Khaled Hosseini
Lovec draků
Přeložila Eva Kondrysová
Rozmluvy, MozART 2007, 362 s.
Autor mezinárodního bestselleru se narodil v roce 1965 v Afghánistánu a po sovětské invazi odešel s rodiči do USA, kde vystudoval medicínu. Jeho úspěšná prvotina, také již čerstvě zfilmovaná, je působivým příběhem o přátelství a zradě a o její nápravě na pozadí bouřlivých dějinných událostí v těžce zkoušeném Afghánistánu. Čtivý román není literárně nijak převratným dílem, je to zručně napsaná, napínavá kniha, která může oslovit mnoho čtenářů. Nicméně ze zástupu podobných bestsellerů svou kvalitou přece jen vyčnívá. Hosseini nás nenásilně seznamuje s moderními dějinami své původní vlasti a rozkrývá tak pozadí toho, co dnes tuto zemi trápí. Mnohé situace z románu jsou děsivě absurdní, a přitom tak skutečné, že čtenáře až mrazí. Hrdinou a vypravěčem je Amír, který vzpomíná na dětství v privilegovaném postavení a na přátelství s rodinným sluhou Hasanem. Amírova zpověď zahrnuje i sebekritický pohled na vlastní sobectví a zbabělost, které zapříčiní roztržku a rozchod s Hasanem. Amír si však s sebou nese hluboký pocit viny, s níž se ani nemůže nikomu svěřit, protože by odhalil vlastní selhání. Po sovětské invazi odejde s otcem do Ameriky, kde se stane spisovatelem, až mu jednoho dne zavolá otcův přítel a zve jej do Pákistánu s tajemnou zprávou, že má možnost vše napravit. Píše se rok 2001 a Afghánistán je sužován hnutím Tálibán…
Milan Valden
Jiří Kolář
Návod k upotřebení
Dokořán 2007, 79 s.
Vezmi do rukou/ básnickou sbírku Jiřího Koláře Návod k upotřebení/ zalistuj a čti/ co možného možné/ všimni si zdařilého výtvarného doprovodu Saši Švolíkové vkusného a svébytného/ celkem těžké provázet umělce umělcem/ seznáš však že možné/ dnes kdy svět náš vyzdoben obrazy/ Poesie hledí za ně a shlédá zřejmě odlesky věčnosti/ a působí že dnešek nevnímatelný/ že tolik dnešků zmizelo v prázdnotě tolika slavných včerejšků a nesplnitelných příslibů budoucnosti/ čímž zbývá pouze humor s pobavením z féerií a balustrád života/ s jistou hořkostí ze životního údělu/ jistě pokud má život chuť/ tak jistě nahořklou jako chocolatl nebo lodyha pryšce nebo jitřní pivo/ jistě je život hořký aby mu lidé příliš nepropadali/ což se stává zhusta hnidopichům k znechucení a ostatním k mírnému pobavení/ prostě život už bývá takový/ někdy s povidly tvarohem a někdy makový/ tuto skutečnost lze sotva obejít a nezbývá než ji přijmout/ ať se to komu líbí nebo jo/ dle Jiřího Koláře Poesií možno zvládat úskalí života/ když se hmota pokouší totálně vládnout člověku/ dokázal Poesií překročit smrt a tím zůstal posilou v téhle nablblé době ideály zvěnčeného materialismu/ do rukou básnickou knihu Jiřího Koláře Návod k upotřebení vezmi onu poetickou obětinu prýštící z minulosti dneškem k věčnosti každý den a každou noc kteroukoli chvíli
Vít Kremlička
Marek Orko Vácha
Antarktida – poslední země
Cesta 2007, 235 s.
