Občanské sdružení Iuridicum Remedium zveřejnilo 13. listopadu výsledky třetího ročníku soutěže o Cenu Velkého bratra (Big Brother Awards), která upozorňuje na porušování soukromí nadměrným slíděním státních úřadů a firem. Vítězové v sedmi kategoriích za rok 2007 jsou uvedeni na stránce slidilove.cz – například největším úředním slídilem je město Plzeň, výrok Velkého bratra zase pochází od Stanislava Grosse. Odhalování snah zkoumat cizí soukromí je velmi potřebné, zvláště když se stále vyvíjejí nové technologie, které umožní nejenom sledovat, kde jsme a co tam děláme, ale i to, co a komu říkáme. Tyto údaje mohou slídilové lehce zneužívat, stačí znát naše slabosti. A zápletka amerického filmu Nepřítel státu se tak může za pár let stát opravdu realitou. Přitom k omezování lidských práv a svobod dochází poměrně snadno, neboť se neodůvodněně argumentuje zajištěním bezpečnosti státu. Snahy o slídění by proto měly zajímat přinejmenším celý nevládní sektor. Při vyhlášení letošních výsledků to vypadalo spíše obráceně. Doufejme, že je to jen mylný dojem. Sledujme proto všichni, co slídilové činí a plánují.
Mirek Patrik
Neonacisté. Antifašisté. Odpůrci radaru. Ústav pro studium totalitních režimů. Přátelé konspirativních teorií o pronásledování Jiřího Čunka. Jiří Paroubek a jeho nová choť. Antiparoubkovští recesisté. Ti všichni využili pro své akce sedmnáctý listopad. Zejména odpůrci radaru si za to vysloužili od bývalých revolučních vůdců, pózujících před novinovými fotografy na Národní třídě, výtky, že prý zneužívají odkaz sametové revoluce pro své vlastní cíle. Skutečně dochází k jakési „privatizaci“ odkazu plných náměstí a patosu, který obsahovala. Je to symbolické, uvážíme-li, že tato změna nakonec vedla k ekonomické privatizaci. Privatizaci 17. listopadu ovšem zahájili právě „studentští vůdci“ svou akcí „Děkujeme, odejděte“, kdy jim měla vzpomínka na cinkání klíči otevřít cestu k politickým kariérám. Jenže symbolickou událost a politický mýtus nelze trvale zprivatizovat pro jednoho vlastníka, přechází od zájemce k zájemci. Zájemců je pořád hodně, a přitom žádný z nich nedokáže přesvědčit společnost, že je pravým majitelem daného odkazu. Obojí jsou to dobré zprávy.
Pavla Červeňáková
Indonésie se v roce 2008 konečně objeví na stránkách Guinnessovy knihy rekordů. „Předběhla“ totiž Brazílii a stala se zemí, která ničí největší množství lesů na světě. V letech 2000 a 2005 země ztratila téměř 2 miliony hektarů lesů a pralesů. Za poslední dva roky se pak ničivý proces deforestace ještě markantně zrychlil. „Pracuji pro Greenpeace, která se o zapsání Indonésie do Guinnessovy knihy rekordů zasadila. Vycházeli jsme přitom z našich vlastních statistik, ale také z čísel FAO (agentury OSN pro výživu a zemědělství),“ řekla mi Dina Purita Antonio-Jufriová, která jinak působí jako novinářka a producentka dokumentárních filmů. Do boje za záchranu indonéských lesů se zapojila již před lety. Snažení aktivistů však zatím není úspěšné. „Indonésie nyní ztrácí každou hodinu plochu lesa o velikosti 300 fotbalových hřišť. Mizí tak jeden ze sedmi posledních světových pralesů,“ stěžuje si Antonio-Jufriová. Během suchého období se kouř z hořících lesů na Sumatře dál valí ulicemi Singapuru a malajských měst. K devastaci přitom nedochází jen při nelegálním kácení stromů, ale i při průmyslové těžbě, na niž firmy získaly povolení od vlády. Svou roli přitom hraje i to, že je Indonésie jednou z nejzkorumpovanějších zemí na svetě, kde je možné za příslušnou cenu obdržet téměř jakékoliv povolení.
André Vltchek
Mezi letošními finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let jsem měl dva favority. Zbyňka Baladrána (1973), kterému už několikrát neprávem unikla, a Evu Koťátkovou (1982), jež v rámci finále udělala skvělou výstavu. Prémii (plus finanční podporu a třítýdenní pobyt v USA) dostala Koťátková, tudíž ano, jsem spokojen. Umělkyně získala ocenění, založené v roce 1990 za účelem motivace tvůrců v jejich dalším rozvoji. Ekonomické, institucionální a mediální zázemí současného českého umění se však zdaleka nevyvíjelo podle počátečních optimistických představ; takže se „Chalupecký“ postupně ze startovní čáry pro talenty proměnil v nejvyšší symbolickou metu, již u nás může umělec dosáhnout. To přispělo k často omílanému pocitu deziluze – zejména u autorů střední generace. Valná část laureátů se dosud vlastní tvorbou neuživí, navíc tu vzniká představa, že kariéra umělce končí v pětatřiceti. Ale! V posledních letech se situace mění k lepšímu: opakovaně byly oceněny málo známé umělkyně, dva laureáti z nedávných ročníků se prosadili v zahraničí. A k tomu letos vznikly dvě ceny nové – Cena Jiřího Kovandy pro umělce nad 35 let a Cena Národní galerie pro umělce bez charakteru. Zdá se, že Chalupeckého cena ztrácí ráz fantomu úspěchu. Vrací se k původnímu cíli.
Václav Magid