Čtyři uvíznutí - wiesbadenský blog

Velmi brzo po příjezdu do Hesenska jsem narazil na plakáty výstavy, která se s mým pobytem potkala doslova „jako na zavolanou“. Pod názvem Weltenwandler (Proměňovatelé světa či „Světaměniči“, anglicky „World Transformers“) bylo totiž do jedné z nejvýznamnějších místních galerií, frankfurtské Schirn Kunsthalle, vybráno čtrnáct osobností tzv. ousider artu (u nás se častěji používá Dubuffetův termín art brut). Kurátorka Martina Weinhartová tu dokázala vytvořit obsahově velmi sevřenou výstavu a přitom pokrýt neuvěřitelnou rozmanitost autorských přístupů i široký časový záběr od začátku 20. století až do současnosti. Jedním z autorů, kteří zastupují dnešek, je A. C. M. Narodil se v roce 1951 v Aisne ve Francii a zkratka jeho jména je poctou ženě, která umělci zajišťuje podmínky k práci i kontakt s vnějším světem – Alfred Corinne Marié totiž znamená Alfred ženatý s Corinnou. Na fotografiích jeho výtvory klamou svým měřítkem – ačkoliv působí jako velké architektonické modely, ve skutečnosti nejsou nijak rozměrné, protože A. C. M. se zaměřil na miniaturní součástky elektronických přístrojů, které rozebírá, očišťuje, přetvarovává, přemalovává a sestavuje do nových celků. Okamžitě se vynoří myšlenky na chrámy ztracené v pralesích Jižní Americky nebo Dálného východu, technologický odpad se stává živnou půdou pozapomenutých mýtů. Výstava probíhá od 24. září 2010 do 9. ledna 2011.

–jt–

Umět si představit

Divné to tedy je. Když v metru zazní „Tak to si umím dobře představit“, ani kontrolní pohled na ženu, která to tak nahlas a zřetelně prohlásila, nic nemění na tom, co se mě skoro dotklo: německy se to řekne úplně stejně jako česky. Stejná stavba věty. Stejný vzestup od „představit“ k „umět si představit“ a „umět si něco dobře představit“, stejná operace provedená tak zlehka a nenuceně, jako by to ani jinak být nemohlo.

Copak to není skandál, že se nejvnitřnější duševní pochody „dělají“ v různých řečech stejným mechanismem?

Že je to na jedno kopyto, jen obtisknuté do jiných hlásek?

Starší paní se prostě jen tak naklonila ke kamarádce, zasmála se a provedla totéž, co by provedla o několik set kilometrů dál. Prohodila k ní pár úplně samozřejmých slov na srozuměnou.

A já se tu k tomu prostě jen tak namanul a zaráží mě, že hned vím, jak to myslela.

Bude mi trvat další tři dny, než se pořádně rozpomenu, že jsem se k tomu asi nenamanul úplně bez viny. Přesně tohle jsem přece před lety už řešil, „něco si představit“ mi nevrtá hlavou poprvé. Při troše snahy bych určitě ještě někde vyhrabal rukopis své staré seminární práce o tom, jak čeští obrozenci v 19. století vytvářeli slova použitelná ve filosofických pojednáních. Nejdřív pro překlady – úkolem číslo jedna bylo tenkrát počeštit si kategorie z Kanta –, později ale samozřejmě pro psaní původních českých traktátů.

Vzpomínám si dobře, že Antonín Marek pro „Vorstellung“ nejdřív navrhoval slovo „zámětmo“?

Kdyby se byl nakonec nerozhodl pro přesné okopírování německé stavby slova – a tedy i představy, co to ta představa je, jak se kdesi v hlavě „dělá“ –, vyvíjela by se možná cesta myšlení a řeči až k tomu, že by v českém metru starší paní ke své kamarádce na srozuměnou pronesla větu dnes už nepředstavitelnou:

„Tak to si umím dobře zamítnout.“

Uslyšet šipku

Zasloužilo by si to příběh jako z těch ohmataných sešitů, které se povalují někde v bednách na půdě. Příběh maniakálního vynálezce s vytřeštěnýma očima, který je naprosto posedlý svým nápadem a zuřivě odmítá jakékoliv pochybnosti. Zdá se mu, že řešení má už na dosah ruky, čmárá si něco na útržky papíru a zapomíná spát.

