Proč jde čínský film do šachty

Kolik se ročně v Číně vyrobí filmů? Mohl byste stručně popsat vývoj čínského filmu posledních let a to, kam se ubírá? Převažují nějaká konkrétní témata či styl?

Čínský filmový průmysl zaznamenal v poslední době velký rozmach. Když budeme brát v úvahu legální, oficiálně distribuované snímky, tak se jen v roce 2005 natočilo na 260 filmů, v roce 2006 kolem 330 a v roce 2007 pak 402 filmů. A v letošním roce to bude ještě více. Avizovaný rozmach čínského filmu je však podle mého názoru trochu lživý. Je sice pravda, že v roce 2007 vzniklo 402 snímků, čímž se Čína posunula na 4. celosvětové místo co do počtu natočených filmů, a navíc se utržilo 1,8 bilionu juanů. Podle čísel by se tedy zdálo, že čínský film jen kvete. Nicméně pouhých zhruba 10 filmů z celkových 402 mohli diváci skutečně vidět v kinech. Oněch 1,8 bilionu juanů tedy vydělalo dohromady jen sedm či osm snímků. Takže filmový průmysl je vlastně hodně prodělečný. V Číně jsou dnes nejpopulárnější dva druhy filmů: velkofilmy a filmy „stále stejné písně“. Velkofilmy mají rozpočet větší než 100 milionů juanů, zatímco snímky „stále stejné písně“ se točí k chvále Strany, dělníků, hrdinů a socialismu. Velkofilmy vydělávají na penězích obyčejných lidí. Stačí, když si lidé do kina vezmou své oči, mozky můžou nechat doma. Snímky „stále stejné písně“ se točí výhradně pro funkcionáře. Nikdo jiný je ani nepotřebuje vidět a ani nemusejí nic vydělat, protože je financuje stát. Čínský filmový průmysl je nakažen komercí víc než čímkoliv jiným. Velkofilmy zabírají většinu programů kin i nejlepší časy na filmových kanálech televizních stanic a tvoří většinu výdělků kin. Výsledkem je, že pár čínských filmů postupně likviduje tradici i jméno čínského filmu, který se tak nemá kam rozvíjet. Tyto velkofilmy zcela ovládly filmový trh, a tak ostatní snímky nemají možnost na domácí půdě přežít a snaží se projít úzkým sítem zahraničních festivalů. Tím však ztrácejí kontakt s domácím publikem i trhem, a to je pro čínské filmaře i diváky hlavní problém. Co se týče filmového stylu, je těžké zobecňovat, ale filmová kultura nemá možnost se nějak formovat.

Jak ovlivňují zahraniční snímky domácí tvorbu?

Zásadně. Co se týče trhu, tak je hollywoodský film pro domácí trh doslova pohromou. Nejen že tyto snímky obsadily většinu našich kin, ale změnily i způsob natáčení čínských filmů. Čínské velkofilmy se začaly točit až poté, co na náš trh vstoupily americké trháky. Jsou to vlastně hollywoodské filmy zabalené do čínských kostýmů. Mění to bohužel i divácké návyky a směr úvah a tvůrčí kréda filmařů. Čím víc se čínské filmy podobají hollywoodským, tím blíž je čínský film svému konci. Pozitivní vliv mají naopak snímky evropské. Dalo by se říct, že současná generace čínských filmařů, kam se řadím i já, vyrostla na evropských filmech, pokud jde o teorii i techniku. Začínali jsme tak, že jsme se dívali na DVD s filmy evropských filmových mistrů. Proto mají evropské filmy na generaci současných třicátníků hluboký a podvědomý vliv.

Řada čínských režisérů pracuje takzvaně v undergroundu. Například známý režisér Jia Zhangke natočil tři undergroundové filmy, než se z něj stal „oficiální“ filmař. Jaký je v Číně rozdíl dnes mezi undergroundovými a oficiálními režiséry? Rozhodují nějak sami režiséři, na kterou stranu se přidají?

Víte, toto pojetí undergroundu je typicky čínské. Nevím, jestli dnes ještě existuje na světě nějaká země, kde by tvůrci museli zvažovat tolik věcí, jež vůbec nesouvisejí se samotnou tvorbou filmu. Ten rozdíl je prostý: buď je film schválen čínským národním filmovým úřadem, nebo ne. Schvalování však nebere v úvahu umělecké kvality snímku, ale ideologické potřeby. Žádný normálně uvažující filmař by sám od sebe nechtěl vytvářet filmy v undergroundu, protože taková díla se nikdy nedostanou k domácímu publiku. Nicméně v Číně režisér nemá možnost takovou věc rozhodnout. Filmování je navíc tvůrčí proces a žádný tvůrce dopředu neodhadne, jaký film v budoucnu natočí. Jeho umělecké směřování se odvíjí od jeho myšlení a zkušeností. Když tvůrce cítí, že musí natočit určitý film, tak to jednoduše udělá a neměl by přitom myslet na to, zda to bude snímek undergroundový nebo oficiální.

