Pracujte, ale zůstanete chudí

Právě jste vydal knihu Chybějící třída: Portréty sociálně slabých v Americe, kde popisujete proměny chudoby v USA. S jakými novými myšlenkami přicházíte?

V osmdesátých a devadesátých letech minulého století byla bída často spojována s nezaměstnaností a se závislostí na systému sociální péče. Koncem devadesátých let pak celý tento sektor prošel velkou reformou. Jejím cílem bylo donutit nezaměstnané příjemce dávek k tomu, aby si našli práci. Náhlý nárůst počtu pracovních míst během ekonomického vzestupu devadesátých let vedl k tomu, že velká část lidí závislých na sociální péči vstoupila na pracovní trh. Nás zajímalo, co se stalo pak, když si tito lidé našli práci.

Jak výzkum probíhal?

Od roku 1995 do roku 2002 jsme s naším výzkumným týmem studovali situaci pracujících s nízkými příjmy v oblasti města New Yorku. V letech 1994–95 jsme nejprve začali s 900 rodinami. Stovku těchto domácností jsme opět navštívili v letech 1995–96 a v letech 1997 a 1998. V roce 2002 jsme se pak ještě vrátili do devíti rodin. Zjistili jsme, že mnoho z nich stále žije na hraně chudoby. Musí pracovat ve více zaměstnáních, aby mohli splatit účty. Nemají přístup k adekvátní lékařské péči, a protože tráví příliš mnoho času v práci, nedokážou se dostatečně věnovat výchově svých dětí. Být dnes chudý nemusí nutně znamenat, že patříte mezi nezaměstnané příjemce dávek. I když tvrdě pracujete, můžete zůstat chudý. Což je zjištění, které popírá takzvaný americký sen.

Co je vlastně v USA považováno za chudobu?

Oficiální hranice chudoby je ve Spojených státech stanovena v závislosti na velikosti rodiny. Pokud zahrnuje například rodiče a dvě děti, vznikne rodině nárok na sociální dávky, jestliže je celkový příjem všech jejích členů nižší než 20 tisíc dolarů za rok.

Náš výzkum se zaměřil především na rodiny, jejichž příjem je už nad oficiální hranicí bídy, ale je menší než dvojnásobek stanovené částky. Ty, co spadají do této kategorie, nazýváme sociálně slabí (nearly poor). Po celých Spojených státech žije více než 50 milionů lidí, kteří by se dali zařadit do této skupiny. Pod oficiální hranicí chudoby žije dvakrát méně lidí.

Životní situaci lidí, o něž jsme se zajímali, může přiblížit příklad paní Valerie Rushingové. Je to Afroameričanka z Brooklynu, která se živí jako uklízečka příměstských vlaků, stará se o vlastní nezletilou dceru a adoptovala ještě synovce. V roce 2000 překračovala její tříčlenná domácnost hranici chudoby. Její měsíční příjem totiž činil 1200 dolarů. Z této částky vydala 636 dolarů na nájem, 350 na potraviny, 60 na plyn a elektřinu, 100 dolarů činil účet na telefon, 45 dolarů zaplatila za kabelovou televizi a 68 dolarů vydala za jízdné. Její celkové měsíční výdaje byly tedy o 59 dolarů vyšší než její příjmy. Podobnou situaci řeší obvykle lidé tím, že pracují přesčas nebo že přijmou ještě druhé či třetí zaměstnání.

V naší studii zmiňujeme příklad pana Tomase Linarese, který je Portorikánec. Ve svém hlavním zaměstnání pracuje 35 hodin týdně a ve svém vedlejším zaměstnání pak 15 hodin za týden. Celkově si tak díky tomu přijde měsíčně na 1012 dolarů.

Takové rodiny si pochopitelně nemohou moc nastřádat. Mají alespoň nějaké sociální nebo zdravotní pojištění pro případ nouze?

