V polovině září proběhla v Praze mezinárodní konference s názvem Podpora žen ve vstupu do politiky. V polovině října se rovněž v Praze uskutečnilo 1. sympozium české prezidentky za účasti významných českých ženských osobností. Jedenadvacátého listopadu se konala tisková konference ke dvěma výzkumům politoložky a socioložky Petry Rakušanové a socioložky Lenky Veselé.
Praha letos zažila podzim věnovaný ženám v politice, ovšem bez odpovídajícího zájmu médií. Hlavní podíl na zintenzivnění veřejné debaty ale nemá – navzdory svým závazkům vůči Evropské unii – stát či vláda. Iniciativní byl od počátku neziskový sektor, v současné době v čele s občanským sdružením Fórum 50 %, jehož cíle ohledně podílu žen v politice jsou patrné již ze samotného názvu organizace. Proč by tedy měly být ženy v politice? A měly by tam být? Jaké jsou pro to důvody? Má tato otázka vůbec smysl? Odpověď je relativně snadná – stačí si za „ženy“ dosadit „muže“. Jak se ale s podobnými, stále vcelku častými otázkami vyrovnává hnutí, jež za celou problematikou stojí?
Participace a reprezentace
Současná politická studia orientovaná na výzkum demokratického uspořádání, jeho fungování a roli žen v něm se v řadě zásadních otázek rozcházejí a vytvářejí tábory často v závislosti na druhu feminismu, který zastávají. Jedním z nejlépe viditelných problémů je otázka užívání kvót pro zvýšení počtu žen v politice. Jedná se navíc o téma hojně medializované, což bývá v České republice tradičně připisováno existenci kvót před rokem 1989 a názorům, že jsou ohrožením demokratických principů státu.
Z čeho ale otázka kvót vychází a k jaké úrovni politického života se má vlastně vztahovat? Druhá vlna feminismu, spadající svým začátkem do šedesátých let minulého století, která v tehdejším Československu neměla kvůli politickému vývoji šanci se rozvinout a která se nejmasivněji projevila ve Spojených státech, začala klást důraz spíše na participaci než na reprezentaci, jež do té doby demokratickému diskursu vládla. Ke slovu se dostaly nejrůznější zespodu formované organizace, prováděly se pokusy s kolektivním rozhodováním (viz např. studie Jane Mansbridge). Explicitní propojení feministických a demokratických idejí se promítlo i do motta hnutí: „Osobní je politické.“ Cílem bylo poukázat na skutečnost, že umělá dichotomie – projevující se například v dělení na veřejnou a soukromou sféru, jako by se obě neprotínaly v osobách a jejich tělech a neměly pro ně reálné dopady – má v případě sociálně, etnicky, nábožensky či „jednoduše“ genderově znevýhodněných skupin pochopitelně záporný vliv. V průběhu dalších dvou desetiletí se ale pozornost začala pomalu obracet zpět k reprezentativním orgánům státu, neboť se ukázalo, že ani změna společenské atmosféry, ani zvýšení zaměstnanosti žen nevedlo k očekávaným změnám v politickém životě. Mluvím-li o politice, většinou se vztahuji k jejím nejvyšším úrovním. Naopak, projevují-li se někde změny více, je to právě na nižších úrovních z hlediska hierarchie moci. Dá se říci, že pokud se jedná o malou obec s mizivým rozpočtem a nulovou infrastrukturou, naděje kandidátky na zvolení se prudce zvyšují.
Mezi Kazachstánem a Burkinou Faso
Mezinárodní statistika vedená o procentuálním zastoupení žen ve světových parlamentech ukazuje, že sice existují státy, v nichž je toto zastoupení vysoké (notoricky známé je třeba Švédsko, méně už Rwanda na prvním místě), ale většina zemí včetně České republiky se pohybuje pod třicetiprocentní hranicí, která je podle řady studií nutná, aby se projevila případná specifika a partikulární zájmy jakékoliv skupiny. Pro zajímavost: podle Meziparlamentní unie se ČR nachází na 71. místě ze 136, mezi Kazachstánem a Burkinou Faso.
Argumentace třicetiprocentní hranicí úzce souvisí s debatou o zásadní otázce, zda ženy jsou nebo nejsou skupinou se zvláštními, pro ně specifickými zájmy, které právě kvůli jejich absenci v politickém životě nejsou nikým prosazovány. Jde tedy v zásadě o to, zda je účelné takto ženy pojímat a zda lze vůbec tvrdit, že jejich identity můžeme na základě společných rysů označit za dostatečný základ pro skupinovou identitu. Celé jedno křídlo feminismu jako heterogenního myšlenkového proudu se zabývá tvorbou genderové identity, socializací a především tím, že pro ženu není prakticky možné dosáhnout sebepojetí jako abstraktního ducha, neboť je svým vlastním tělem neustále vtahovaná do každodennosti.