Mohl byste nám přiblížit svůj snímek Šachta, který letos soutěžil i v Karlových Varech?

Jedná se o příběh rodiny žijící v hornickém městečku na západě Číny. Film se skládá ze tří vzájemně propojených příběhů, z nichž každý se postupně zaměřuje na jiného člena rodiny: dceru, syna a otce. Ti všichni mají své sny a přání, které se nedají v prostředí, kde žijí, uskutečnit. Snímek ukazuje život lidí rozpolcený mezi skutečností a ideály, jež se snaží propojit.

Proč jste se rozhodl natáčet v hornické oblasti?

Do svých pěti let jsem vyrůstal v hornickém městě. Na rozdíl od postav v mém filmu, které mají velmi málo možností, jak změnit svůj život, se moji rodiče odstěhovali, protože otec úspěšně složil přijímací zkoušky na univerzitu. Tyto zkoušky, jak je ostatně ukázáno ve filmu, jsou jednou z mála věcí, díky níž se mladý člověk z hornické oblasti může přestěhovat do města a začít tam budovat nějakou kariéru. I když jsem odtamtud odešel jako malý, měl jsem vždycky chuť se tam vrátit. Když jsem vystudoval Ústřední divadelní akademii, začal jsem točit televizní dokumenty pro CCTV. Hodně jsem tehdy kvůli práci cestoval po Číně a všímal si rozdílů mezi životem ve městech, jako je Peking nebo Šanghaj, a v malých městech či vesnicích. Co se týče kvality života, město předběhlo vesnice zhruba o třicet let. Pokud někdo navštíví Peking nebo Šanghaj, těžko pochopí, jaký je skutečný život v Číně a jaká je čínská společnost. Proto jsem se rozhodl zasadit děj filmu do hornického města.

Ve filmu je hornická oblast spíše bezútěšnou kulisou příběhu, který sám o sobě zase tolik s doly spjat není. Proč?

Vedlo mě k tomu několik důvodů. Předně jsem nechtěl natáčet v ateliéru, nýbrž v přirozeném prostředí. Ale sotva jsem dopsal scénář, zjistil jsem, že je velmi obtížné získat povolení k natáčení uvnitř dolu. Během prvního měsíce jsme se museli čtyřikrát přemístit z jednoho dolu do druhého, protože vždycky po pár dnech si mě zavolal ředitel dolu a sdělil mi, že už další filmování nepovolí. Druhým důvodem bylo, že mě zajímaly spíš existenciální otázky – například jak se lidé zachovají, když zjistí, že své sny nikdy neuskuteční. Lidé si na začátku nechtějí takové věci přiznat. Jak ale čas plyne, tak si každý najde cestu, jak se s životem vyrovnat. A právě ten proces mě zajímá a odehrává se všude – v Pekingu, v hornickém městě i v Praze. Nicméně díky tomu, že jsem se vrátil do dolů a začal tam natáčet film, jsem si uvědomil, jaké jsou tam sociální problémy. Velké státní doly, kde jsou lepší podmínky pro práci, vyčerpaly léty těžby své zásoby uhlí a jdou nyní do likvidace. Po Číně začaly růst jako houby po dešti soukromé, nezákonné doly, aby uspokojily ekonomickou poptávku po uhlí. Řada z nich opravdu připomíná hroby: je to jen brána v zemi, žádný výtah pro horníky. Ti musejí chodit hodiny dolů pěšky, aby se dostali do hlubin. Mnohé doly nesplňují základní bezpečnostní předpisy. Jsou sice nezákonné, ale existují, protože se daří místní korupci. Některé hrané filmy i dokumenty se začaly nelehkým životem horníků v takových podmínkách zabývat. Já jsem s tím ve svém filmu Šachta příliš nepracoval, ale přemýšlím o tom a možná to vyústí v nějaký můj další film v budoucnu.

Ve vašem snímku často zaznívá, že „ne každý může odejít do Pekingu“. Proč je Peking pro mladé lidi městem snů a každý tam nemůže jen tak odejít?

