou škálu řešení a mají své mistry, jimiž jsou například Markéta Cajthamlová, Jan Línek, Ladislav Lábus, Pelčák + Hrůša, z mladších týmů A 69, HŠH, Megastore, New Work, Luděk Rýzner, Zdeněk Fránek a další.

Grand Prix Architektů

Jak každoroční hodnocení porot Grand Prix Architektů (GP), tak i ročenky Česká architektura (vydává je od r. 2001 nakladatelství Prostor) si především všímají takových kulturních znaků, které se u nás vyznačují výraznou flexí jazyka „nové moderny“, to znamená úsilím dospět v rámci tohoto jazyka k intenzivnímu, sugestivnímu a čistému výrazu. Stačí si projít posledních deset hlavních cen GP, abychom viděli, že se i přes každoroční obměnu porot jejich pozornost soustředila na tyto kvality. Často šlo o kubické „krabice“ (dřevěný domek Ivana Kroupy v Mukařově, v roce 2001 řadové rodinné domky v Rudníku, v roce 2003 knihovna Masarykovy univerzity v Brně, plavecký stadion na Kraví hoře tamtéž, a konečně i letošní GP 2007, udělená Centru ekologických aktivit v Olomouci), výjimky tvoří rekonstrukce paláce Langhans v Praze (2003, Ladislav Lábus ad.), pozoruhodně spojující secesní budovu s novými přístavbami, poetický kamenný „křivoklátský letohrádek“ (2004, Stanislav Picek) nebo bytový dům v Praze – Petřinách (2006, Karel Scheib, Tomáš Velinský), jehož vnější formu tvoří živá konfigurace barevných hranolů.

Vztahy a souvislosti – inovace

V globalizovaném prostoru současného světa je většina českých architektů dobře informována – ze studijních cest, konferencí, přímých kontaktů s architekty jiných zemí či z výstav, prezentací, časopisů a knih – o všech „událostech“ v architektonické sféře, ať se odehrávají kdekoli na světě, v evropských zemích, v Japonsku, v USA. Mohou je obdivovat, nechat se jimi inspirovat, mohou přejímat některé technologické inovace i formální prvky, nic jim v tom nebrání, ale přesto se jen zřídkakdy setkáváme se zjevným napodobováním známých vzorů, což je patrně dáno celým českým kulturně historickým urbanistickým a krajinným prostředím, které má své výrazné specifické znaky. S radikálním přijímáním inovací se nejčastěji setkáme u studentských projektů na školách architektury, ale zde je to přirozené, protože studenti nejsou ve svých rozletech omezováni investorem nebo developerem. Pokud se objevují formální inovace holandské nebo jiné provenience (holandská a rakouská architektura mají u nás největší vliv), jsou „přeloženy“ do konceptuálního myšlení, odpovídajícího domácímu kulturnímu prostředí. Platí to, jak se zdá, i u mladších generací, vstupujících na scénu. „Česká přísnost“, řečeno s Rostislavem Šváchou, je zakódována hluboko v podstatě myšlení většiny kvalitních českých architektů, každá forma musí pro ně mít opodstatnění. Třebaže jsou mezi nimi osobnosti založené expresionisticky (Línek, Fránek, Sládeček aj.), nepřekračují přirozenou logiku formy a programové náplně, jejich invenční tvorba se stále pohybuje v řádu, v němž přetrvávají hlavní principy české moderní tradice, včetně její morálky. Ostatně, vidíme, co se stalo ve vývoji architektury poté, co odezněla koncem osmdesátých let postmoderní historizující vlna (která se české architektury příliš nedotkla), než se vrátila k fundamentu, který vytvořila moderní tradice. Dnes jej současná architektura rozvíjí do nových forem, umožněných technologickým pokrokem v oblastech digitálních postupů (CAD), nových konstrukcí, materiálů, mediálním zprostředkováním informací atd., hovoří se o „neomoderně“, „druhé moderně“, o „modern-next“.

Závěr

Moderní česká avantgarda považovala architekturu za nástroj ideologického boje, což jí dodávalo auru výjimečné role, již měla hrát ve společenském vývoji, a také jistotu a sílu. To z pozdější moderny, označované jako mezinárodní sloh, zmizelo. Dnes už je tu pouze odideologizovaná architektura, forma bez ideového obsahu, určovaná striktním programem, do které je vepsán image bohaté korporace, architektura obchodních center a supermarketů – ozdobených bud (řečeno s Robertem Venturim) s velikými logy, metalických skulptur Expo, Disneylandů, zoologických zahrad, bohatých kulturních institucí (Guggenheimovo muzeum v Bilbau), která má přitáhnout davy diváků, a architektura bytových domů, závislá na tom, pro jaký sociální statut se staví. Konečně je tu i architektura vil a rodinných domů, která představuje v dnešních podmínkách nejzajímavější a také nejrozmanitější pole architektonické tvorby. Tady se její kulturní úroveň jako společný jmenovatel projevuje v nejsilnějším světle a je zajímavé sledovat, jak se podílí na domech s velice rozdílnými náklady. Drahé materiály, náročné, divoké efekty nemusí být znakem dobré architektury a dobří architekti jim také neholdují. Dá se říci, že na tomto poli se úroveň tvorby českých architektů všech generací dá pozorovat nejlépe a zde také dosahuje nejlepších výsledků.

Autor je historik architektury.