Vize a utopie

Česká kotlina je polarizována na nesmiřitelné tábory jako za konfliktu mladočechů a staročechů v předminulém století. Při aktuálních diskusích na téma nové a budoucí architektury zabředáváme možná až příliš hluboko do úvah nad formální stránkou „chobotniček“. Přitom v těchto hlasech zanikají důležité aspekty vývoje našeho prostředí a v vytvářejí se pak i nešťastné precedenty. Díky trpělivosti a odvaze osvícených mozků se naštěstí už neupaluje za názor, že Země je kulatá a je obklopena dalšími vesmírnými tělesy, a můžeme tedy směle uvažovat o nové architektuře v poněkud širším kontextu.

Otázka pravděpodobnosti?

V prvních krátkých okamžicích po Velkém třesku neexistovaly ani atomy. Ty vykrystalizovaly do současné podoby asi po třech minutách překotného vývoje, nepředstavitelného počtu pokusů a omylů. Vznik vyšších organizovaných struktur je do určité míry otázkou pravděpodobnosti. Stejně tak v našem případě bylo třeba pouhých čtrnácti miliard let k tomu, aby se v inkubátoru planety Země stabilizovaly dynamické makromolekulární struktury na bázi čtyřvazebných atomů uhlíku. Po pár stovkách milionů let se tato struktura ustálila na podobě buněk, které si samy vytvořily dýchatelnou atmosféru s kyslíkem a další vymoženosti, jež nám dnes ulehčují život.

Zanedlouho poté vykrystalizovaly interakce těchto entit v civilizaci přeměňující povrch a atmosféru planety svým zrychleným metabolismem. Ta po pár tisiciletích opustila bezprostřední gravitační pole svého inkubátoru a hledá si nyní další pole své expanze. Během několika let se zformuje nová nervová soustava naší civilizace. Tuto kapitolu příběhu už píše každý z nás.

Bifurkace osudu

V případě, že by se nám podařilo stabilizovat situaci na naší planetě a expandovat dále vesmírem, máme před sebou snad i miliardy let vývoje. Vývoje, který může být další významnou etapou organizace hmoty v našem vesmíru.

Ovšem tyto technooptimistické zítřky jsou jen tou jednou, lepší variantou. Na druhé straně to může být vcelku nevinná série blackoutů jednoho horkého léta, která nás přivede do nové fáze vývoje civilizace, doby „kamenně-postinformační“.

Bifurkací máme na mysli právě toto rozvětvování našeho osudu. O řadě scénářů rozhodujeme v současnosti, a to každým dnem, kdy děláme i zdánlivě banální činnosti. Jejich efekt je nyni násoben šesti miliardami kolegů, kteří také chtějí jet v sobotu večer do kina v novém autě.

Hledáte inspiraci?

Jaký význam mají všechna působivá proroctví o koloniích na Marsu a utopických městech? Mnoho vizionářů před nás klade jakési „asymptoty, ke kterým se naše společnost může potenciálně přibližovat, stejně jako křivka funkce v grafu. Největší efekt vizí a utopií tkví v jejich inspiraci pro společnost. Vize a utopie, přestože jejich okamžitý přínos je diskutabilní, dávají naší existenci přesah, který se ve společnosti vytrácí. Lidé se přestávají bát, že po smrti půjdou do pekla, a tím méně se bojí, že po sobě mohou zanechat potopu.

V nedávné době byla odhadnuta cena jedné takové vize – vesmírného výtahu, který poprvé myšlenkově formuloval A. C. Clarke – na padesát až osmdesát miliard dolarů (pro srovnání: aktuální roční rozpočet NASA dosahuje zhruba sedmnácti miliard). Tento vynález by nás mohl do značné míry osvobodit z gravitační studny Země a my bychom mohli namířit své úsilí ke kolonizaci dalších planet. Místo toho však vynakládáme několikanásobně vyšší částky na zajištění vlivu na zásoby fosilních paliv na Blízkém východě.