Peking není jen centrem politickým, ale i kulturním. Jsou tam nejlepší čínské univerzity i pracovní možnosti. Ale je o ně velký zájem, proto se jen hrstce Číňanů podaří odejít do hlavního města. Chci ve filmu ukázat, že Čína je obrovská země a každý Číňan vnímá svou zemi jinak, v závislosti na svých ambicích, schopnostech i zálibách. Například na konci filmu jde otec do knihkupectví koupit si mapu. Prodavačka přirozeně usoudí, že chce mapu provincie, protože k čemu by horníkovi byla nějaká větší mapa?! On si však přál mapu Číny, protože chtěl najít svou ženu, kterou kdysi koupil od překupnice a jež se poté vrátila zpátky domů na severovýchod země. Chtěl jsem ukázat, co všechno lze rozkrýt na historce s mapou Číny.

Váš film je také velmi tichý. Prvních sedm minut například nikdo ani nepromluví. Ani syn a otec spolu příliš nekomunikují. Proč?

Pár západních novinářů se mě po filmu ptalo, jestli jsou v Číně vztahy mezi otci a syny či muži a ženami opravdu tak chladné jako v mém filmu. Já si nemyslím, že by byly nějak chladné. Ve filmu je otec v důchodu a své životní úspory využije k tomu, aby se vydal hledat svou ženu a zajistil či doslova koupil práci nad zemí svému synovi, který právě nastoupil do dolů. Můj vlastní vztah s otcem je obdobný jako ten ve filmu. Své emoce nedáváme příliš najevo. Ani nevím proč, zkrátka na to nejsme zvyklí. To ale neznamená, že jsme k sobě chladní. Naopak – náš vztah je hlubší a dá se povrchně vyjádřit jen těžko. Dalším důvodem, proč vám mohl film připadat tichý, je má snaha vyprávět příběh hlavně vizuálně. Postavy spolu mluví očima, ne slovy. Dnes jsou filmy hlučné, aby je diváci pochopili. Nechtěl jsem dělat to samé.

Zamýšlel jste natočit sociálně kritický snímek o nerovnosti mezi Číňany a beznaději průmyslového venkova?

Neměl jsem v úmyslu kritizovat, chtěl jsem jen ukázat, jak to tam skutečně vypadá. Zodpovědná kritika je v Číně velmi složitá. Je to tak obrovská země, s tolika lidmi! Objevuje se řada problémů, ale mnohé z nich nelze jednoduše řešit. Člověk nemůže kritizovat jen tak, aniž by nabídl nějaké řešení. Jako filmař považuji za důležitější ukazovat realitu, vyprávět příběhy z pohledu obyčejných lidí a zobrazovat jejich životní dilemata. Ani postavy ve filmu si nějak zvlášť nestěžují. Nechtěl jsem dávat na odiv své umělecké vize, ale přiblížit se pohledu většiny Číňanů. Jak vidí svůj život, jaké dělají ústupky, jaké v srdci skrývají sny, které si nesou životem, a k čemu cítí nějaké závazky.

Jak byl snímek přijat v Číně?

Film nebyl v Číně distribuován. Problém je, že většina současných čínských kin promítá jen kasovní trháky, tedy hollywoodské snímky a filmy s hvězdným obsazením a velkým rozpočtem. Filmy jako Šachta se v Číně distribuují jen velmi těžce. Čínští režiséři, kteří chtějí točit umělecké filmy, se musejí spoléhat na zahraniční distribuci. Dobré filmy se mohou samozřejmě v Číně šířit na pirátských DVD. Dá se vlastně říct, že když se váš snímek v Číně takto pirátsky šíří, považuje se to mezi čínskými režiséry za známku úspěchu. Kdyby například existovalo pirátské DVD k Šachtě, tak budu vědět, že si můj film našel doma nějaké diváky. Což je poměrně smutné.

Sám organizujete v Číně dva filmové festivaly. Mohl byste přiblížit podmínky jejich fungování a prozradit, jaká máte kritéria při výběru filmů?

Pomáhám organizovat dva filmové festivaly v Číně: Golden Rooster (Zlatý kohout) a Hundred Flowers (Sto květin). Kritéria výběru filmů na těchto festivalech se však výrazně liší od toho, co se požaduje na festivalech mezinárodních. Pokud vím, tak žádný z tamních vítězných snímků jinde ceny nezískal. Platí to i naopak – snímky, které získaly mezinárodní uznání, zase nevyhrávají na čínských festivalech. Domácí ceny se totiž udílejí snímkům ideologicky poplatným a politicky korektním. Zahraniční festivaly naopak hledí víc na uměleckou kvalitu snímku a oceňují především realistické filmy a obyčejné lidské příběhy.

Z angličtiny přeložila Kamila Boháčková.