Pole nad oběma

F

„Vzpomínáš?“

Aby ne. Jak je to vlastně dlouho? Poslouchal jsem, jestli ještě něco neřekne, ale v hlavě mi to už běželo, nic dalšího nemusel dodávat.

„Vzpomínáš, jak se sestřičky uměly smát?“

I to se mi hned vybavilo. Jenže to už bylo jakoby na rozloučenou. Prve mířil jinam. To s tou pastičkou. Kromě nás dvou o tom nikdo ani nemohl vědět. Kupka sena, ve které jsme tenkrát byli spolu sami. Ať už tím myslel cokoliv, najednou držel v ruce pastičku na myši, vložil do ní zapálenou cigaretu, natáhl pérko a nechal mě tam s tím. Ztratil se. Měl jsem se chytit? Tušil jsem, že je to výzva, která se nějak týká mýho rozkroku, cigareta byla nápadně dlouhá a tenká a pastička by zlomila i prst, kdyby zasekla. Zatím už to tam ale chytlo celý, z cigarety oheň přeskočil na seno a průšvih, plameny už prošlehávaly ze všech stran.

Přesně v tu chvíli to svým hlasem smazal a připomněl mi sestřičky. Vzal mě tím zpátky, protože naráz na mě padnul stesk. Uvědomil jsem si, kde ležím.

Kde ležíme. Nebyl jsem tam sám, byla tam se mnou. A on se přišel rozloučit s náma oběma. I když slovy mluvil jenom ke mně, hlasem se dotýkal obou společně, to by ani nebyl on. Sice sám přesně nevím, jestli to byl opravdu on, ještě jsem ho neznal v době, kdy se mi tenhle sen zdál, vždyť trvalo ještě asi pět let, než jsme se poprvé setkali, ale popisu odpovídá. A tím nemyslím jenom vzhled. Podle tváře a střihu vlasů jsem ho tehdy přirovnal k jednomu herci, který se právě v té době stával televizní hvězdou. To slavné jméno nemá smysl psát. Snad jen, že by se všem hned vybavila ta jeho potřeštěnost, nezadržitelné chrlení slov, poskakování a šermování rukama. Když jsem pak toho člověka doopravdy potkal, právě tímhle si mě získal. Proč si ale myslím, že to byl on? Ten, který tam stál nad naším hrobem, přece žádnou komedii nehrál. Ale ani netruchlil, nepřišel nás oplakávat. Jestli si to dobře vybavuju, dorazil k nám docela zlehka. Tak nějak, jak se chodí k někomu, koho se nám chce žďuchnout do zad. A asi přesně takhle položil i ruku na tu mohylu, která nás už navěky měla dělit ode všeho nahoře. Nepřišel z nás rvát. Přišel, aby nám byl nablízku. A rozumělo se to tak zvláštně samo sebou, podobně jako nebylo nic divného ani na tom, že i přes tu vrstvu zmrzlé země jsme naprosto zřetelně vnímali, co nám říká a jak se dívá. Úplně se to zprůhlednilo. Byl u nás.

Někdo, kdo nás znal. Někdo, kdo nás dokonce znal snad úplně nejlíp. Doteď nad tím žasnu. Jako by s námi prožil kus života a věděl, jak nám je.

Tak jako jsem zase já najednou věděl, jak bylo sestřičkám. Jak jim bylo, když se smály. Proč to takhle řekl? Doopravdy se přece nesmály. Byl to jejich cejch, vnucené dědictví po předcích, muset se při každém pootevření úst hned zubit, odhalovat ten předkus, nestvůrně vystouplej kobylí chrup. Tím hůř, že se držely pořád spolu. To prostě nešlo nevidět.

Poznali jsme je během transportu. Ano, to byl ten kus života, který nás mohl tak sblížit ještě s někým dalším. Možná s mnohými dalšími, ale podařilo se někomu z nich přežít? Vezlo nás to tenkrát někam do ztracena, likvidace, měli jsme zmizet beze stop, všichni, kolik nás bylo, ale sestřičky měly ten cejch navíc a my se nedokázali udržet. Zlomyslnost. Potěšení z přesné trefy. Tlumená domluva po straně, chvíli jakoby nic a „teď sleduj!“. Člověku jich nakonec přišlo i líto, ale stejně nám to nedalo.

Vždyť to ani nebyly zuby, co se jim tísnilo v ústech:

byly to řady tlustejch hnědejch doutníků vyrovnanejch jako v krabičce.