To je velký problém. V Americe je na 47 milionů lidí, kteří nemají vůbec žádné zdravotní pojištění. Další velká skupina lidí sice nějaké pojištění má, ale to se nevztahuje na pravidelnou péči nebo je spojeno s velkými doplatky za léčbu. Celkově je nedostatečně pojištěna asi třetina populace USA. Pochopitelně se tento stav týká především rodin s nízkými příjmy. Jejich zaměstnavatelé jim totiž zdravotní pojištění často odmítají platit.

Nejen že pak vypadávají ze systému zdravotního pojištění, ale také je u nich větší riziko, že onemocní. Často žijí ve starých bytech v zanedbaných částech města. U jejich dětí stoupá pravděpodobnost, že budou trpět chronickými nemocemi, jako je například astma. Zdraví dospělých zase negativně ovlivňuje fakt, že je jejich organismus oslabený příliš dlouhou pracovní dobou.

Jak tito lidé řeší otázku bydlení?

Není mezi nimi moc lidí, kteří vlastní byt. V městě New York, kde naše studie probíhala, nežijí pracující chudí v těch nejdrsnějších městských ghettech. Bydlí však většinou poblíž, v nepříliš udržovaných čtvrtích. Na konci devadesátých let přinesl hospodářský růst rozsáhlé investice do nemovitostí ve městech. Některé čtvrti New Yorku prožily svůj revival. Jakmile začalo do obytných čtvrtí téci více peněz, začali se sem stěhovat bohatší obyvatelé. Nárůst činží v těchto prosperujících částech města ale mnoho chudých rodin vytlačil pryč.

Jaká zaměstnání tito lidé obvykle zastávají? A jak je možné, že jejich platy zaostávají po více než deset let za vývojem amerického hospodářství?

Lidé z této příjmové skupiny většinou působí jako strážci bezpečnostních agentur, uklízeči, vychovatelky ve školkách. Někteří pracují také v nemocnicích, na úřadech, ve školách. Vykonávají tak ale méně kvalifikované služby a dostávají nízké platy.

Jejich chudoba je manifestací rostoucí nerovnosti v americké společnosti. Ze současného ekonomického růstu netěží většina populace. Zatímco v posledních letech hospodářství kvetlo, zvýšil se od roku 2000 příjem pouze nejbohatších pěti procent populace. Kromě toho došlo v důsledku globalizace a přesunu pracovních míst ve výrobním sektoru do jiných zemích k restrukturalizaci hospodářství. Ztratili jsme širokou industriální základnu. A lidé, kteří dříve mohli pracovat jako dělníci v továrnách, si nyní musí hledat práci v oblasti služeb, kde jsou platy obecně nižší.

Jakého etnického původu jsou pracující chudí? Patří k nim příslušníci menšin a imigranti?

Největší úroveň chudoby se dá v USA naměřit mezi příslušníky menšin. Mezi chudé patří 24 procent černochů, 21 procent Hispánců a jen 8 procent bílých obyvatel. Častěji jsou samozřejmě chudí také noví přistěhovalci: týká se to 15 % lidí, kteří se narodili mimo USA. Jsou v komplikované situaci. Většinou neumějí dobře anglicky, neznají moc zdejší kulturu, mají problém se vypořádat s byrokratickými překážkami a nevědí, jak si pořídit zdravotní pojištění.

A jsou tito lidé nějak politicky aktivní?

Chudí lidé jsou většinou méně politicky aktivní než ti bohatší. Často se například stává, že si v době voleb nemohou dovolit zaplatit hlídání dětí nebo nemohou zaměstnavatele požádat o dovolenou. Prezidentských voleb v roce 2004 se tak zúčastnilo jen 40 procent amerických občanů s příjmem nižším než 20 tisíc dolarů ročně. Hlasovalo naopak 77 procent lidí s příjmem nad 50 tisíc. I to je jeden z důvodů, proč se politici daleko více starají o to, jak potěšit střední vrstvy, než o situaci chudých.

Dá se hovořit o tom, že mají chudí vlastní kulturu?

