Nejen vlivem aktuální debaty o Národní knihovně můžeme snadno podlehnout dojmu, že hlavním problémem současné architektury jsou tvar, materiál a barevnost jednotlivých staveb – a že smyslem profese je především řešení podobných problémů. Tomuto dojmu často a rádi podléhají i samotní architekti a další odborníci. Zatímco se subjektivně řeší neřešitelné otázky stylu a vkusu, zůstávají objektivní a závažné problémy na okraji zájmu.
V knize Umění a kýč definuje Tomáš Kulka kýč ve výtvarném umění následujícími třemi podmínkami: „Kýč zobrazuje objekty nebo témata, která jsou všeobecně považována za krásná, anebo která mají silný emocionální náboj, tyto objekty a témata musí být okamžitě identifikovatelné a konečně kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem. Každá u nich je podmínkou nutnou, jejich současné splnění tvoří podmínku postačující.“ V oblasti architektury můžeme tato kritéria vcelku úspěšně aplikovat na výtvarnou stránku samotné stavby, případně výtvarné dílo, které je její součástí. Typickým architektonickým kýčem – často požadovaným dokonce úředně – bývají různé napodobeniny historických staveb a stylů, věrnými uměleckými replikami počínaje a nesourodými kulisami rezidenční a komerční architektury konče. Prvoplánovost, hloupost a nevkus takových staveb jsou většinou zjevné. Architektonický kýč je tedy obecně znám ý a snadno rozpoznatelný.
Světu současné architektury ovšem vládne kýč zcela jiného typu. Nevyznačuje se pokleslou estetikou, je velmi sofistikovaný a téměř neviditelný. Souvisí spíše s principy a hodnotami, na kterých je tento zvláštní a uzavřený svět vystavěn. Přestože je architektura, tj. formování životního prostoru, v podstatě každodenním, trvalým a univerzálním společenským problémem, setrvává jako obor v okrajové pozici, s reálným významem povážlivě se blížícím pozici současného výtvarného umění. Následující témata spolu vzájemně souvisejí a v architektuře nelze smysl žádného z nich zcela zpochybnit, přesto jejich současná dominance odvádí pozornost od témat jiných a mnohdy podstatnějších. Naprogramování architektonického světa vykazuje systémové chyby.
Reality show
Jako architektura se dnes prezentuje jen velmi omezený okruh staveb. Z hlediska celkové produkce jde o pouhá procenta a je velmi pravděpodobné, že ve vašem bezprostředním okolí se současná architektura, jak ji známe z časopisů a knih, vůbec nevyskytuje. Běžný životní prostor z hlediska architektury téměř není tématem. Architektura je tedy spíše tím, co obdivujeme v galerii nebo v lesklém časopise, než tím, v čem sami bydlíme, pracujeme, bavíme se, nakupujeme, cestujeme atd. Propagace exkluzivních architektonických počinů je pochopitelná, výjimečné píše dějiny všech oborů. Problémem je však skutečnost, že průměrně a podprůměrně řešené interiéry i exteriéry se architekturou vůbec nenazývají – a v architektonickém světě tedy prakticky neexistují. Jako kdyby průměrná či špatná káva už nebyla kávou.
Tento selektivní přístup funguje v mediálním prostoru, jehož náplní bývá téměř výhradně to elitní a atypické; v prostoru skutečném, tvořeném naopak tím ostatním, ovšem nemůže obstát. Pro fungování urbanistické struktury je zásadní právě celek a vztahy všech jeho částí, fyzické limity prostoru jsou nesmlouvavé a existující zástavbu nemůžeme jednoduše vyretušovat. Soustředění se na jednotlivé objekty a pomíjení jejich blízkého i vzdáleného okolí je pro investory i samotné architekty možným únikem z realitní reality, ve výsledku se ale stává pastí. Problematika životního prostředí se navíc zpravidla nesmyslně omezuje na problémy volné přírody a jejího znečištění. Stav veřejného prostoru a (ne)fungování územního plánování tomuto myšlení bohužel odpovídají.
Zrada obrazů
Dějiny architektury jsou spjaty se sochařstvím a malířstvím, v encyklopediích i běžných médiích spadá architektura tradičně a zcela samozřejmě do ranku výtvarného umění. Současná obrazová kultura, v níž všichni a všechno musí především dobře vypadat, pak chápání i prezentaci budov jako stylových objektů ještě zesiluje. Z domů a jejich interiérů se stávají luxusní módní doplňky, podtrhující image svých majitelů a podléhající sezonním trendům. Okouzlení vizualitou však není pouze doménou komerčních časopisů. Také odborná média bývají založena na efektních a vysoce stylizovaných fotografiích, téměř sterilně dokonalých. Právě takové fotografie jsou často jediným prostředníkem pro vnímání a hodnocení architektonické kvality. Stavby prezentované jako dobrá architektura často vynikají jen a pouze výtvarnou působivostí, čemuž se podřizuje už jejich samotné navrhování a následně i hodnocení. Architekti dávají ve svém estétství přednost řešení efektnějšímu a fotogeničtějšímu před řešením zjevně užitečnějším, některé hvězdy světové architektury pracují spíše jako sochaři či scénografové. Kritici, obvykle s kunsthistorickým či estetickým vzděláním, poté na recenzovaný dům pohlížejí výhradně jako na výtvarný objekt. Důležitost výtvarného řešení v architektuře dokládá i skutečnost, že otázky stylu a vkusu jsou nejčastější příčinou rozkolu mezi architektem a klientem. Estetika současné architektury je také hlavním důvodem existence dvou paralelních světů, světa architektů a světa lidí.
Umění vs. život
S přeceňováním výtvarného hlediska souvisí také skutečnost, že architektura je chápána a hodnocena jako umělecké dílo. Architekt pracuje v pozici tvůrce, od kterého publikum očekává původní dílo a osobitý umělecký projev (o nesmyslnosti a nerealizovatelnosti takových očekávání píše Jan Michl v online článku Vidět design jako redesign). Originální koncepty se uplatňují i tam, kde k tomu není žádný důvod a kde spekulativní snaha něco si vymyslet hraničí s exhibicionismem, navíc podporovaným nesrozumitelnými teoriemi. Obyčejnost a samozřejmost se nenosí. Takové domy se pochopitelně s oblibou publikují, stávají se ikonami a jejich autoři oborovými hvězdami (starchitects), umělecká hodnota artefaktu však vzniká až příliš často na úkor základních kvalit stavby, tedy především užitných a ekonomických parametrů. Mnohá slavná díla moderní a současné architektury tak čelí oprávněným výhradám veřejnosti, která se ovšem cítí být kompetentní pouze k subjektivnímu hodnocení typu líbí/nelíbí. Architektura je pro běžné lidi oblastí příliš složitou a elitní, přestože jako navrhování (design) prostředí už ze své podstaty nemůže bez přímé vazby na lidskou společnost vůbec existovat. Architektura musí být vždy syntézou požadavků uživatelských, technických, estetických, ekonomických a ekologických, komplexním a dlouhodobým procesem a především pak službou společnosti. Architektova práce je zcela srovnatelná s jinými profesemi, přesto bývá vnímána jako zbytný luxus a odborné znalosti jako nepotřebné – i při rozhodování o zásadních problémech urbanismu, krajiny či dopravy. Všeobecné vzdělání si zakládá na encyklopedických znalostech historie, aniž by poskytovalo alespoň základní povědomí o smyslu architektury a kritériích architektonické kvality, značné rezervy má i vzdělání odborné. Musíme se tedy spoléhat na komerční i odborné časopisy, plné kýčovitých fotografií a vizualizací...
Autor je architekt a publicista.