E

5. února 1995,

právě těmi řadami doutníků se to protrhlo, otevřel jsem oči a tohle byl poslední obraz, který mi před nima zůstal. Myslím, že mě vzbudilo něco jako zaklepání na okno. Klidně to mohl být jenom úder křídel, pták ulétl
z parapetu, vůbec to nemuselo být žádné upozornění. A pokud to bylo upozornění, kdo ví, jestli při tom vůbec zazněl nějaký zvuk. Byl jsem v pokoji na kolejích, čtvrtý rok v Praze. Sáhl jsem po papíru a chvatně jsem zapisoval, co jsem z toho snu dokázal dát dohromady, a jak jsem se blížil ke konci, k transportu, útěku a zakletí pod mohylou, teprve jsem to rozpoznával.

Uvízli jsme hluboko, ale nedaleko.

Při daleké cestě, která trvala řadu dní, ale přesto nedaleko. V Nové Pace, vzadu za pivovarem. Zase na tom poli, z jehož dosahu
jsem zatím nikde neuniknul. Kdykoliv tam můžu zajít a ukázat, kde je to místo. Mám ho po pravé ruce, trochu se mi vždycky vysmekává stranou a dolů, šikovně tam proplouvá v rozmezí dvou sloupů elektrického vedení, kterými se nechává přede mnou krýt, ale stačí, abych si tím směrem vybavil hlubokou černou nezacelenou ránu, a hned vím velmi přesně, kde to v tom svahu zeje.

Nedívej se dolů!

Slyšíš?

Omlouvám se. Tu a tam se mi to stane. Ukazuju kolem sebe, zkouším něco vysvětlit, a najednou to vypadá, že už se neodtrhnu. Jako bych se sledoval v rozhodující chvíli, kdy se to se mnou zničehonic prosmekává někam do filmu. Stojí tam člověk, nevidí, neslyší, a hlavně se nebrání. Bere si ho to pohledem a on tomu nedokáže odolat. Nedokáže přestat zírat do té hloubky před sebou. Je na pokraji a padá.

Samozřejmě už vím, jak na sebe křiknout, abych to zrušil.

NEDÍVEJ SE DOLů!

Ale připadá mi, jako by to bylo jen naučené napodobení toho, co se v takových chvílích dělá. Vždycky tam někdo musí zakřičet, zlomit to, jinak by byl konec.

Zatím to ovšem zabírá. Dokonce se pak po nějaké době dá i pokračovat v psaní.

L

Je tady ještě tvoje svědectví. Ty už dlouho tušíš. Několikrát jsi mě tu poměrně najisto našla, když bylo potřeba mě sehnat. Myslím, že se nad tím nijak zvlášť nepozastavuješ, dokonce ti to asi dodává klid – jednoduše víš, kam zajít.

Tvůj svět není jako můj. Chci jen doufat, že ten rozdíl v tom, co my dva hledáme a nacházíme, by nás nějakou zvláštní silou mohl svést zase dohromady, kdybychom se snad jeden druhýmu ztratili. Znáš přece ty pohádky, kde se musí ujít světa kraj. Jakpak nám poradí švihák větřík, až k němu ztrápení budeme volat o pomoc, a jak si poradíme sami, až budeme stát tváří v tvář mrazivému zakletí?

Až se navzájem nepoznáme?

Světa kraj, to může být i pole.

Ne, nechci tě děsit. Ani sebe. Ale musím ti připomenout ten večer tenkrát v červenci, kdy jsme se spolu nedlouho po setmění vraceli od závodiště ve Štikovský rokli a vzali to přes pole. Od nájezdu Němců uběhly ani ne tři neděle, ještě jsem je tu všude rozeznával, slyšel. Zrovna ses zeptala, jestli věřím na duchy. Vědělas, že se tu se mnou něco děje, před několika dny jsem ti dokonce něco i opatrně prozradil, protože mi tě to sem přivedlo, jak se mi zdálo, v přesně určenou chvíli. A protožes porozuměla, nebál jsem se teď přiznat, že na duchy věřím. „To přece nemusí bejt jen přízrak, duch jako duch, někdy se takovej duch stane třeba i z normálního člověka, na kterýho si klidně můžeš sáhnout, ale jeho zjevení na tom místě prostě není jen tak.“ Jako bych se slyšel. Ve tmě před námi se rýsovalo něco neznatelně světlejšího než tma. Tušil jsem tam keř. „Podívej, támhleto je duch!“ Třeba támhleto. Nemyslel jsem to vážně, blížili jsme se ke sloupům elektrického
vedení, u kterých opravdu rostou vysoký keře, vždyť to víš. Jenže ono se to hýbalo, zahušťovalo, zpevňovalo, už to dostávalo i obrys lidský postavy. Ztratil jsem jistotu, tys mi v náhlý úzkosti sevřela ruku.

„Ne, tam nepůjdeme!“

Byla to prosba. Myslím, že jsme se zastavili a chvíli váhali, ale pak jsem tě přesvědčil, že musíme, a pomalým krokem jsme zblízka obešli toho muže, který tam asi něco zakopával, protože bylo slyšet suché zvuky rýče, a když se pak kvůli nám napřímil, bylo vidět dlouhou násadu v jeho ruce. Sledoval nás a my jeho. Tvář jsme nerozeznávali, tu halila tma, ale jeho postava, oblečená v něčem hodně světlém, ne-li bílém, byla naprosto zřetelná. Pozdravil jsem.