Tento druh argumentace, zkoumající mimo jiné kulturní význam menstruace a především genderové konstrukty spojené s mateřstvím a jejich dopady v každodennosti, vedl ale podle některých feministických kritiček/kritiků k jistému odcizení hlavně mladší generace žen (rozuměj v rozvinutém západním světě) myšlenkám feminismu. Tyto názory bývají někdy označovány jako postfeminismus.
Daleko relevantnější kritika ale přišla ze samotného studia identit, neboť se samozřejmě ukázalo, že žádná identita se neskládá pouze z genderu, ale je mnohdy zásadně ovlivněna jinými prvky a příslušnostmi. Navíc se okamžitě nabízí i protiesencialistický argument. Poněkud jemnější kritiku nabízí například feministka Virginia Sapiro. Ta vybízí k důslednějšímu rozlišování mezi objektivní situací žen a stupněm, v němž si uvědomují, do jaké míry jsou schopné nějaké zájmy bez znalosti základní situace vůbec rozpoznat či dokonce definovat. Za tím se však rozhodně neskrývá snaha za ženy mluvit, ale naopak kritika takových tendencí, patrná i v diskursu některých političek.
Přístup k ženám jako ke skupině se specifickými zájmy je radikálně napadán zastánkyněmi a zastánci názoru, že současná společnost stojí na genderované dělbě práce a dalších institucí. Prakticky se odráží kupříkladu v problémech, které političkám vznikají se skloubením rodinného či osobního života a náročného zaměstnání. Jejich osvobozením v plné míře by došlo k otřesení základy společnosti, jedná se tedy o protiváhu k pravicové ideologii již nastolené rovnosti. Nejde tedy „jen o další“ skupinu a ženy nelze zapojit do teorie reprezentace na základě zájmů. Tyto hlasy tvrdí, že je nemožné zásadní demokratická práva žen redukovat na snahy o zahrnutí do již existujícího systému, který danou diskriminaci generuje a podporuje.
Smířlivé řešení této kontroverze navrhla britská politoložka Ann Phillips. Její řešení se jmenuje „politika přítomnosti“ (politics of presence) a autorka se snaží skloubit silnější stránky přístupu založeného na zájmech a na potřebách. Politika sestávající z reprezentace myšlenek je postavena na následujícím principu: zvolení zástupci a zástupkyně musejí neustále vést dialog s těmi, koho zastupují, čímž se navýší nutnost zodpovídat se ze svých rozhodnutí oproti stávající praxi. V případě, že by systém fungoval takto, nehrálo by zásadní roli, kdo je zástupce či zástupkyně. Jinými slovy by hypotetické zájmy a přesvědčení vycházející z mužského genderu mohla reprezentovat zástupkyně. Politika přítomnosti oproti tomu klade důraz na osobu zastupujících, čímž kombinuje důraz na zájmy i identitu, včetně těch, kdo reprezentují.
Debata není v žádném případě ukončená ani v rámci feministického hnutí, řešení Ann Phillips vyvolalo další vlnu kritiky a není ani moc pravděpodobné – vzhledem k různým myšlenkovým zázemím, z nichž argumenty vycházejí –, že by se všechny proudy dokázaly na nějakém ideálním řešení shodnout. Navíc zde představené koncepty jsou ve skutečnosti jen jednou z úrovní, na nichž se o participaci/reprezentaci žen v politickém životě hovoří.
Velmi bohatou diskusi představují i myšlenky, které zpětně vycházejí z výsledků výzkumů jednotlivých politických systémů, role stran a důležitosti, jakou mají kulturní vzorce a stereotypy v té které společnosti.
Pokud mají být demokratické ideály brány vážně, není možné ignorovat status quo a předstírat, že ke změně může či by dokonce mělo dojít takzvaným přirozeným vývojem. Lidská společnost přirozená není, řídí se řadou nepsaných pravidel, která ale mají povětšinou čistě arbitrární povahu. Poukazovat tedy na jejich danost je absurdní argument, který snad nemůže projít nikomu, kdo seriózně uvažuje o povaze demokracie a způsobech jejího zlepšení.
Autorka působí na FSV UK a je externí redaktorkou Genderové informační a tiskové agentury gitA.