Po Antarktidě na prahu konce od Martina Vopěnky (Práh 2000) je to další nerozsáhlá, ale silná kniha, jíž obohatil českou literaturu pobyt na Pavlíčkově polární stanici na ostrově Nelson u břehů antarktického kontinentu. Doporučuji číst obě knihy v těsném závěsu, zážitek se tím umocňuje. Spisovatel a skeptik Vopěnka sleduje Antarktidu z jiného úhlu než biolog a teolog Vácha – Vopěnka vidí budoucnost našeho světa černě, Vácha ví, že svět je v rukou Božích. Udiví však četné paralely, počínaje už konstatováním zbytečnosti každodenního mytí. Oba autoři si uvědomí trvalou blízkost smrti, blízké pocity v nich vzbuzuje vznešená minimalistická krása polární přírody. Vopěnka: „Ačkoliv nejsem v náboženském smyslu věřící, často, zejména tady, se mi do mysli vkrádá slovo Bůh.“ Vácha: „Antarktida vyvolává zvláštní pocit pokory, který neumím dobře popsat. Je to jediné místo na světě, kde je příroda doposud silnější, mnohem silnější než člověk.“ Vopěnka i při pozornosti k přírodě a k lidem hledá v Antarktidě hlavně sebe sama, Vácha věnuje více místa tuleňům, rypoušům, lachtanům, tučňákům, kormoránům, mechům a lišejníkům. Do paměti se vryje srovnání pobytu v Antarktidě s pobytem v trapistickém klášteře, nezapomenutelná je pasáž o dojmu z převráceného pohledu na souhvězdí Orion. Nádherné jsou fotografie.
Jan Novotný
Jan Suk, Petra Růžičková
Tajná schodiště
Kant, Zahrada 2006, 128 s.
Sukova meditativní poezie je destilovaná z abstrakt a imateriálna, holanovského vanutí, kde je obtížné čehokoli se vůbec dotknout. Stále znejistělý subjekt se nalézá v pomíjivém světě stínů, přesto básník sám sebe přesvědčuje o existenci (a dominanci) hmotného světa („Stále větším tělem se tiskneme/ k nepatrné duši“). Konstelace a konfigurace, doteky a průniky mezi tělesným a duševním ústí až v extázi samoty („neslyšíš ani ten zvon, který se do tebe odlil/ ze samoty“) a hledání „sebedna“. Pohříchu mnohdy si Suk vystačí s okázalou tajnosnubností, urputným sebezavíjením, kde vládne nedostatek pohybu, pasivní statičnost, šroubovanost ozvláštňujících přívlastků; přitom daleko silnější je autor v okamžiku, kdy se vyjádří oproštěně, hledí si čistého obrazu plynoucího z přesného vidění („a přece jsi pozvedl prosbu/ jak monstranci“). Sukova poezie se obtížně prodírá ke světlu: to ji spojuje s fotografiemi Petry Růžičkové, které jemnou prací se světlem, barvou, plochou, tvarem a linií vytvářejí působivé analogie niterných stavů, sugerují tajemný přesah vnímání světa, vyzařujícího zároveň ladnou krásu našeho „elegantního vesmíru“ i jeho hrozivou záhadnost.
Jiří Zizler
Robert Sak
Josef Jungmann – život obrozence
Vyšehrad 2007, 320 s.
Novou edicí Velké postavy českých dějin chce nakladatelství Vyšehrad navázat na byvší knižnici Melantrichu a Svobodného slova Odkazy pokrokových osobností naší minulosti. Výběr témat je poněkud odlišný (ne náhodou jsou dva z dosavadních šesti svazků věnovány postavám světců); je-li nicméně jedním z prvních monografie o Josefu Jungmannovi, je to logické a kopíruje to vžitou představu o pilířích a východiscích našich dějin a kultury. Sakova kniha (jako celá edice) oživuje žánr pečlivé, podrobné monografie, který u nás v literárněhistorické oblasti (v obecné historii nebo např. v dějinách umění je tomu jinak) již delší čas víceméně stagnuje. Text je založen na pozitivistickém výkladu, jenž téma sleduje přesně chronologicky, bez přílišných přesahů. Čtenáře uvyklého na dílocentrický přístup, který v české literárněvědné oblasti již mnoho desetiletí dominuje, možná udiví míra pozornosti, jež je věnována životu a jeho praktickým aspektům. Není to nutně na závadu: Sakovu monografii lze číst i jako monografii jedné klíčové fáze národního obrození; a díky autorovu stylu, který se začasté ocitá téměř na pomezí beletrie, se kniha místy až nápadně podobá např. Jiráskovu F. L. Věkovi. Nevím však, proč Vyšehrad upustil od textové přílohy, která byla integrální součástí Odkazů pokrokových osobností. U Jungmanna by sestavení takového apendixu nebylo těžké – a ze všech hledisek by bylo podstatné.
