Teorie v karanténě

I když Marx i Engels měli o umění solidní povědomí, vlastní estetickou teorii nevypracovali. Vytvořením soustavné teorie, resp. kulturní politiky, která odpovídá principům marxismu, se zabýval až Lenin a po něm zejména György Lukács. V jejich pojetí je umění chápáno jako součást duchovní nadstavby (tedy jako jedna z forem ideologie), která je odrazem ekonomické základny. Protože umělecká produkce reflektuje základnu, je vždy výrazem určitého společenského postoje. Umělecká díla by však měla vědomí a postoje společnosti nejen odrážet, ale také měnit, a tím zpětně působit na základnu. Právě uvědomovací funkce činí z umění podle marxistů jeden z nejvýznamnějších nástrojů společenské změny. Pokroková umělecká tvorba se proto musí stát organizovanou, plánovanou součástí revoluční aktivity. Každý uvědomělý umělec musí odpovídat za společenský dopad své tvorby.

Určující kategorií se pro nově koncipovanou teorii umění a literatury stal realismus. Marxisté chápali tento pojem jako tvůrčí přístup, ne jako časově ohraničený umělecký směr nebo epochu. Realistická tvorba má usilovat především o zachycení typických charakterů v typických dějových situacích. Protože jejich zobrazování podléhá historickému vývoji, je realismus tendenční umění. Tendenční je potom každý umělec, který uvědoměle inklinuje k určité (realistické) metodě a následně dospívá k věrnému obrazu reálných historických událostí. Tendenčnost je tu vymezena podobně jako stranickost, tedy jako morálně stanovená povinnost, která přerůstá rámec běžné agitace.

Nově vznikající umění se mělo místo elit obracet k lidu. V beztřídní společnosti by je pak stejně jako ostatní umělecké formy automaticky nahradil univerzální zprostředkovatel estetických a ideologických kvalit – socialistická tvorba.

Je evidentní, že s takovou definicí umění a literatury nutně kontrastovala většina ve své době vlivných estetických a literárněvědných přístupů.

Nekompromisní rivalita

Pozadí útoku marxistické kritiky na formalismus jako dobový projev idealismu a krajního subjektivismu je víc než zřejmé. Jelikož marxisté byli přesvědčeni o dialektické jednotě obsahu a formy uměleckých děl, záměrná marginalizace obsahu ve formalistické metodě se jim musela nutně jevit jako nepřijatelná. Jakýkoli ideový záměr je podle nich realizován v obsahu díla, dílo bez obsahu a ideového poselství neexistuje. Jako problematickou vnímali i formalisty zdůrazňovanou autonomii umění. Dílo bez jakékoli společenské působnosti je nemyslitelné a žádný umělec se nesmí zříkat odpovědnosti za svou tvorbu.

V šedesátých letech 20. století běžné pokusy o syntézu marxismu a strukturalismu vycházely především ze snah dodat rozboru umění sociologizující rozměr. Obecná definice funkčnosti uměleckého díla jako druhu působení na příjemce (společnost) se stala přijatelnou stejně pro strukturalismus jako marxismus. Zatímco strukturalisté si všímali přednostně estetické funkce, pro marxisty byla určující funkce apelativní, uvědomovací.

Převratnost Marxova učení pochopitelně imponovala avantgardistům. Zapojení surrealistů do komunistických stran však od počátku provázely konflikty. Zejména surrealistická tvůrčí metoda, čerpající z nevědomí, odporovala orientaci komunistů na uvědomělou a angažovanou tvorbu. Veškeré kulturně-politické snažení surrealistů připomínalo ortodoxním komunistům spíš naivní dětskou hru než vážně míněný ideologický boj. Excesy, problematická morálka, nedisciplinovanost a individualismus hraničící s anarchismem daly záhy podnět nejen k vyloučení mnoha surrealistů z komunistických stran, ale postupně také k definitivní ideové roztržce.

Resuscitace marxistické rétoriky

Podobnosti mezi marxismem a existencialismem lze sledovat v tematizaci odcizení a izolace moderního člověka od společenského vývoje. Předpoklad existencialistů, že vykořeněnost a pocit existenční tísně lze překonat individuální revoltou, odporuje ale idejím komunismu.

Existencialismus na rozdíl od marxismu neusiloval o naplnění zvláštního akčního nebo revolučního programu. Subjektivistická podstata činí navíc z existencialismu v některých jeho odnožích spíš defenzivní, nihilistickou než intervenční filosofii. Proklamovaný materialismus a ateismus, do nějž existenciální filosofie ústí, naznačuje skutečně dílčí spřízněnost s marxismem; existencialismus se však zároveň nikdy zcela nevymanil ze závislosti na idealistických východiscích.

Marxistickou rétorikou se v mnohém inspiroval i feminismus a další emancipační hnutí druhé poloviny 20. století. Určující se pro ně staly zejména dialektické opozice pán/rab, svoboda/útisk. Sémiotická analýza literatury měla ve službách feminismu postupně odhalit možné příčiny útlaku žen v nejen kulturní, ale i sociální a politické sféře. Strukturalistická literární věda vybavená feministickou terminologií takto přebírá roli ideologické a polemické metody. Kritika rodové diskriminace a pokusy přehodnotit pozici ženy ve všech oblastech společenské praxe jsou nepokrytě variací marxisty třídně chápaného osvobozeneckého boje.

Pokus o novou syntézu

Další pokus čerpat z Marxova učení reprezentuje tzv. kulturní materialismus, který zároveň absorboval vlivy strukturalismu a teorií postmoderní kultury. Raymond Williams, představitel literárněvědného kulturního materialismu, dále zkoumá dialektický vztah základny a nadstavby a materialistické aspekty literární tvorby. Autor je v jeho pojetí výrobcem textu, psaní produkcí a text jako výsledný produkt směnným artiklem. Materiální zázemí a ekonomické podmínky formují konkrétní literární tvorbu stejně jako dobové estetické normy; dílo je navíc ovlivněno faktory politickými a ideologickými. Úhrnnou hodnotu literárního díla je proto nezbytné vyvozovat nejen z jeho formálních kvalit, ale také ideového poslání apod. To, jak literatura propaguje jisté ideály a působí na čtenáře, je stejně důležité jako způsob, jakým čtenářské nároky nebo společenská objednávka ovlivňují konkrétní literární produkci.

Marxismus jako jeden z mála systémů usiloval o průnik teorie do společenské praxe. Třebaže v mnoha směrech překonaný, patří Marx spolu s Freudem a Nietzschem k osobnostem, které motivovaly deidealizující myšlenkové směry pozdní moderny. Protežování marx-leninské metody přispělo nicméně ve východním bloku k devalvaci Marxova odkazu. Je samozřejmě absurdní, aby v určitém období bylo veškeré myšlení podřízeno jediné doktríně, například marxismu; stejně nelogické ale je, aby jakýkoli způsob uvažování byl v rámci přirozené plurality myšlenkových systémů programově izolován.

Autor je literární teoretik a redaktor nakladatelství Akropolis.