Postupně chátrá, ztrácí kontakt se skutečností, ale šipky zůstávají zticha.

Protože to je na tom nejvíc zarážející: šipky jsou zticha.

Kolik věcí, které vidíme, doprovází nějaký zvuk. Se šipkami by ovšem odpojení od světa zvuků ani nepohnulo, dál by si směřovaly ve své říši čistého „tam“ a „tam“ a „tam“.

Hluché, ale přesné – jako sama geometrie.

Člověku to ovšem nedá, aby si tu a tam nezkoušel konstruovat něco navzdory.

A tak si mysli zvuk, který ukáže: „jdi tam“.

Jednoduše a prostě, jednoznačně a přesně.

Může to dokonce zaznít ostře jako příkaz. Může jít o život.

Zásadní potíž tkví v tom, že zvuk je spíš Odkud než Kam.

Stačí nečekané zašramocení, třesknutí, zahvízdnutí, abych hned zpozorněl a uvědomil si, kde právě jsem a odkud to přichází. A čím mě to třeba ještě může zasáhnout. Možná to tím končí, ale možná ještě něco přijde. To musím rychle rozpoznat. Rychle odhadnout, jak se k tomu postavit.

Zvuk samozřejmě často naznačuje, kterým směrem bude asi pokračovat: blíží se, vzdaluje, uhýbá, doznívá. Ale to neznamená, že se na to dá doopravdy spolehnout. Hned v příštím okamžiku se může vymknout a přetočit úplně jinam, než se původně zdálo.

V žádném případě se ale zvuk nemůže předejít.

Teď zazněl a uplývá.

Je jako cár, který si povlává odsud do minulosti: svou budoucnost sám nezná, a proto ji ani nemůže nikomu ukazovat.

Divné je, že i přes to přese vše bych o tom dokázal dál přemýšlet. Znovu bych se dnes v noci převaloval před usnutím a hledal řešení. Přitom jsem zatím vždycky skončil v prostoru, kterému vládl beznadějný zmatek. Místo jasných a okamžitě srozumitelných šipek mě pokaždé zavalila jen ze všech stran znící změť, ve které bylo nemožné se vyznat. Najdu ještě někdy svůj podchod, svoje nástupiště, svůj vlak?

Jenže dnes k večeru bylo venku světlo, kterému se nedalo odolat. Zatoulal jsem se do liduprázdných uliček se starými vilami, díval se do prozářených korun stromů a úplně mi přestalo záležet na tom, jak se křižují které cesty.

Zničehonic jsem uslyšel zvláštní mnohohlasí. Zdálo se to být někde za rohem. Někde blízko, ale ne podle hlasitosti. Spíš to bylo tiché, takové příjemně probublávající ševelení nebo zurčení. Podle všeho ptačí hlasy, ale zmnožené, jako by vycházely z nějaké líhně. Začal jsem se poohlížet, kam za tím jít.

Pak jsem ale ve výšce nad sebou uviděl plout kresbu. Desítky na sebe navazujících bodů pohybujících se v jednom směru. Kam asi jinam než na jih – vždyť je říjen, tady to končí. A z těch desítek bodů vycházely desítky hlasů a dohromady to dávalo jeden jediný úchvatný obrazec. V první chvíli, kdy mě to upoutalo, to mělo tvar dvou oblouků, ale jak to plulo dál, pozvolna se to ostřilo, až se to nakonec změnilo ve zdvojenou šipku.

Vím, že to není řešení.

Ale teď už to můžu nechat být.

Událo se

Opera byla nečekaně přerušena, když seshora z jeviště mezi hráče orchestru spadl velký balvan. Jsem očitý svědek. Sice jsem se v tu chvíli díval jinam a teprve zděšené výkřiky z předních řad mě upozornily, že se něco děje – vzápětí se v sále rozsvítilo a opona šla dolů –, ale i tak je to platné svědectví ze třináctého sedadla ve čtvrté řadě prvního balkonu.

Frankfurt nad Mohanem, sobota 16. října 2010. „Od našeho zvláštního zpravodaje…“

Ne, na první stránky novin tahle událost nakonec nepronikla. Balvan byl z plastu a naštěstí nikoho vážně nezranil, škodu zanechal jen na nástrojích.