Singularita se blíží

Evoluce lidstva se tedy potenciálně zrychluje. Tato akcelerace je na jedné straně dozajista pozitivní proces, ale zároveň přináší problémy se stabilizací forem takto vzniklých. Naše civilizace je nelineární dynamický systém, který je výrazně formován revolucemi a paradigmatickými změnami, jež mnohdy přicházejí velmi svižně. Snažíme-li se hledět vpřed, sklouzáváme ale často k linearitě. Filosof Paul Virilio mluví o singularitě – tento termín, pokud mluvíme o vývoji civilizace, určuje onen bod v čase, kdy budou změny tak veliké, že nebude možné činit žádné předpovědi o budoucnosti (na základě dat, která jsou dostupná v současnosti). Akcelerace evoluce je nyní tak vysoká, že se tento moment přibližuje velmi rychle.

Singularita vs. Architekt – 1 : 0

O důsledcích tohoto vývoje můžeme spekulovat, jisté však je, že ovlivní mnoho odvětví lidské činnosti a mezi nimi samozřejmě i architekturu, a to velmi významně. Vzhledem k plánované životnosti staveb (morální a fyzické) může zmíněný vývoj představovat určitý problém. V menším měřítku můžeme taková plánovací selhání ve 20. století jednoduše nalézt – slavné hromadné demolice mrakodrapů na Manhattanu z důvodu nemožnosti instalovat klimatizaci nebo totální selhání urbanistického plánování v případě velkého sídliště Pruitt Igoe v St. Louis, kde byly nové domy „vybydleny“ během neuvěřitelných několika málo let a nějakou dobu poté zdemolovány, protože se nenabízelo žádné jiné využití či způsob rekonstrukce. Pruitt Igoe shodou okolností navrhoval architekt Minoru Yamasaki, jehož pozdější dílo představuje nejslavnější demolici posledních let – WTC v New Yorku.

Co nás vlastně čeká?

Jaké tedy můžeme očekávat změny v architektuře v nejbližších letech a desetiletích? Stavební odvětví, tradičně jeden z velmi konzervativních oborů, nyní prožívá takový informační středověk. Při adaptaci na nové podmínky, jak přírodní, tak společenské, je potřeba přizpůsobit a zefektivnit i naše budovy. Na ty můžeme pohlížet jako na vnější schránky, exoskelety našich těl, které fungují jako určité rozšíření organismu. A jejich dalším vývojovým stadiem je vznik nervové soustavy. Patrně největší změny nás čekají v propojení architektury a informačních technologií.

Realizací konceptů, jako je pervasive computing, se dočkáme obrovského rozvoje jakési „datasféry“, syntetického, sdíleného informačního prostoru lidstva. A jak se liší od dnešního kyberprostoru, respektive internetu? Zatímco v nedávné době fungoval internet jako informační médium, dnes je to vlastně svého druhu sociální prostor. Pervasive computing spočívá v obohacení běžných předmětů, ale i činností a procesů o digitální data. Ta mohou reprezentovat velké množství veličin v čase. Díky tomu se do datasféry dostávají reprezentace těchto entit, procesů, předmětů apod. Můžeme o tom uvažovat jako o jakési nervové soustavě našeho prostředí. I proto může architektura na toto nepřeberné množství dat reagovat, může je analyzovat a docílit tak vyšší efektivity konfigurace prostoru a procesů naší společnosti.

The End?

Je očividné, že tyto změny se budou týkat architektury na všech úrovních, od té nejnižsí, mikro, kde se prolíná s designem, přes interiéry a „životní procesy“ jejich nejmenších jednotek, až na nejvyšší úroveň, makro, kde jde o urbanistické plány nebo optimalizaci a řízení procesů, jako je třeba doprava ve městě a podobně.

Naším úkolem je nyní prostřednictvím těchto informačních technologií efektivním způsobem analyzovat možná rizika a problémy a následně jim cíleně předcházet nebo je minimalizovat a řešit problémy, které mohou nastat, okamžitě v jejich zárodku. Příště nemusí dojít pouze k demolici několika mrakodrapů nebo jednoho sídliště. Náš svět nemusí stát na tak pevných základech, jak si myslíme.

Tomáš Rousek je architekt a creative director společnosti zaměřené na digitální design.

Jan Rod je sociolog a odborník v teorii elektronické kultury.

Oba autoři jsou organizátoři mezinárodní série 6 futuristických architektonických výstav Futura pragensis v Evropě a v Kanadě.