Zprávy přicházející z Izraele a z palestinských území nevzbuzují tradičně příliš optimismu. I přes pokračující spory mezi Hamásem a Fatahem, alarmující situaci v Gaze či špatný zdravotní stav a nejisté postavení premiéra Ehuda Olmerta se opět začíná v souvislosti s Palestinou hovořit o míru. Poslední listopadový týden má totiž v Annapolisu v americkém státě Maryland proběhnout mírová konference za účasti zástupců Izraele a Palestinské autonomie. Názory a očekávání komentátorů se různí. Od jasného pesimismu až k opatrnému zvažování možných přínosů po dlouhé době prvního izraelsko--palestinského summitu. Deník al-Chabár definoval již na konci října hlavní problémy, které provázejí přípravy na konferenci. Článek s názvem Konference v Annapolis bez konečného řešení upozorňoval hlavně na to, že přípravné týmy nejsou schopny dohodnout se na závazném programu konference. List dokonce získal informace „z vysokých palestinských kruhů“, podle kterých se mělo zvažovat přerušení přípravných rozhovorů. Na druhé straně ovšem článek uvedl, že palestinská samospráva požádala Damašek, aby zakročil proti konferenci, při níž se v syrském hlavním městě měli sejít odpůrci konference v čele s palestinským hnutím Hamás.
Na stránkách deníku al-Šark al-awsat se očekávané konferenci soustavně věnuje komentátor Maamún Fandí. Ten ve svém článku Ne míru! vyslovil názor, že není třeba hledat ani tak mír, jako spíše trvalé řešení. Jedním dechem pak dodal, že nebude stačit nalézt řešení jen v případě konfliktu mezi Palestinci a Izraelci, ale i mezi Izraelci a všemi Araby. Za skutečnou hrozbu pro regionální stabilitu totiž považuje Írán, kterému mohou čelit Spojené státy pouze za pomoci arabských států. Fandí také upozorňuje, že si Palestinci budou muset zvolit mezi příslibem samostatného státu a právem na návrat uprchlíků. „Obojí dostat nemohou, i kdyby byli Izraelci sebemírnější,“ tvrdí. Před několika dny pak v článku s názvem Konference v Annapolisu. Co chtějí Arabové? opět vyzval Palestince k umírněnosti při vyjednáváních: „I zastavení budování osad můžeme považovat za zisk!“ tvrdí komentátor listu.
Značně skeptičtěji se k připravované podzimní konferenci staví jordánský akademik Chálid al-Harúb, který vyučuje na univerzitě v Cambridge. Podle jeho názoru je celá idea jednání v Annapolisu velmi surrealistická, přičemž nejlépe její podstatu vystihuje cynický citát Henryho Kissingera tvrdící, že cílem je mírový proces, a nikoliv mír samotný. Za jeden z hlavních cílů bezobsažné konference by tak šlo označit usmívání se před kamerami. Al-Harúb je přesvědčen, že jak Bushovi, tak Olmertovi jde hlavně o to ukázat snahu o vyřešení konfliktu a je jim v podstatě jedno, zde bude skutečné řešení nalezeno. Pro Američany není otázka vlastního sporu Izraelců a Palestinců prioritou. Tou se stal spíš Irák, Írán, súdánská provincie Dárfúr či zajištění dostatečné těžby ropy. Izraelský premiér Olmert pak zase otevřeně prohlásil, že s konečným vyřešením sporu nelze počítat dříve než za třicet či čtyřicet let. S takovýmto přístupem pak bude údajně pro Izraelce snadné rozhovory v Marylandu zablokovat a znovu vzbudit dojem, že jsou to Palestinci, kdo stojí za krachem mírového procesu na Blízkém východě. Al-Harúb nicméně ve své kritice nešetří ani Palestince. „Palestinci totiž nemají tolik zbytečného času, aby jím mohli plýtvat na ,image-konferencích‘ v době, kdy jsou pošlapávána jejich práva a kdy je prolévána jejich krev,“ uzavírá svůj článek v listu al-Haját.
Desátý říjen byl mezinárodním dnem boje proti trestu smrti. Při této příležitosti vyšel v deníku al-Quds al-arabí článek Sabhího Hadídího s názvem Trest smrti. Jaký je rozdíl mezi autoritativním režimem a demokracií?. Autor v něm napřed informoval o celosvětových statistikách týkajících se nejvyššího trestu. Podle odhadů čeká v celách smrti na výkon trestu možná až dvacet pět tisíc lidí. Více než tři tisíce jich je přitom ve věznicích ve Spojených státech. V počtu popravených ale vede Čína s více než tisícovkou vykonaných rozsudků. Hadídí zároveň uvedl příklad jedné z nejhorších právních úprav týkající se trestu smrti, jež byla zavedena v Sýrii a jež umožňuje odsoudit k smrti kohokoli jen za členství v ilegální organizaci muslimských bratrů. Autor v další části článku jednoznačně prohlašuje, že trest smrti je nepřijatelným trestem za jakýkoliv zločin. Pro každého arabského demokrata je potom bezpodmínečně zavazující, aby se vůči tomuto jevu postavil, i kdyby měl být vystaven represi autoritativního režimu. Hadídí spolu s citovanými sloupkaři z amerického liberálního tisku upozorňuje také na cynismus Američanů, kteří za vlády Billa Clintona uzavřeli s Číňany obchodní dohodu, aniž by se zabývali otázkou zdejšího dodržování lidských práv. Číňané by totiž mohli na jakékoli výtky odpovědět, že situace v USA není o tolik lepší. Rozdíl mezi demokracií a autoritativním režimem je tak přinejmenším v jednom ohledu podle autora komentáře matný.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.