Ale kdo chtěl vidět něco mimořádného, ten si přišel na své a bude mít o čem mluvit. Bylo to doopravdy načasované. Těsně před závěrem opery Ariberta Reimanna Medea, právě v tom nejvypjatějším okamžiku, kdy se hlavní hrdinka rozhodne zavraždit své děti. A to naposledy ve Frankfurtu v této sezoně, takže bylo potřeba si sem pospíšit, nenechat si toto soudobé operní dílo uniknout.

Těžko říct, proč se dnes v takovém městě ještě chodí na operu. Když jsem o přestávce velkou prosklenou stěnou zíral do noci na temné obrysy okolních mrakodrapů, připadal jsem si, jako by mě něco přeneslo do filmové sci-fi. Vysoko nade vším stroze elegantní loga firem, které odsud kontrolují nepředstavitelné toky peněz, světelné signály se rozpíjejí v kalužích, ze zatažené oblohy bez přestání padá déšť a přímo naproti divadlu impozantní znak modrého eura se žlutými hvězdami připomíná, co je to moc. A co je výkladní skříň moci. Prvotřídní, dokonale nablýskaná a drahá kultura. Frankfurtská opera má přece skvělou pověst. Lidé z nejlepších kruhů, kteří přes den v kancelářích zvedají mobily a vyřizují elektronickou poštu, sem večer přicházejí, aby na sebe nechali působit starověký příběh o královské dceři z barbarských zemí, zoufale a marně bojující o přijetí v civilizovaném světě. Samozřejmě jim neuniká, že tu jde o téma s aktuálním přesahem.

Ovšem pokud jde o ten kámen v orchestřišti, to zas takové překvapení nebylo.

Díval jsem se po něm už předtím a v duchu jsem odhadoval, kam až se asi dokutálí a jak to scénograf vyřešil, aby mu nic nepřepadlo přes rampu. Příběh sám mě totiž nevtáhl. Nesměl bych ho znát ve zpracováních, ve kterých se doopravdy střetávají dva neslučitelné světy: na jedné straně kolchická princezna Médea, děsící svými čarodějnickými schopnostmi, a na straně druhé korintský král, který nemůže připustit přítomnost čehokoliv, co se vymyká řádu. Režisér Reimannovy opery to všechno zploštil na rozměr nedělní televizní inscenace. Jedna hrdinka odstrkovaná, druhá rozmařilá, tatínek král dokáže prosadit svoje a klackovitý Íáson vlastně ještě pořádně nedospěl. Z tajemství nezůstalo nic, a pokud snad těch pár poslušně se kutálejících plastových balvanů mělo navozovat pocit, že se pod Médeou otřásá sama země, počítalo se asi spíš s ohromeným dětským divákem.

A přece. Byl tam jeden obraz, který měl sílu vrýt se do paměti. A poplašený křik ze sálu – hlasy v tu chvíli utvořily úplný oblak, který prudce vyletěl vzhůru – jsem si nejdřív vykládal jako projev pohnutí. Pak mě napadlo, že snad opravdu hoří. Plápolavé červené světlo za zataženým oknem, ve kterém se ukazovala jen putující jasná skvrna, představovalo naplnění Médeiny pomsty: na její sokyni, princezně Kreúse, právě vzplály šaty, které jí Médea poslala jako dar. Stačilo jen několikrát tápavě sáhnout rukou do žaluzií a hned se zjevila celá ta zoufalá snaha o únik z plamenů, o vysvlečení té spalující hrůzy. Byl to nejhorší průlom temnoty, nejkrutější místo v celé opeře, protože v chýši na opačné straně jeviště zároveň Médea vraždila své děti.

A ten plastový balvan „jako by to cítil“.

Jako by něco muselo vyjít ven, přerůst, převalit se z inscenace do skutečnosti a dát důkaz, že to všechno není tak úplně jenom hra, vázaná na přízeň sponzorů a cenu vstupného, na nevšední zvuk orchestru a vyčištěnou techniku pěveckých hlasů. Příběh se ozval svou prastarou silou, tak jako se jí občas ozývá třeba příběh o králi Macbethovi, který v hercích i režisérech odedávna probouzí pravou pověrčivost.

