Nově přeložený román renomovaného slovenského autora Michala Hvoreckého se obrací ke středoevropskému čtenáři, kritizuje každodenní nádeničinu dnešních kulturních pracovníků a snaží se neotřelou formou zprostředkovat autorovo humanistické poselství. Stojí za to knihu číst?
Spisovatelé to na Slovensku, ostatně stejně jako u nás, nemají lehké. Někdy to dopadne tak, že jejich jedinou možností obživy je nekvalifikovaná práce, nádeničina. Michal Hvorecký pracoval jako kuchař v IKEA, dělal sekretářku, umýval nádobí, prodával v samoobsluze a vylepoval plakáty. Nouze ho dohnala i k tomu, aby dvě sezony pracoval na lodích plavících se po Dunaji. Když už byla dřina k nevydržení, myslel na materiál, který mu umožní napsat nový román.
Ač je román Smrt na Dunaji (Dunaj v Amerike, 2010) do jisté míry založen na autorových zážitcích, ohromí vás od samého počátku bizarní a neuvěřitelnou atmosférou.
Postmoderní, jak to jen jde
S hrdinou Martinem Royem a společností American Danube Cruises se vydáme po stopách Verneova Lodivoda dunajského (1908, česky 1909) a od věci není ani připomenout si Magrisův esej Dunaj (1986, česky 1992). Počáteční satiru na odlidštěné pracovní podmínky v americké firmě střídá detektivní příběh. Historie záhadných vražd, k nimž na palubě dochází, připomíná Ecovo Jméno růže (1980, česky 1985) – a kniha se bezpochyby pokouší být tak postmoderní, jak to jen jde. Okatě nám nabízí různá čtení: chce být satirou, detektivkou, milostnou romancí a učeným cestopisem dohromady. Aluze se skrývají zvláště ve jménech a historických detailech. Vždyť parník America je lodí mrtvých – paralelu s Travenovým románem Das Totenschiff (Loď mrtvých, 1926) představují nejen osudy sedřených lodníků zaživa pohřbených v podpalubí, ale i neslavný konec plavidla. A abychom náhodou nezapochybovali, odkud vítr vane, na lodi pobývá i „největší český dandy“ Arthur Breisky, který, jak říká jedna z legend, zázrakem unikl smrti, aby se stal Bruno Travenem.
America je jakousi archou: najdeme tu národnostně pestrou posádku a turisty, což jsou převážně omezení a nerudní důchodci, kteří představují nikoli nejsympatičtější tvář USA. Historickým motivem a traumatem, jež pronásleduje některé účastníky plavby, je osud středoevropských Židů. Nejenže si vyslechneme vzpomínky stářím seschlého Erwina Goldstuckera, ale celá cesta vlastně pomyslně opakuje neúspěšnou záchrannou výpravu lodi Uranus, která měla v roce 1940 dopravit mimo dosah nacistické moci přes tisíc Židů z Prahy a Vídně. Románový hrdina je na rozdíl od autora překladatelem, ale v jeho vzpomínkách na život „před lodí“ jasně poznáváme autentickou zkušenost spisovatele, pro kterého je každodenní zápas o existenci v podmínkách společnosti, jež se tváří, jako by kulturu nepotřebovala, denním chlebem. Součástí románu je i příběh jeho dávné lásky a protagonista nám zprostředkuje také vzpomínky na dětství, prožité v Bratislavě osmdesátých let.
Zdálo by se, že autor namíchal všechny potřebné ingredience, aby čtenáři nic nescházelo. Vznikla jakási obdoba „typického festivalového“ filmu. Bohužel, jednotlivé složky se nedoplňují, spíše si překážejí. Něčeho je příliš, třeba vtípků na adresu účastníků zájezdu nebo zkarikovaných příslušníků posádky, jiného se nedostává. Text nevyniká ani stylisticky, vyprávění je těžkopádné a přímá řeč leckdy šustí papírem. Postavám scházejí věrohodné motivace; projevují se buď jako mechanické automaty, nebo jak se to autorovi právě hodí. Snad nejvíce matoucí postavou je Mona, někdejší Royova přítelkyně, která se postará o pěkný zmatek v ději i o nepochopitelný závěr.
Román osvíceného lidumila
Hvorecký je neobyčejně aktivní publicista. Píše články do novin, dává rozhovory, vede si blog, na Facebooku sbírá tisíce lajků. S nadhledem člověka, který díky tvůrčím stipendiím a literárním akcím procestoval kus světa, odsuzuje socialismus, avšak myslí si, že Evropané si měli vážit vybojovaných sociálních práv. Kritizuje nízké platy učitelů a kulturních pracovníků. Kritizuje snižující se úroveň literární kritiky. Radí lidem, aby si vážili vzdělání, a vládě, aby podporovala kulturu. Ví, že je třeba znát vlastní historii. Hvorecký je tak vlastně živým slovenským Lodovikem Settembrinim, věřícím ve všemocnost humanismu a demokracie. To všechno chtěl zřejmě vtělit i do své knihy a kromě toho jí dodat přitažlivou literární podobu, která by svědčila o tom, že autor je nejenom světaznalý, moudrý a ušlechtilý muž, ale také obratný vypravěč. Jako umělecké dílo však tento román, psaný jistě s těmi nejlepšími záměry, bohužel nefunguje.
Autor je ukrajinista.
Michal Hvorecký: Smrt na Dunaji. Přeložil Martin Hradecký. Kniha Zlín, Zlín 2013, 269 stran.