Města, lidi, stroje

V proměnlivě osvětlovaném výstavním prostoru mohou diváci podniknout výpravu do říše fantazie zabydlené virtuální architekturou na závěsných panelech a v projekcích. Možnosti digitálního navrhování zde ukazují širokou škálu forem zobrazování – pohybují se od výtvarných a schematičtějších pokusů přes nejrůznější montáže až po věrné, počítačem zpracované prostorové simulace. Rovněž tematické rozpětí a zvolené přístupy se u každého z autorů výrazně liší. Výstava se neupíná výhradně k přísným technickým výkresům projektů blízkých realizaci.

V době, kdy se diskutuje o možnosti pořádat v Praze olympiádu, přichází Zdena Zedničková (www.zedna.cz) s mnohem odvážnější vizí. V jednom z nejoriginálnějších projektů výstavy, nazvaném Anarchilympiada 2009, představuje hlavní město v jeho hypotetickém časovém rozvrhu cca od blížícího se zavedení turniketů na Karlově mostě přes řadu blíže nespecifikovaných teroristických útoků a magistrátních afér až po vystěhování všech občanů z Prahy 1 a jejího „zkonzumování“ zábavním průmyslem firmy Disney. Názorné vizuální představení „žánrových obrázků z budoucnosti Prahy“ je přes svou radikální přímočarost nebo možná právě díky ní až překvapivě uvěřitelné. Je zároveň komentářem na adresu pražských památkářů, kteří svým konzervativním a konzervačním přístupem do jisté míry zvyšují fiktivní prodejní cenu tohoto turismem živeného skanzenu, kterým se historické jádro Prahy postupně stává.

Nejen v tomto projektu zahlédneme na pražském horizontu hrdě stát žižkovskou televizní věž, nový symbol metropole. Ta jako futuristické zjevení dobře zapadá i do těch nejsmělejších návrhů přestaveb, dostaveb a zcela nových urbanistických řešení, spojujících přítomnost s budoucností. Pokud bychom hledali dominantní prvek vystavených prací, jedním z kandidátů by byla tendence vidět architekturu jako živou tkáň, v níž fungují různé kódy komunikace, proměny a vývoje. Oproti modernistickému pojetí kostra-kůže jako by se prosazovaly nové metafory, beroucí v úvahu i tak složité procesy jako samoorganizace uvnitř města a jeho samoregulace, jež je podobná té živočišné. Takto inspirované vize chápou budovu, ulici i čtvrť jako biomorfní bytost, která naslouchá potřebám uživatelů, respektive obyvatel a nezávisle na původním tvůrci (s velkým T) přebírá zodpovědnost za změny a adaptace, ke kterým musí zákonitě docházet.

Současná architektura se zejména vlivem nových médií pokouší obsáhnout mnohem širší spleť vztahů, než jsou ty, o kterých jsme dosud uvažovali. Kde je například hranice budovy, jež se vyvíjí a „roste“? Jaké formy sociál­ní, ekonomické a politické interakce může architektura sledovat, podporovat či vytvářet? Vendula Šafářová (infantka.org) ve své studii Esotertopia dokonce vidí ve městech zárodky parazitních organismů, které se v budoucnu napojí na jiné světy a dovolí nám s nimi komunikovat. Její krédo, že jsme stvořeni na tomto světě, abychom mohli tvořit světy nové, vlastně přiléhavě charakterizuje celou výstavu.

Najdeme zde také architektonické návrhy na konkrétní úpravy „bolestivých“ míst Prahy, například neřešené Vítězné náměstí v Dejvicích nebo nerealizovaný projekt takzvaného průkopu letenským svahem. Pro obě místa představují svá originální řešení Viktor Černý a Jiří Mojžíš, který se navíc právě účastní architektonické soutěže týkající se úprav Václavského náměstí. Jeho současná a neuspokojivá podoba je výsledkem dopravních změn z počátku 80. let minulého století, kdy byla uvedena do provozu trasa metra A. Tehdy byla zrušena tramvajová doprava na náměstí. Cílem soutěže je podle starosty MČ Praha 1 Vladimíra Vihana „nalezení nejvhodnějšího uspořádání prostoru tak, aby byla zachována nynější podoba bulváru a zároveň aby byly uspokojeny především potřeby chodců“.