Dokážeš si to ještě vybavit? Nebo jsi to pro jistotu vytěsnila?

Pozdrav jsem pronesl tak nahlas, až nám to přišlo trochu k smíchu: „Dobrý večer!“ Třeba neodpověděl proto. Každopádně neřekl
nic a nechal nás kousek poodejít, pak se hned sebral a vydal se směrem k silnici. Stáli jsme ohromení a nevěděli, co si o tom myslet. Ještě nám oběma znělo v hlavách „tamhleto je duch!“. A navíc ten pocit, že jsme ho při něčem vyrušili. Chtěl jsem vědět, při čem, chtěl jsem se tam hned vrátit, ale ty ses bála. To, že se mi přesně o tom místě v únoru zdálo, že jsme tady spolu leželi zakopaní pod ledem a čekali na vysvobození, jsem ti myslím prozradil až pak, protože to už bych tě tam asi vůbec nebyl dostal. Ve tmě jsme toho ovšem moc nenašli, bylo to tam jenom cítit cigaretou, nad hlavami nám tiše tekla elektřina a tys už neměla stání, táhlo tě to tam, kde svítí žárovky a tma se drží za záclonami a okenními skly. Cos viděla, ti stačilo.

Ani ten sen sis už nenechala odvyprávět,

přerušilas mě.

Tak promiň, že s tím zase začínám, nechci tě hloupě trápit, ale už několikrát jsem zažil měsíce a týdny, kdy jako by ve mně něco zmrzlo a všechno tady jako by byl ve skutečnosti jen přípravný pobyt na to, co přijde tam.

Ta báseň od Sargeho – říkal jsem ti ji?

Prý pod ledem ze dřeva

zurčí hrst popela

Jen dva verše, ale když si je začneš polohlasem opakovat... Neznám od něj nic lepšího. Okamžitě mi u nich naskočí ten obraz, jak ležíme vedle sebe pod vrstvama ledu a celou věčnost čekáme, jestli nepřijde nějaká pomoc nebo jestli snad ten led jednou neroztaje. Vnímáme všechno, co se děje nad náma, ale jsou to vzdálené hlasy, ztrácející se kroky.

Rozhodně mi není lehko, jenomže tenhle sen opravdu nemůžu vynechat, váže se na ostatní sny, který jsem o tomhle poli měl, a to místo pod elektrickým vedením na mapě pole přímo křičí, černá se tam jako rána. Něco se dá přejít, zamlčet, něco samo mizí v nezřetelnosti, ale ten bílej noční zjev, ať to byl, kdo byl, ať už byl nebo nebyl, byl s tím rýčem na pravém místě. Navíc, musím to opakovat, tenkrát na koleji mě něco probudilo. Spal jsem a najednou zařinčí okno, jako by na něj něco poklepalo. Hned jsem si uvědomil, že už to jen tak tak stíhám zapsat.

Sen v chvatných větách, ke kterým jsem až pozdějc začal čmárat vykřičníky: „učitel němčiny“ (!), „Němci přišli“ (!).

5. února 1995,

pod tím ledem jsme se původně chtěli zachránit...

D

Dobrá, jsme pod ledem, možná i navěky, ale jsme tam spolu. Je to jedinej sen o poli, kde se ti objevuju, tak ho nech odvyprávět mě. A přestaň se bát. Myslíš si o mně, že nevím, co je to nekonečná mrazivá noc, ale aby ses nemýlil. Už jsem v tom taky byla sama. Ty se do tmy pouštíš, protože čekáš, že ti něco napoví, že tě něčím chytí, překvapí. Chodíš za ní vlastně jenom, když od ní něco chceš. Ale já se tmou někdy stávám, aniž bych chtěla, najednou mě má a všichni jsou daleko, v tu chvíli neskutečně cizí. Rozklepal by ses něčím horším než zimou a hrůzou. Buď rád, že ti chci odvyprávět ten tvůj sen, a ne některej svůj.

Nejdřív jsi tomu jenom přihlížel. Únos jako ve filmu. První zmizel on, ona brzy po něm, když vyšla ven k telefonu. Věděli o nějakých špinavých kšeftech a firma, který se to týkalo, se bála prozrazení. Spolu se spoustou dalších lidí skončili ve střežené místnosti, která byla zařízena jako školní počítačová učebna. Bylo jasné jen to, že je to hodně vysoko nad zemí, věžák nebo mrakodrap, tobě to připomínalo univerzitu. To už jsme to byli my dva. Zašels za velitelem a zkoušel do něj mluvit, že tohle jim nemůže projít a že jako únosci na tom budou ještě hůř, až na ně dojde, a on ti všechno kupodivu odkýval, jako že to ví, ale na naší situaci to nic nemění. Vypadal jako někdo, kdo hodlá i předem ztracenou věc dovést až do konce.

