Od založení jedné z vůbec nejdůležitějších německých kapel, která si i mezi českými posluchači vydobyla více než kultovní pozici, uplynulo dlouhých dvacet sedm let. I proto je asi poslední album „Zbořených novostaveb“ jejich nejjemnější a nejharmoničtější nahrávkou.
Existují kapely či jednotlivci, jež bychom mohli nazvat stálicemi, které vždy přinášejí do hudby nejen nové vlivy, ale také specifickou image. Pro umný mix zmíněných komponent se před čtvrt stoletím stali Einstürzende Neubauten skutečnými ikonami dekadentního industriálního rocku: surovost jejich debutu Kollaps překonala do té doby myslitelné hranice zvukového pionýrství a naivní neomalenosti. Jejich hřmotné zvukové počiny, plné ostrých perkusivních struktur, vytvářených na různé harampádí, nicméně vzaly s novým tisíciletím ve velké míře za své.
Zdá se, že pro každou dekádu si tato skupina definuje rámec svého zvukového univerza. Zatímco osmdesátá léta odbíjela v duchu řízené kombinace průmyslových a rockových rytmů a léta devadesátá znamenala nové výboje směrem k akcentované manýristické teatralitě (mistrovský opus Tabula Rasa), nové tisíciletí vneslo do práce souboru pravděpodobně největší přelom. Ten byl mj. zapříčiněn odchodem nejúdernějšího člena F. M. Einheita, jenž dodnes zůstal na radikálnějších pozicích, což mimo jiné dokládají jeho brutální projekty, mísící primitivní elektroniku s industriálem, a divoce kolážovité rozhlasové hry. Změna však byla vyvolána rovněž jistým vyzráním aktérů, kteří se nebojí přiznat určité sklony k sentimentalitě, melancholickým písním a decentně kabaretnímu rozpoložení, jehož kořeny můžeme nacházet už v německém meziválečném divadle.
Rebelové bez příčiny
Tuto linii nové tvůrčí etapy, směřující ke kontemplativnějším polohám, zcela jistě otevřelo pestré album Silence is sexy. To sice ještě z poloviny demonstrovalo sklony skupiny k abstraktnějšímu lomozu, ke hře s barvou zvuků a zkoušení různých možností recyklovaných materiálů – připočtěme ještě důrazné basové party a charakteristicky vysoký jekot frontmana Blixyho Bargelda, střídající se s ledově nezaujatým deklamačním projevem –, ale již důsledně nastoupilo na cestu podivně teatrálních písní, po níž s úspěchem kráčelo ještě mírnější album Perpetuum Mobile.
Novinka Alles wieder offen představuje hlavně prohlubování známého, což je v případě Einstürzende Neubauten asi největším překvapením, mírným otřesem v jejich stávající kariéře. Zvuk skupiny se sice neměnil zásadně s každou nahrávkou, ale vždy procházel velkým procesem tavby, zkouškou netypických aranží. Navíc je poněkud smutné zjištění, že na posledním albu nedošlo k žádnému posunu ani z hlediska formy. Většina skladeb alba zřetelně upomíná na dřívější opusy Zbořených novostaveb: nacházejí se zde jak typická unisona, tak i sborové zpěvy celé skupiny, melancholická melodika nebo smyčce upomínající na slavnou Total Eclipse of Sun. Celé ústrojí alba pracuje se značně povědomým arzenálem zvuků – od plechových perkusí až ke svistotu vzduchu. Ani agresivnější a dynamičtější momenty, které mají apelativní či exaltovaný charakter, nepůsobí nikterak drásavě, ale jen jako potřeba naplnění určitého penza věrným fanouškům, kteří tyto rockově výraznější polohy vyloženě očekávají.
Ve výsledku tak EN vypadají jako rebelové bez příčiny, vybouření kavárenští revolucionáři, co mistrně vyprávějí o svém mládí. Skupina honosící se názvem Zbořené novostavby, jejž lze považovat za její mnohokrát potvrzený koncept neustálé změny, se na albu Alles wieder offen stala trochu okoukaným architektonickým pomníkem sebe samé. Svým způsobem nahrávce nelze vytknout nic kromě jediného faktu, a to že ji důvěrně známe z předchozích alb. Přestože potvrzuje sílu a životnost autentické estetické formy, je spíš bouří ve sklence vody než hudebním uragánem.
Autor je redaktor časopisu His Voice.
Einstürzende Neubauten: Alles wieder offen. Potomak; 2007.