Zdařilé i nezdařilé pokusy konejšit potřeby chodců a celkově zlepšovat podmínky pro bydlení v hlavním městě se objevují vytrvale, odedávna – známe například fascinující návrhy meziválečné avantgardy. Co mají společného a v čem se naopak liší architektonické vize tvůrců počátku 20. a 21. století? Po­dle člena rady Obce architektů Jiřího Mojžíše se kromě společné snahy prosadit nové myšlenky a uplatnit je ve společnosti, liší především v technologii. „Díky moderní technice se některé architektovy představy dají okamžitě vizualizovat, lépe prezentovat, ovšem na druhé straně se hůře prosazují přes petrifikované památkáře. Velké akce, jako asanace Josefova, přinesly velké bolesti pro sentimenty tradicionalistů, ale na druhé straně obrovský přínos pro město.“

O tom, jakým přínosem by byla například realizace kubofuturistického návrhu komplexu Staroměstské radnice od Josefa Gočára, jejíž výška se měla pyšně rovnat věžím Týnského chrámu, se můžeme dnes jen dohadovat. O mnoho pravděpodobnější a současnosti jistě bližší jsou úvahy nad urbanistickým řešením vltavského nábřeží nebo zástavby Letenské pláně. Těmto místům se věnuje také řada projektů vystavených ve Veletržním paláci. Zaujme například návrh dua Černý – Mojžíš pro dodnes neexistující oddělení architektury a designu NG, který by autoři umístili právě na Letnou. Sem ostatně situuje novou budovu Národní knihovny také Tomáš Rousek, autor koncepce výstavy. Nejen jeho návrh je plný dynamiky. Tvarosloví a materiály nás překvapují svým neznámým a tajemným původem.

Je zcela zřetelné, že možnosti digitálního navrhování a znalosti nových technologických postupů přinášejí architektuře čerstvou inspiraci. Nebylo tomu tak samozřejmě vždy: „V průběhu celých svých dějin se architektonické navrhování systematicky ztotožňovalo s retrográdními koncepty pohybu a času. Z toho vyplývá chápání zemské tíže jako jednoduché, jednolité, neměnné vertikální síly působící na systém nezávislých komponentů. Reduktivní model zemské tíže vylučuje čas a sílu, takže pozice jednotlivých prvků lze odhadovat diskrétně, bez souvislostí. Uvažujeme-li komplexní či relativní model zemské tíže, pak čas a síla vytvářejí pozice v prostoru, které je třeba kalkulovat kontinuálně. Tento posun od diskrétního ke kontinuálnímu modelu zemské tíže znamená posun od prostoru neutrální bezčasovosti k prostoru procedurální časové změny a dynamické interakce.

Právě dynamika je tedy něčím, co na obecné a filosofické úrovni zastřešuje architektonické návrhy, které proti stabilitě stavějí rozvíjející se struktury pohybu a časového toku. Tento přístup v četných náznacích zhmotňuje před našima očima také výstava Futura Pragensis. Její teoretické zdůvodnění bychom mohli hledat u citovaného Grega Lynna, který jako jeden z vůbec prvních autorů uvádí od první poloviny devadesátých let minulého století soudobé postupy architektonického navrhování a tvarování povrchů do souvislostí se současnou filosofií, konkrétně například s teorií abstraktních strojů (Michel Foucault, Gilles Deleuze).

Podle Lynna se můžeme na architekturu dívat z hlediska geometrie pohybu, založené na výpočetních postupech. Potenciál abstraktního stroje geometrie pohybu využívá Lynn ve své vlastní architektonické praxi, když modeluje své „fasády“, uplatňující se doslova jako monumentální membrány. Jedním z příkladů, s nímž by mohla být pražská výstava konfrontována (protože k mezinárodnímu kontextu nepřihlíží), je Lynnův projekt budovy nového newyorského muzea umění a technologie Eye­beam. Připomíná v gigantickém měřítku napjatou kůži, proměnlivý povrch, který je elektronickým plátnem, ikonou i prostorem pro performance zároveň. Stejně jako některé futuristické projekty představené na pražské výstavě se i zde budova a posléze celé město stává živým organismem, měnícím barvy, teplotu i kód komunikace podle momentální potřeby těch, kterým je architektura určena.

Autor pracuje v Mezinárodním centru pro umění a nové technologie (CIANT).