Jak (to, že) si lidé vyprávějí

Příběhu jako předmětu literárního zkoumání byla a je věnována soustavná pozornost. Jiné je to s příběhem jakožto součástí lidského života a s jeho rolí v něm. Otázky týkající se sepětí příběhu (vyprávění) a života (člověka), tázající se, odkud a jak příběh vůbec povstává, nás zavádějí do území dosud jen málo prozkoumaného, ale přitom logicky primárního – až zde se objevuje to, čím se teprve může zabývat naratologie.

S dcerami nad příběhy

Tuto širokou oblast spíše v náznacích zkoumají jiné vědy, například antropologie se svým uvažováním o příběhové podstatě bytí a ve značně širší perspektivě analytická filosofie věnující se právě vztahu jazyka a světa. Jiří Trávníček ve své nové knize Vyprávěj mi něco… zvolil jiný přístup: dialogický prostor literární teorie a vývojové psychologie, mezi nimiž stojí lingvistika, respektive psycholingvistika. Jako oblast, z níž lze dané otázky sledovat empiricky, je v úvodu vytčena řeč dětí. Pro čtenáře, kteří nedůvěřují psychologii jako teoretické disciplíně, je dobrým znamením, že Trávníček vychází často právě z empirie, přičemž průvodkyněmi v bádání mu byly jeho dvě dcery a jejich reakce na příběhy.

Základnu Trávníčkově stati poskytuje vývojová psychologie, která v mentálním vývoji dítěte rozeznává čtyři fáze: myšlení prostorové, sociální (přináší vztahy mezi „já“ a druhými), jazykové (v němž se odděleni od matčina těla dostáváme do světa a vnímáme, že jsme subjektem vlastních činů s intencí a aktivitou), a konečně myšlení narativní. Toto kauzálně-temporální myšlení nám jako nejvyšší stupeň reflexe dovoluje žít v situacích, nikoli jen v pojmech, a teprve ono přináší kauzalitu. Narativní myšlení přitom není fází poslední; zůstává vedle sebe s myšlením esencialistickým čili logickým (matematickým, atemporálním): narativita (příběhovost) a diskurzivita (řeč „vědecká“, nepříběhová) se nevylučují.

Do takto strukturované představy o mentálním vývoji Trávníček situuje tři fáze prožívání a vytváření, respektive užívání příběhu z hlediska dítěte. V první fázi ve věku od 2 do 5 let probíhá „vyprávění jako účast“. Dítě v ní nezajímá děj, ale chce si užít, což mimo jiné odkazuje na Freudův princip slasti. Rozkoš dítěte zde plyne z komunikace samotné, což svědčí o dominanci pragmatiky nad sémiotikou či syntaxí. Naopak v druhé fázi mezi 6. a 8. rokem dítě pojímá vyprávění jako „uspokojování zvědavosti“, čímž nastupuje rozkoš poznávací. Teprve nyní se z hlediska dítěte příběh odděluje od jiných případů povídání a začíná tak být vnímán právě jako příběh, což souvisí s uvědoměním si rozdílu mezi fikčním světem a realitou. Během třetí fáze v období od 9 do 12 let je vyprávění vnímáno jako časový rámec. Získávajíce povědomí o konci (eschatologii), seznáváme i temporální strukturu vůbec, neboť „každý příběh má genezi i apokalypsu“. Vyprávění se ve třetím období poprvé jeví jako samonosná struktura, v níž jde o vyprávění a nikoli pouze o fabuli.

Příběh ještě nezemřel

Dané fáze lze pojmenovat i jinou terminologií než psychologickou. První fázi Trávníček nazývá protonarativita, druhou fázi narativita a třetí, u níž chápeme, že se vyprávění „podstatně a hlubinně“ týká nás samých (časový rámec příběhu evokuje či naznačuje rámec našeho života), zve para-narativita. Tento přechod od jednoho názvosloví ke druhému je symptomatický – zřetelně zde vyvstává, že ačkoli kniha primárně pojednává o vývojové psychologii, je také dosti podstatně zaměřena na příběhy jako takové. Vyvstává tu například typologie příběhů, respektive poetik: na tezi, že fáze vnímání příběhu se vzájemně neruší, ale mohou koexistovat podobně jako diskurzivita a narativita, Trávníček navazuje literárněhistorickým exkurzem o tzv. smrti příběhu ve 20. století, kdy se příběh začal chápat jako nadbytečný, a návratu k němu, když se ukázalo, že je přece jen zásadní. Naskýtá se tak možnost podchytit vývojovou logiku literatury – principy individuálního vývoje organismu kopírují i mechanismy vývoje druhu, což znamená, že teze vývojové psychologie mají do jisté míry platnost i mimo svět dítěte, a tedy například právě i v literárních dějinách. Popsané tři fáze reflexe vyprávění se navíc mohou jevit jako komplementární Ecově triádě naivního, sentimentálního a diskursivního čtenáře: slovy vývojové psychologie by pak ecovský diskursivní čtenář byl ten, kdo je schopen v příběhu – jeho kompozici, začátku a konci – poznat sám sebe jako bytost časovou.

Autor je redaktor Světa literatury.