Pavel Šidák
Stuart B. Levy
Antibiotický paradox
Přeložil Jiří Šindler
Academia 2007, 312 s.
Jedna z největších nadějí celého světa – šance dostat pod kontrolu většinu infekčních nemocí – se ve druhé polovině minulého století proměnila ve svůj opak. Důvody tohoto zvratu popisuje americký lékař Stuart B. Levy v knize, jejímž názvem charakterizoval skutečnost, že čím více nadějí se vkládalo do „zázračného léku“, tím méně šancí bylo se v budoucnu vyhnout jeho negativním dopadům. Široká odborná i laická veřejnost ignorovala od samého počátku varování objevitele penicilinu Alexandera Fleminga, že zneužívání léků povede k pomnožení rezistentních mutantů. Autor se bohužel příliš nevěnuje společenským konsekvencím, respektive pouze na stránkách 261 až 268. Zejména jsem postrádal analýzu vzájemné souvislosti výroby a distribuce antibiotik s enormním vzrůstem ekonomické moci farmaceutických kolosů. Čtenář zde bohužel postrádá otázku, nakolik se na jejich strmém mocenském vzestupu podílela právě antibiotika. Zvrat rovnováhy mezi mikroorganismy a makroorganismy vedl k závodům mezi lidským důvtipem a nekonečnou vynalézavostí přírody. Právě vytváření nových generací antibiotik ukázalo pošetilost snahy vytlačit mikroorganismy na okraj boje o život. V této poučné situaci pak méně paradoxně vyznívá kubánský model, který reguluje oběh tohoto druhu léků, takže antibiotika nejnovější generace jsou k dispozici pouze tam, kde se léky starších typů nedokážou vyrovnat s rezistencí bakterií.
Michal Janata
Šóhei Óoka
Ohně na planinách
Přeložili Jan a Vlasta Winkelhöferovi
Vyšehrad 2007, 208 s.
U nás již jednou vydaný román přináší čtenáři méně obvyklý pohled na druhou světovou válku. Svobodník Tamura, japonský voják zapojený do obranných bojů na ostrově Leyte, je vypravěčem traumat člověka, který prohrává nejenom válku, ale zčásti také boj s normalitou, morálkou a etikou. Tamura, nemocný a zesláblý, je vyhnán od své jednotky, aby se postaral sám o sebe či případně spáchal sebevraždu. Zbytek bojů proti postupujícím Američanům a posléze v jejich týlu tak prožívá jako uprchlík a vyvrženec nejen japonského, ale vůbec celého lidského světa. Stává se z něj meditující poutník po krajinách světských i duchovních, který nakonec začíná pochybovat o své vlastní příčetnosti. Ohně na planinách nicméně nejsou reportážním románem ve stylu Remarquova Na západní frontě klid, ale filosofickou reflexí, ve které vyniká autorův lyrický jazyk a schopnost vnímat krásu. Vedle sebe tak stojí oslava nádherné filipínské přírody i drobných každodenních radostí a naturalistické popisy zabíjení vojáků i civilistů či kanibalismu mezi japonskými vojáky, který je zároveň symbolem nejvyšší morální krize lidstva a mementem hrůz války.
Vladimír P. Polách
Bohumír Roedl
Araukánské války 1546–1881
Scriptorium 2007, 360 s.
