Něco podobného mohlo vzniknout jen na planetě Finsko: obytný létající talíř, soukromá varianta věže na Ještědu, futuristický dům--trabant a tak trochu i exkluzivní panelák. Tyto zdánlivé protiklady jsou typickým produktem Finska šedesátých a sedmdesátých let, podivné země mezi západní Evropou a Sovětským svazem.
Dům Futuro vyprojektoval v roce 1968 architekt a designér Matti Suuronen (1933). Prefabrikovaná laminátová buňka k bydlení se zrodila z původně obyčejné zakázky. Architektův přítel chtěl navrhnout bleskově vytopitelnou lyžařskou chatu, kterou lze jednoduše postavit i v nepřístupném terénu. Volba netradičního stavebního materiálu nebyla pro Suuronena úplně nová. Již před Futurem zastřešil obilné silo osmimetrovou laminátovou kopulí. Pro projekt Futuro se stala klíčová spolupráce s finskou firmou Polykem. Specializovala se na výrobu plastových střešních prvků a vývoj Suuronenových architektonických vizí financovala. Už od počátku totiž bylo jasné, že vznikající podoba netradiční víkendové chaty je nejen vizuálně atraktivní, ale současně naplňuje sen mnoha moderních architektů a stavitelů: dům vhodný pro hromadnou průmyslovou výrobu.
Původní Suuronenovy návrhy vycházely ze standardních laminátových kopulí, které Polykem vyráběl. Ty měly zastřešovat kruhovou podlahu na betonových pilotech. Ukázalo se však, že podobná konstrukce byla velice citlivá na sluneční záření, jež způsobovalo přehřívání interiéru a rozpínání jednoduchého laminátového pláště. Matti Suuronen začal experimentovat s různými materiály a tvary. Nakonec dospěl k montované elipsoidní skořepině ze sendvičových laminátových stěn s polyuretanovou výplní. Mimozemský vzhled stavbě dodávaly tenké ocelové nožky, elipsovitá plastová okna po obvodu a vyklápěcí vchod, inspirovaný vstupními dveřmi proudových letadel.
Banka, náboráři, kavárna, porno
Jak ukazují plány a fotografie, vnitřní prostor Futura byl stísněný a nezapřel původní účel – víkendovou chatu k odpočinku a příležitostnému přespání. Do rotačního elipsoidu o průměru osmi metrů se přesto vešla koupelna, oddělená toaleta, miniaturní ložnice, kuchyňka, centrální krb a šest křesel rozložitelných na lůžka. Plocha podlahy, umístěné ve spodní, tedy nikoliv nejširší části elipsoidu, měla pouhých 25 metrů čtverečních, celý objekt včetně vnitřního zařízení a nábytku vážil asi 4000 kilogramů. Futuro bylo smontováno ze šestnácti základních dílů. Sestavit je bylo možné během dvou dnů, nebo již hotový talíř transportovat na místo určení pomocí helikoptéry. Materiál pláště dovoloval použít širokou škálu barevných odstínů.
Prototyp Futura využila firma Polykem k marketingové kampani ve Finsku i v zahraničí. Dům představila na nejrůznějších zahraničních veletrzích, kde poutal pozornost diváků a především tisku. Druhý prototyp domu byl za výhodných podmínek nabídnut finské televizní celebritě Matti Kuuslovi. Reklamní tah vyšel, fotografie Futura a jeho slavného majitele se dostala na obálku populárního finského týdeníku Apu. (Kuuslovo Futuro se na svém místě dochovalo dodnes. Do futuristického domu „na knoflík“ paradoxně nikdy nebyla zavedena elektřina.)
Když si byla firma Polykem jistá dostatečným zájmem, rozjela sériovou výrobu. Větší zájem než o samotné domy byl o licence na jejich výrobu. Tu se podařilo prodat do 25 zemí, výroba se však rozběhla jen v některých z nich. Futuro šlo využít i jinak než jen na soukromou chatu. Létající talíř s různými variantami vnitřního zařízení se ukázal být velice variabilním a tvarově atraktivním přístřeškem pro nejrůznější účely. V Austrálii v něm otevřeli bankovní pobočku, v USA sloužilo jako náborové středisko americké armády. Jinde z něj udělali kavárnu, střešní VIP hotelové apartmá nebo klimatizovanou pozorovatelnu na vojenské střelnici. Sovětská cestovní kancelář Sputnik dvě zakoupená Futura použila jako lyžařskou chatu na Kavkaze a turistický bungalov v přímořském Soči. Dům připomínající obří pilulku blížícího se kosmického věku se stal na počátku sedmdesátých let vděčným pozadím pro snímky dobové módy, později i exotickým interiérem pro fotografování pornografických seriálů.
Předchůdce Kaplického
Optimistická očekávání Matti Suurinena a firmy Polykem se nenaplnila. Futuro bylo pro běžné zákazníky příliš extravagantní a především drahé. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let stálo okolo 13 000 amerických dolarů. Ropná krize z roku 1973 vedla k dalšímu několikanásobnému zdražení laminátu a produktů z něj. Bylo jasné, že Futuro se lidovým hitem nestane. Marné naděje na skutečně masovou výrobu Futura byly znovuoživeny ještě na konci sedmdesátých let. Na připravovanou olympiádu v Moskvě v roce 1980 Sověti potřebovali desítky informačních kiosků a chtěli pro ně využít právě Futuro. Vzhledem k bojkotu her, nižším předpokládaným ziskům a omezování rozpočtů však byla zakázka na poslední chvíli zrušena.
Celkově bylo vyrobeno asi šedesát kusů domu Futuro. Ve Finsku do dnešních dnů existují čtyři, po celé zeměkouli dalších čtyřiadvacet. Najdeme je v Německu, Estonsku, Japonsku, Spojených státech, v Nizozemí a Austrálii. Největší počet sedmi dosud obývaných domů Futuro se překvapivě nalézá na Novém Zélandě. V devadesátých letech bylo Futuro znovuobjeveno jako pozoruhodné umělecké dílo své doby, bývá využíváno jako součást výstavních expozic a po existujících exemplářích baží soukromí sběratelé a obdivovatelé retromódy z celého světa.
Ideový rodokmen Futura začíná kdesi u sovětských konstruktivistů a jejich snů o industrializaci stavebnictví. Pokračuje přes kopule Richarda Buckminstera Fullera a japonské metabolisty až k některým projektům Jana Kaplického. Futuro však doposud z neznámých důvodů zůstává stranou učebnic architektury 20. století. Z elegantního řešení na rychlé a moderní bydlení dnes vnímáme především dobový design, který svou dokonalostí téměř hraničí s kýčem. Futuro spíš než jako reálná architektura vypadá jako rekvizita ze starého filmu s Jamesem Bondem nebo Barbarellou. Vizionářský projekt Matti Suuronena skončil nezdarem, dokazuje však schopnost finské kultury a průmyslu v určitých, úzce vymezených oblastech předznamenat a udávat celosvětový vývoj. Sázka na Futuro byla v šedesátých letech podobným hazardem jako tehdejší vývoj radiotelefonů firmou Nokia nebo investice do finské kinematografie.
Autor je historik umění.