Před posledními parlamentními volbami se v České republice vyloupla zcela nová politická strana (Rovnost šancí), která měla ambice dostat se do vysoké politiky. Zvláštní na ní bylo, že ji tvořily téměř samé ženy a že si jako jednu z hlavních programových priorit určila právě rovné příležitosti. Strana se nakonec do parlamentu nedostala, mnohem lépe se prosadila v komunálních volbách.
Stranu Rovnost šancí vede Zdenka Ulmannová, která se netají svými vyhraněnými názory na problematiku postavení žen ve společnosti. Jiné české feministky se však po jejím náhlém vstupu na politickou scénu musely zeptat: Odkud se najednou vynořila? Je možné věnovat se feministickým otázkám bez jisté kontinuity? A právě tady spočívá jeden ze základních problémů této strany: přestože podpora vstupu žen do politiky a zaostření na rovné příležitosti jsou jistě chvályhodným cílem, úsilí Zdenky Ulmannové a řady jejích stranických kolegyň se napíná směrem, kde před desítkami let kulminovala druhá vlna feminismu: k esencialismu. V jeho duchu je žen v politice zapotřebí, protože jsou výrazně jiné než muži, mají ji kultivovat, zjemnit, zženštit. Ženy jsou tak prezentovány jako zcela odlišní tvorové než muži, což se snaží popřít třetí vlna feminismu, podle které jde o skutečně rovné příležitosti bez ohledu na pohlaví a jiná kritéria, určující naši identitu. Gender je zde druhem jednání, ne vlastnosti, jak tvrdí teoretička Judith Butler. Tak se například stalo, že jinak okomentovaly rovné příležitosti žen a mužů v armádě Zdenka Ulmannová a Alena Králíková, někdejší ředitelka neziskové organizace Gender Studies. Zatímco podle Králíkové bylo úplně v pořádku, že by se v případě mobilizace vztahovala branná povinnost i na ženy, Ulmannová ji odmítla s tím, že toto není „ženská role“. Strana byla tedy poněkud problematická i pro samotné české feministky, o to kuriózněji zjevně působila na média.
Podle výzkumu sledujícího mediální obraz českých političek v období voleb do poslanecké sněmovny v roce 2006 se média v souvislosti s rovnými příležitostmi věnovala více Straně zelených, která si je také stanovila jako jednu z programových priorit. Prohlášení o rovnosti mužů a žen mohla mít také u novinářů a novinářek větší validitu, protože ve Straně zelených jsou téměř shodně zastoupeni muži i ženy a strana uplatňuje vnitrostranické kvóty na obsazování pozic na kandidátních listinách.
Specifickým případem jsou strany žen vznikající v zemích po ozbrojeném konfliktu, případně tam, kde konflikt stále pokračuje, a dále v zemích, kde je potlačována demokracie, u níž se stranický systém předpokládá.
Jako dobrý příklad může posloužit afghánská strana žen – RAWA (Revolutionary Association of Women of Afghanistan), kterou roku 1977 založila Meena Keshwar Kamal, o deset let později zavražděná afghánskou pobočkou KGB pro mezinárodně sledované protesty proti vládě SSSR i místním fundamentalistům. Věnuje se praktické pomoci uprchlíkům a uprchlicím, prosazuje lidská a ženská práva. Od americké intervence se RAWA kriticky vymezuje vůči USA, varuje před nedemokratičností a fundamentalismem nové vlády a poukazuje na další perzekuce žen.
Druhým příkladem strany žen fungující v nedemokratickém režimu je běloruská strana žen Naděje. Vznikla v roce 1994, její vůdkyní je Alena Yaskova. Uskupení bylo ovšem 11. října tohoto roku zrušeno Nejvyšším soudem z pravděpodobně vykonstruovaných procesních důvodů. Představitelka strany ale ujistila zahraniční média ve svém odhodlání pokračovat v odporu proti totalitě ve své zemi.
Zvláštní kategorii tvoří strany, které se výslovně hlásí k feminismu – příkladem může být švédská Feministiskt initiativ – F!, která byla původně nátlakovou skupinou a jako strana se etablovala teprve po několika měsících existence. Podobně kanadská FemINit-CA (FemINist INitiative of Canada) usiluje o registraci jako politická strana. Obě strany mají podobné cíle, jednoznačně se hlásí k prosazování genderové parity v politické reprezentaci všech úrovní, zaměřují se i na klíčové oblasti ekonomiky. V jejich programu nalezneme podrobnější či heslovité přehledy těch feministických teorií a proudů, které kladou důraz na participativní rozměr politiky, zastávají leckdy extrémní názory ve spojení s vedením válečných konfliktů.
Feministickou stranu žen (Feministische Partei Die Frauen) najdeme mimo jiné i v sousedním Německu. Vznikla v roce 1999, své organizace má ve 13 spolkových zemích a vykazuje relativně složitou organizační strukturu, vydává vlastní časopis a má velice obsáhlý program. Základním bodem je především vybudování opravdu svobodné společnosti nefungující na úkor žen, menšin, jiných národů či přírody. Tento program se projevuje i v požadavku po feministické vzdělávací politice.
Pozornost světového tisku si vysloužila i polská strana žen – Partia Kobiet. Nebylo to ale radikální programové prohlášení ani postoje k Evropské unii, co zaručilo zájem rozličných médií. Sedm hlavních představitelek strany, která v říjnových volbách nepřekročila minimální 5% hranici pro vstup do Sejmu (získala 0,28 %), se na předvolební plakát svléklo. Jako by parafrázovaly dnes už téměř otřepanou otázku feministické umělecké skupiny Guerilla Girls: „Musejí být ženy nahé, aby se dostaly do Metropolitního muzea?“ Stranu založila v lednu letošního roku spisovatelka Manuela Gretkowska a jejími cíli jsou narovnání platů žen, antikoncepce placená státem a další body, vyznívající v současném Polsku přinejmenším stejně provokativně jako předvolební plakát.
Jaký bude tedy další osud české ženské strany Rovnost šancí? Najdou ji voliči a voličky? Nebo bude zapotřebí projít herezemi, které stranu paradoxně přichýlí k některému z většinových proudů, ať už ve feminismu či v politice? Na výsledek si budeme muset počkat...
Autorky jsou redaktorky Genderové informační a tiskové agentury gitA.