Krkolomný Kohout v Národním

S nadsázkou a zároveň nepatrnou ironií můžeme konstatovat, že Pavel Kohout, český, někdy německy píšící rakouský občan, se konečně dočkal. Jak dlouho musel tento kosmopolitní dramatik spílat zabedněným a nepřejícím Čechům, než se s konečnou platností prosadil tam, kam podle svého názoru již dávno patří, totiž na prkna samotného Stavovského divadla? Do Národního, alespoň podle jeho vlastního sdělení v programu k inscenaci Malá hudba moci, se teprve chystá s hrou, kterou již v duchu napsal a která, jak skromně nepochybuje, by měla spatřit světlo světa právě ve Zlaté kapličce nad Vltavou. A tak se český divák musí prozatím smířit s jeho nejnovějším původním divadelním textem v režii Michala Dočekala ve Stavovském divadle.

Kdo chce moc, nemá nic

Již z názvu hry lze vytušit, že impuls k napsání textu vzešel z nedávných oslav narození Wolfganga Amadea Mozarta, a co může být symboličtějšího než hrát na počest velkého skladatele v místě, kde osobně dirigoval premiéru Dona Giovanniho? Co se však zdá jednoduché a přímočaré podle názvu, skrývá v sobě mnoho rozličných zákoutí, což pro Kohoutovu novou hru platí bohudík i bohužel dvojnásob.

Zpočátku se zdá, že půjde pouze o příběh podobný těm, kterých stále nově odhalovaná a demytizovaná moderní historie již přinesla nespočet. Mladý dirigent-intelektuál, verbální levicový aktivista s příznačným jmé­nem Wolfgang Mazort se nevědomky, z mladického idealismu zaprodá totalitní propagandě socialistického tábora. Odchází z nepřející kapitalistické společnosti do vysněného sociálně spravedlivého ráje, ze kterého se v závěru bude moci vykoupit jen za cenu spolupráce s komunistickou Státní bezpečností. Štěstí ho nečeká ani na druhé, demokratičtější straně, ostnatým drátem a betonem vytyčené hranice, kde je označen nejen za zrádce a špiona východního bloku, ale kde se mu hroutí již od zárodku pokřivené a zkažené, formálně svatbou stvrzené manželství, uzavřené s nemilovanou ženou Bibi, dcerou mediálního magnáta.

Pokud jde o příběh, nic nového pod sluncem. Mnoho západních intelektuálů skutečně inklinovalo k levicovým názorům a ideálům, aniž by alespoň trochu tušili, jak takový socialismus, potažmo komunismus, ať s lidskou či povětšinou zcela jinou tváří, vypadá. A pochopitelně i jejich osobní životy byly pak těmito názory, myšlenkami i činy poznamenány. U dramatika typu Pavla Kohouta ale tyto náznaky a odkazy nabírají mnohdy jiné, neřkuli paradoxní významy. Tak kupříkladu nadšený idealismus hlavního hrdiny Wolfganga nemůže být nepropojen se stejným idealismem a svazáckým zápalem, s jakým mladý Pavel Kohout oslavoval budování stalinismu. Již několikrát to nebohý dramatik za těch pár prostoduchých, v počátku tvorby psaných básní schytal a nebylo by třeba se k tomu neustále zbytečně vracet, kdyby samotný text Malé hudby moci neobsahoval několik narážek, které život v totalitě neúnosně trivializují. Je samozřejmé, že naši evropskou historii je třeba brát s určitým nadhledem, není však možné ji přespříliš bagatelizovat či zesměšňovat. Když Kohout ústy tajného agenta Wagnera-Strausse vyrábí rádoby nevinný vtip na známé leninské heslo „když se kácí les…“, nelze si nevzpomenout, kolik nespravedlivě odsouzených, nelidsky mučených a nakonec zavražděných má tento slogan na svědomí. Vskutku nemístný humor od autora, který pomáhá v padesátých letech podobnou ideologii budovat, ať již tuto kapitolu svého života vysvětluje hospodářskou krizí či Mnichovem. Tím nechci v žádném případě říci, že Kohout nemá právo na podobný sarkastický humor, ba právě naopak, sám si toho od komunistů později užil až dost, měl by se však mít na pozoru před zjednodušováním a zlehčováním à la film Good bye, Lenin!. Navíc u Kohouta do hry, alespoň do její politické části, vstupuje nejen rovina osobní, dílčí projekce autora do postavy Wolfganga je zcela zřejmá, ale i zesílená rovina moralistní. Autor se nás skrze Malou hudbu moci snaží poučit o naší české minulosti, o tom, že je třeba se s ní vyrovnat. Základním problémem ale zůstává, že tato hra není o nás – ač pochopitelně v podtextu všichni tušíme, že také a především o nás –, ale o našich německých sousedech. A ti se snad jako jediní Evropané, na rozdíl od Čechů, dokázali se svou minulostí vyrovnat. Není již načase začít psát na rovinu o české, nepříliš světlé poválečné historii, jako to dělá, i když poněkud drakonicky, Miroslav Bambušek? Není načase přestat se schovávat za tezi „já píši o vás, ale také trochu o někom jiném“? Proč se rovnou nevysmívat českým dějinám, raději než těm německým nebo rakouským?