Umění hraje v posledních staletích hodně divnou roli. Ale umí tu a tam připomenout, čím původně bylo.

Médea jako by ze sebe chtěla setřást tíhu ušlechtile tráveného večera a protrhla očekávatelný zážitek zážitkem naprosto neočekávaným. Snad proto, že už nebylo v moci toho představení, aby svými vlastními silami zvládalo mocnosti, které rozpoutalo.

Stát se to o chvíli dřív nebo o chvíli později, opravdu bych si nedovolil na nic takového pomyslet, natož se o tom rozepisovat. A ještě pro jistotu doplňovat uvozovky ke slovům „jako by to cítil“.

I tak je možná projev špatného vkusu.

Uhnout věží

Ani nezaznamenají, že už jsem tam přestal chodit. Budou dál postávat okolo šachovnic a přemýšlet o tom, co by mohl ten který hráč udělat v příštím tahu, aby zachránil věž, aby unikl střelcům, aby si došel pěšcem pro ztracenou dámu. Chce se mi věřit, že je z toho nevytrhne ani listopadová plískanice, ani příval sněhu.

Dostal jsem celý říjen na to, abych je pozoroval. V den mého příjezdu Slunce zapadalo zhruba ve tři čtvrtě na sedm, den před mým odjezdem zapadne ve tři čtvrtě na šest. Jinými slovy, černé figury se začnou ztrácet ve tmě o hodinu dřív. Nejdřív bude dohrána poslední partie na velkém hracím poli a figury skončí pod zámkem uvnitř jedné z lavic. Pak postupně zmizí skládací stolky, ale dva tři vytrvalci se asi ještě zdrží nad šachovými stoly z kamene. Tipoval bych na tmavovlasou paní, které se nějaký hovorný Turek pokusí vysvětlit, čím měla táhnout, aby její prohra nebyla tak beznadějná. Nejdéle do sedmi se ale celý ten kout lázeňského parku ve Wiesbadenu vyprázdní.

Člověk by měl skoro pokušení nechat jim tam nějaký vzkaz.

Něco takového, aby chvíli jen nevěřícně zírali a pak se ve zmatku rozhlédli. A po zbytek odpoledne a třeba ještě další dva dny aby byli jako na trní, jestli snad nejsou odněkud pozorováni. Každému dalšímu příchozímu by hned při pozdravu měli co vykládat. Rukou by kreslili do vzduchu, ať si to představí. Spádem polštiny, ruštiny, srbštiny nebo turečtiny by při tom probleskovala německá slova s „er“, drnčícím na nejrůznější způsob.

„No rozumíš tomu? Koho tohle mohlo napadnout?“

Možná toho chlapa v dlouhé černé bundě.

Toho, co se vždycky jenom tak vmísil, obešel to všechno od stolku ke stolku a pak zase pokračoval dál. Vypadal lehce zanedbaně, čímž by sem docela zapadal. Nikdy si ale nezahrál a žádnou partii ani nevydržel dlouho sledovat. Snad jenom jednou, když si černý vzal do hry třetího koně. U toho zpozorněl. Příliš mnoho skoků. A slovo „skakač“ pobaveně opakované všemi okolo. Ale pak se stejně sebral a zmizel.

Takového chlapa by opravdu mohlo napadnout leccos. Třeba dát si práci a jedné noci přelepit velkou šachovnici čtyřiašedesáti čtverci z černého a bílého igelitu, aby se to střídalo obráceně. Nebo nechat pár polí trčet kolmo do vzduchu.

Anebo obsadit každé pole botou. Určitě hodně sešlapanou. Vždyť to, co ho sem od začátku přitahovalo vlastně nejvíc, byly kroky do hracího pole. Loudavé procházení mezi figurami sahajícími do výšky kolen. Odklízení střelce, který padl výměnou za věž. A vzápětí cesta pro další výměnu.

Měl sklon dívat se na to jako na něco až neskutečného. Ale postupně, jak večery přicházely dřív a dřív, začal mít pocit, že za tímto neskutečným se rýsuje něco ještě daleko neskutečnějšího. Že bude asi ještě další důvod, proč ho pohled na toto místo ve Wiesbadenu tak přitahuje.

Před odjezdem pochopil, že na vlastní oči vidí, kdo tady zůstane věčně a kdo ne.