Popisy, které v minulosti zachycovaly kulturu chudých, se soustředily jen na nezaměstnané. Tito lidé nechodí do práce a tráví tak dlouhé hodiny v místě svého bydliště. Často si nedokážou udržet stabilní rodinu. To je velký rozdíl proti lidem, kteří pracují 55 hodin týdně a cestují z jedné práce do druhé, jen aby uživili své děti. Pracující chudí patří kulturně k mainstreamu. Nejsou to cynici. Tvrdě pracují a pořád věří v americký sen. A doufají, že se jejich děti budou mít jednou lépe. Ve skutečnosti ale platí, že je ekonomická mobilita v USA nyní nižší než v Kanadě, Německu nebo ve Francii. Z naší studie vyplývá, že rodiče, kteří se kvůli práci zdržují příliš dlouho mimo domov, přicházejí domů unavení a nedokážou se už správně starat o své děti a komunikovat s nimi. V knize popisujeme případ, jak v okamžiku, kdy začala svobodná matka pracovat, prudce poklesl prospěch jejích dvou synů. Nakonec jedno z dětí skončilo ve věznici pro mladistvé.

Spojené státy jsou jedinou rozvinutou zemí světa, kde se zvětšuje průměrný počet odpracovaných hodin. Američané tak pracují nejen déle než Evropané a Kanaďané, ale dokonce i než Japonci. To samozřejmě ovlivňuje nejen jejich rodinný život, ale i kulturu v zemi.

Mají pracující chudí nějakou možnost ovlivnit výši svého výdělku? Pomáhají jim odbory?

V minulosti hrály odbory v Americe velkou roli při budování střední třídy. To ony tlačily na nárůst platů. I volné víkendy byly jejich výdobytkem. Ale počet zaměstnanců organizovaných v odborech dramaticky poklesl. V padesátých letech bylo odborově organizováno 35 procent dělníků. Nyní počet členů odborových organizací jen slabě přesahuje deset procent zaměstnanců. S rostoucí celosvětovou konkurencí čelí těžkým časům nejen zaměstnavatelé, ale i odboráři.

Jaká opatření by na základě vašich zjištění mohla pomoci k nápravě?

Jedním z našich návrhů bylo doporučení ke změně daňové politiky. V poslední době jsme byli svědky odklonu od progresivního zdanění. Především v posledních šesti letech byly snižovány daně bohatým. Příjmy státu se tak snížily o 400 miliard dolarů ročně. Zbylo tím pádem méně peněz na sociální výdaje a dotace.

Další doporučení se týkalo dotací na bydlení. Za Clintonovy vlády vznikl program, který měl umožnit rodinám s nízkými příjmy, aby využily dotace na bydlení ke koupi vlastních domů a bytů. Chceme, aby byl tento program rozšířen. Ve Spojených státech má svůj dům nebo byt 68 procent lidí. Vlastnictví poskytuje určité finanční bezpečí a stabilitu. Pokud se rodiny dostanou do existenčních potíží a mají přitom vlastní dům, mohou si snadněji půjčit. Vlastníci domů také častěji investují do rozvoje svého okolí, vytvářejí silnější komunity a poskytují lepší vzdělání svým dětem. Pro nízkopříjmové rodiny bychom tedy měli usnadnit získání půjček na nové domy.

Naše studie odhaluje i řadu dalších problémů, včetně nedostatku zdravotní péče a péče o děti. I zde by mohly pomoci vládní dotace a různé programy.

Máte nějaké osobní důvody k tomu, proč jste si toto téma vybral?

Sám pocházím z imigrantské rodiny. Moji rodiče přišli z Tchaj-wanu. Díky tvrdé práci se jim podařilo vyšvihnout se na ekonomickém žebříčku. Dokázali mi poskytnout dobré vzdělání střední třídy. Jenže podobného úspěchu nyní mohou rodiče dosáhnout stále obtížněji. Není tu dostatek pracovních příležitostí, které by umožňovaly život střední třídy. Mizí také dobře placená místa v továrnách, která generace mých rodičů mohla najít zvlášť tam, kde dobře fungovaly odbory. Tato země již není tím, čím bývala.

Přeložil Filip Pospíšil.