Pravděpodobně ne každý z pouhého názvu knihy pochopí, oč tady běží, a tak podtitul „Španělské Flandry v Chile“ může posloužit jako první nápověda. Araukánie je rozsáhlá oblast v jižní části Chile, ohraničená Argentinou z jedné strany a Tichým oceánem z druhé. Původní indiánské obyvatelstvo, tvořené skupinou jazykově i kulturně příbuzných kmenů, odmítlo uznat nadvládu Evropanů a za cenu mnoha obětí a četných bojů se mu podařilo vzdorovat Španělům až do poloviny 19. století. A právě tyto boje Mapučů, resp. chilských Araukánců za nezávislost a svobodu podrobně a čtivě líčí Bohumír Roedl, autor zaměřený zejména na iberoamerickou historii (např. publikace Peru, která vyšla v nakladatelství Libri v řadě Stručná historie států). Ovšem stejně jako každá kvalitní historická publikace i Araukánské války nejenom konstatují daná fakta, nejenom vyvozují konkrétní závěry, ale také nabízejí řadu obecnějších otázek týkajících se lidského usilování v průběhu našich dějin nezávisle na místě a času. Nikoli náhodou vychází tato publikace v nakladatelství, které má za svým názvem přídomek „spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury“. Přesně tam Roedlova kniha patří. Jde totiž o publikaci jistě ne komerční, přesto však atraktivní a v neposlední řadě pečlivě vybavenou, a tak ji lze doporučit nejenom těm, pro které iberoamerický svět představuje jejich doménu.
Magdalena Wagnerová
Edgar Allan Poe
Anděl pitvornosti – The Angel of the Odd
Přeložil Josef Schwarz
Argo 2007, 217 s.
Bilingvní vydání přináší sedm povídek amerického romantického prozaika, básníka, esejisty a novináře, který je považován za zakladatele moderní detektivní prózy a hororu. I když jsou jeho povídky, jako Maska červené smrti, Rukopis nalezený v láhvi či Zánik domu Usherů, notoricky známé, neuškodí si znovu připomenout Poeovu mysterii a temnou grotesknost stejně jako jeho černý humor. I při opakovaném čtení totiž s napětím čekáte, kdy odhalí svou totožnost půlnoční návštěvník na plesu prince Prospera, a nepřestáváte dumat, kam se proboha řítí podivná posádka korábu v běsnící bouři. Text originálu neanglistům umožní nahlédnout do složitě zvrstveného jazyka poloviny 19. století a v případě možného zahlcení jim dá vydechnout ve výborném českém překladu Josefa Schwarze. Výbor přináší i méně známé povídky, jako je Skokan, Beranice i Anděl pitvornosti, podle něhož je výbor pojmenován. I tyto texty variují s dosud překvapující svěžestí tajemnosti našich reálných i nadreálných životů, ale stejně důležitě odhalují i to temné v lidech samotných. Po sto padesáti letech jednoznačně skvělé čtení!
Zuzana Malá
Stephen Law
Filozofická gymnastika
Přeložil Petr Pálenský
Argo, Dokořán 2007, 342 s.
Věříte v Boha? Jíte maso? Zabili byste jedno ze siamských dvojčat, aby druhé mohlo žít? A proč? To byste totiž měli umět vysvětlit, ať už je odpověď jakákoli. Bývá s tím samozřejmě nesnáz – i autor knihy s podtitulem „25 krátkých myšlenkových dobrodružství“ na několika místech přiznává, že neví, jak na to. Přesto podal obdivuhodný výkon: úvod do filosofického myšlení, který netrpí ani těžkopádností a nezáživností, ani neúnosným zjednodušováním a který předvádí myšlení a argumentaci na tématech, jež se nás dotýkají: homosexualita, kreacionismus, eugenika, morálka. Law je ve vynášení soudů většinou opatrný, nicméně často dává příležitost nesouhlasit – a nesouhlas je ostatně známkou toho, že čtenář nejspíš skutečně začal přemýšlet. V každé z kapitol jsou některé argumenty představeny formou dialogu, do kterého někdy bývají přizváni i skuteční historičtí filosofové; zde ovšem vysvítá „anglosaský“ charakter knihy, neboť nejčastěji je to Locke, Mill a především Hume. Na své si přijde ještě Platón či Wittgenstein, ovšem třeba s Nietzschem či Aristotelem se nesetkáme vůbec. Škoda jen, že oddíly s „další četbou“ nebyly doplněny alespoň o některé české tituly. I kdyby někdo chtěl sáhnout po kompilacích neustále odkazovaného Nigela Warburtona, nemá bohužel téměř žádnou šanci je u nás sehnat.