Během vašeho rozhovoru prošel po chodbě pán s bílými vousy, o kterém jsi mi pak řekl, že tě učil němčinu. Smál se na nás, byl přívětivý, ale když jsi mu řekl o únosu, tvářil se, jako že neslyší. Asi mu připadalo, že si z něj jenom utahuješ. Všechno to tam přece působilo tak klidně. Ani z ostatních rukojmích se nikdo nebouřil, všichni tiše seděli u těch počítačů, jako že jsou se vším úplně smíření. Připomínalo to tam zásvětí.

A i ty ses nakonec smířil. Po nocích jsi začal vysedávat na balkóně, který byl plný bílých náhrobků, rozlehlý hřbitov, a tys přece hřbitovy nikdy předtím nevyhledával. Občas jsem tam za tebou zašla, ale jinak jsem většinu času trávila sama. Taky jsi na mě dost vrčel, zvlášť když jsem se podle jedné knihy začala učit modlitby.

Byli jsme si čím dál vzdálenější.

Uběhlo zatím spoustu let. Přišli Němci. A po další spoustě let nás natlačili do náklaďáku a vyjeli s náma směrem k severu nebo severozápadu. Cílem bylo vzdálené světýlko ve tmě na druhé straně. Pole mělo ohromnou rozlohu. Po mnohahodinové jízdě nám zastavili asi tak uprostřed a klidně nás na chvíli vypustili, protože si byli jistí, že tam široko daleko nemáme kam zmizet. Navíc docela mrzlo.

Ale my dva jsme se té příležitosti chytli. Když po dvaceti minutách auto dorazilo zpátky, už jsme nebyli v jejich moci. Ta hnusná ženská, co to teď měla na povel, mohla už jen dupat a běsnit. Odjeli bez nás.

Hluboko pod vrstvama ledu, s neurčitou nadějí na vysvobození. Spoléhali jsme na někoho, kdo měl přijít hned příští ráno. Jeho jméno jsi ale naneštěstí zapomněl.

Nevím, možná tam ležíme dodnes. Kolikrát už jsem zažila, že z tebe jde taková zima, jako by to bylo odtamtud! Jenže tebe od toho taky nejde odtrhnout.

Co když i mě máš jenom proto, že je to ve mně?

Žil bys se mnou, kdybych něčím nejitřila tvoji zimomřivost? Jestli ty nakonec všechny lidi kolem sebe nemáš jen kvůli tomu, že v nich tušíš něco, z čeho tě přechází mráz? Zajímá tě vždycky hlavně to, co si nechceme ani přiznat, chceš nás znát, jak se sami nepoznáváme, přiblížit se nám právě tam, kde přestáváme patřit sem a k tobě. Nedá ti to. Kam až to jde, až tam chceš zajít nebo aspoň dohlídnout, a přitom sám víš, že kdyby ses tomu měl opravdu vystavit, mnoho bys nesnes.

A takhle je to vlastně i s tím tvým polem. Nezajímalo by tě, ani bys na něj nezabloudil, ale protože se to tu pod tebou propadlo, protožes tady pocítil ohrožení, protožes tu zamrznul, táhne tě to sem znovu a znovu, ať se třeba všichni vyhřívaj na slunci a užívaj si nádhernýho odpoledne.

I když se sem o silvestrovské půlnoci spolu chodíme dívat, jak nad Pakou a nad Štikovem střílejí ohňostroje, pořád pošilháváš po tom místu, jako bys nás chtěl uvidět, jak tam ležíme. Nestačí ti ten mráz, co je. Nestačí ti rok za tebou a před tebou. Potom ještě začneš o nějaké verneovce, kde kometa strhla s povrchu Země kus jednoho světadílu, a tak jak byl, ho odnesla na kraj sluneční soustavy a zase zpátky, ozvěny hřmotí, červenožluté a zelené a modrofialové a bílé rozprsky světla pomalu vyhasínají

a za nimi tma, nic než tma,

najednou hlubší, černější...

Nech už toho!

Ten zbytek snu by sis už měl odvyprávět sám, týkal se jenom tebe. Někdo si s tebou přišel popovídat. Nebyl to ten, kdo nás měl původně zachránit? Teď ale dorazil k naší ledové mohyle, jako se chodí ke hrobu, položil na ni ruku a hlasem plným stesku se zeptal na něco, u čeho jsem nebyla.

„Vzpomínáš?“

„Vzpomínáš, jak se sestřičky uměly smát?“

NEDÍVEJ SE DOLů!