Nicméně zatímco politická rovina Kohoutova nového textu je rozčilující tím, že vyvolává mnoho podobných otázek, rovina psychologická, přirovnávaná nepatřičně k tematice Čechovových her, je hotová katastrofa. Dialogy jsou vyumělkované, nevěrohodné, tezovité a zápletka se ve finále mění v žalostný bulvár, který si bohužel nezadá se směšně-paradoxním rozuzlením mexických telenovel. Síla politicko-společenské roviny textu je zbytečně rozmělňována nepatřičným psychologismem, komplikovanou peripetií i zcela kýčovitým finále. Jedno oko nezůstane suché při symbolické sebevraždě otce, který se obětuje pro záchranu syna. Kohoutova hra je navíc příliš doslovná, jednotlivé situace se krkolomně, pracně skládají do komplikovaného příběhu. Navíc to, co již dávno z dialogů tušíme, se znovu, téměř školometsky vysvětluje a rozebírá, jako například dlouhý monolog, v němž svazačka Marianna líčí Wolfgangovi pravdu o životě v NDR, která má sloužit jako zpověď a zároveň obžaloba režimu. Není proto divu, že se žádné z německy mluvících divadel prozatím k uvedení Kohoutovy hry neodhodlalo. Kapitalismus je totiž skrze melodramatickou lásku Wolfganga a Bibi líčen plakátově – a socialismus pak příliš lehkovážně a účelově.

Inscenační (po)moc

V Národním divadle spustili záchranný kruh Kohoutovu textu inscenátoři, ač ani oni ne vždy dokázali vzdorovat doslovnosti předlohy. Malá hudba moci je inscenovaná jako retrospektiva Wolfgangova života, orámovaná metaforou hotelu U Pavouka, kam se dirigent, snad na prahu smrti, dostává. Recepční, hraný s nadhledem a vtipem Františkem Němcem, se stává jeho průvodcem a umožňuje nám spolu s Wolfgangem sledovat v druhém plánu jeviště jeho příběh. Ten je povětšinou zasazen do velkých otevřených pojízdných krabic, ve kterých se odehrávají jednotlivé scény a které detailně evokují dané prostředí. Nápaditá scéna Luboše Svobody je přesnější a výmluvnější v zobrazení panelákového umakartu bývalé NDR než v popisu západního světa, pro který se hledají jasné rysy a symboly pochopitelně daleko obtížněji. Několikrát je během představení scéna také využita k drobným, nenápadným vtipům, které jsou pro režii Michala Dočekala příznačné. Dočekal však, podobně jako tomu je u jeho soustředěné a propracované inscenace Otec/Doma, nechává prostor zejména hercům. Především Jan Dolanský, zprvu idealistický, později životem poučený Wolfgang, a David Prachař jako úlisný „hudební kritik“– estébák Wagner-Strauss podávají nadprůměrné výkony. Jejich společná scéna, kdy Wagner-Strauss nutí Wolfganga ke spolupráci s tajnou policií, jakož i scéna první­ho setkání Wolfganga a Marianny (velmi dobrá Petra Špalková) nepostrádají dynamiku, hořkost, nadnesený humor i tragiku. Naopak jejich závěrečné osudové setkání kdesi na banketu jako by bylo vyjmuto z nevěrohodného filmu americké provenience. Slova jsou zbytečná, vše bylo již řečeno a pseudoromantické vyústění je tolik povrchní, že se v podstatě nedá sehrát, aniž by působilo strojeně a směšně. Není se pak co divit, že scény Wolfganga s Bibi, kde se v těžké roli představuje Antonie Talacková jako jeho manželka, vycházejí ještě o něco hůř. Talacková totiž příliš podléhá poněkud afektovanému charakteru své hrdinky. David Matásek, který v Národním divadle předvádí stabilně zdařilé výkony, pak v roli jejího otce Taubera nezmůže nic jiného než decentně sehrát pohádkovou postavu mocného novinového magnáta s dobrým srdcem.

Obávám se, že Malá hudba moci stojí a padá především se svým účelovým, těžkopádným obsahem, který nedokázala rozhýbat ani vizuálně dynamická Dočekalova inscenace, ani solidní herecké výkony.

Autor je teatrolog. Působí externě na katedře divadelní vědy FF UK.