Michal Špína
Ernst H. Gombrich
Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře
Přeložila Eva Pátková
Argo, Triton 2007, 264 s.
Krátce po studiích si Gombrich jako šestadvacetiletý autor knihy o světových dějinách od jeskynního muže až po první světovou válku vydobyl světové uznání. Historii chápe jako jeden živoucí organismus, události tisíc let před Kristem tak nacházejí obdobu ve středověku. Dějinami prochází linie, na kterou se zavěšují tu radostné, tu tragické události, nic z toho není náhodné a ze všeho se lze poučit. Dějiny lidstva se nám v několika kapitolách odkrývají pochopitelně ve stručné formě, ale o košatost faktů zde ani nejde. Zvláště pak závěrečná kapitola, shrnující 20. století, demonstruje poslání knihy. Historie, ač se opakuje, dokáže neustále překvapovat, většinou tím, jak se člověk brání pochopit svoji roli a roli skutků svých předchůdců. Nevelký rozsah práce si Gombrich může dovolit, neboť dokonale ovládá jazyk. Věty jsou tak i přes bohatost autorovy slovní zásoby (a literárního ducha) zcela konkrétní, s jasným sdělením. Je ale otázkou, zda je kniha opravdu nejvhodnější pro mladé čtenáře. Na jedné straně Gombrich používá často oslovení vůči fiktivnímu čtenáři, který budí zdání malého dítěte, na straně druhé jeho sloh a zhutnění historického kontextu jako by předpokládal čtenáře mnohem sečtělejšího. Ideální se jeví předčítat knihu dětem a nejasnosti vysvětlovat. Potenciálu naučit (a to nejen dějiny, ale především chápání dějin) má totiž kniha na rozdávání.
Lukáš Gregor
Host 8/2007
Říjnové číslo „měsíčníku pro literaturu a čtenáře“ přináší rozhovor s prozaikem Jiřím Hájíčkem: škoda, že je o tolik lepší než jeho poslední próza. Milovníky současné české literatury – a hlavně její učitele, pro něž by se tento Host měl stát každodenním pomocníkem – by mohla či spíš měla potěšit příloha Host do školy, která sice didakticky, ale nenudně shrnuje základní tendence naší dnešní prózy (Pavel Janoušek), poezie (Miroslav Balaštík) a dramatu (Lenka Jungmannová). Je evidentní, že i s nejnovějším obdobím písemnictví začne naše školství konečně počítat. Tamtéž lze nalézt i text Petra A. Bílka o kánonu a jeho problémech a pro pobavení doporučuji zprávu o přijímacích zkouškách na obor český jazyk a literatura na FF UK. Učitelé nechť neopomenou ani zprávu o naší literatuře za hranicemi a rozhovor s německým bohemistou Eckhardem Thielem nejen o německé České knižnici. Systematickou a důkladnou recenzní část je záhodno číst pro konfrontaci vlastních zážitků z četby, naopak řada drobných rubrik, které v Hostu evidentně milují, za chvíli ubíjí: všech těch glos, poznámek, otázek, kalendáríi a knihovniček je na bezmála sto stranách literárního čtení trochu moc.
Marta Ljubková