Žena se samostatnou vůlí

Když v roce 2000 vyšla životopisná kniha jihočeských historiků Roberta Saka a Zdeňka Bezecného Dáma z rajského ostrova, zdálo se, že o Sidonii Nádherné už nebude možné napsat nic nového. Po básnickém životopise Otto Janky Nádherná Sidonie tu konečně byla kniha pracující víc s prameny než s okouzlením. Jedno však měly obě knihy společné: Sidonie Nádherná v nich vystupovala v pasivní roli múzy a posluchačky. Tomu odpovídalo i členění na kapitoly, kterým vždy dominoval jeden z významných barončiných přátel: Max Švabinský, Rainer Maria Rilke, Karl Kraus.

Alena Wagnerová ve své knize Sidonie Nádherná postupuje přísně chronologicky a dává tak vystoupit kontinuitě jejího příběhu – není to život článkovaný významnými přáteli či milenci, je to jednolitý proud života sjednocený vlastním vědomím a prožíváním, kam tito muži jen občas zavítají. Autorka ke svým badatelským předchůdcům přistupuje s respektem, ale zároveň každým řádkem své knihy jejich přístup tiše a vítězně vyvrací.

Umění Sidonie Nádherné

Silnou, ale nijak bojovnou inspirací Aleny Wagnerové bylo feministické hnutí. Sidonie Nádherná tak v knize vystupuje především jako silná individualita a žena se samostatnou vůlí.

Tím vlastním přínosem Sidonie Nádherné byla „vita reactiva“ – život obnovující, rozvíjející a odhalující krásu, která je skryta v předmětech kolem nás; život, který vtiskl punc janovickému zámeckému parku. Velikost tohoto úsilí se projevila zejména po druhé světové válce, kdy péče o park dostala podobu zoufalého zápasu se zvlčelým světem.

Nově Alena Wagnerová interpretuje také barončiny přátelské či milenecké vztahy se Švabinským, Rilkem i Krausem. Vztah ke Švabinskému je například důležitý nikoli pro spekulaci, zda Sidonie seděla modelem pro jeho obraz Modrá rajka, ale proto, že právě s ním poprvé pocítila touhu mít dítě. Nové postřehy najdeme i ve vztahu s Rainerem Mariou Rilkem, charakterizuje ho jako „přátelství, které v dopisech nalezlo prostor zbavený zklamání“. Láska Karla Krause k Sidonii Nádherné pak získává díky citacím Krausových dopisů (v češtině zatím nedostupných) nové, velmi životné obrysy.

„Největší neštěstí: být osamělá“

Problémem psaní o Sidonii Nádherné je relativní nedostatek pramenů. Do dneška je bohužel nezvěstné množství dopisů, které napsala Karlu Krausovi; Krausovy dopisy Sidonii přitom vyšly už dvakrát, naposledy před pěti lety. Trefně tuto situaci pojmenoval Jaromír Loužil: identita Sidonie Nádherné je do velké míry závislá na jejích korespondenčních partnerech.

Alena Wagnerová i z toho mála, co jí archivy nabídly, dokázala vyčíst nové originální detaily. V dřívější literatuře jsme se například mohli setkat s konstatováním, že po baronce zbyly bohužel jen seznamy titulů, které přečetla, bez jakéhokoli zápisu dojmů. Ale k Aleně Wagnerové i tyto „suché“ seznamy mluví: „Jan i Sidonie si pečlivě zaznamenávají, co přečetli, a většinou připojují i místo a datum, mnohdy i denní dobu četby: ve vlaku do Janovic, cestou do Chotovin, v lese, v Sidoniině domku v parku, v Římě. Malá topografie přečteného.“ Kniha je psána mnoha smysly, zrakem především. Z dobových fotografií například k autorce hovoří móda – tu poválečnou s lehkou ironií nazve „statkářským lookem“.

Dalším způsobem, jak vyřešit nedostatek pramenů, bylo zalidnit knihu spoustou postav, které Sidonii obklopovaly, ovlivňovaly – a opouštěly. Velký prostor je tak věnován především rodinným příslušníkům a nejvíce o dva roky staršímu bratru Janovi, který se po gymnáziu vydal studovat dějiny umění. Právě on svým smyslem pro krásu Sidonii v rozhodujících letech nejvíce ovlivnil, a proto jeho ztrátu vnímala až do konce svého života jako nenahraditelnou.

Jednou z hlavních postav dramatu jsou i samotné Vrchotovy Janovice. Postavami se stávají stromy a kameny v parku, ale i obyvatelé vesnice, porybný, pachtýř i všichni účastníci božítělového průvodu. Robert Sak viděl Janovice jako „rajský ostrov“. Alena Wagnerová dala své knize podtitul …a konec střední Evropy. Vrchotovy Janovice se tak stávají jakýmsi extraktem střední Evropy: do třicátých let je to ves s tradičním patriarchálním uspořádáním, kde lidé pracují na velkostatku, váží si své „paní baronky“, i když už šlechtické tituly neplatí, a ona jejich práci uznale, ale přece jen blahosklonně oceňuje.

Válka tu ale zpřetrhala tradiční vazby možná silněji než jinde, protože obyvatelé Janovic byli vysídleni a ani Sidonie Nádherná nebyla výjimkou. Po válce do nechráněného zámku vtrhla sovětská a československá armáda i civilní obyvatelstvo, čímž byl zničen ostrov umění a krásy. Zemské vlastenectví, reprezentované německy mluvící Češkou Sidonií Nádhernou, nemá po válce v Janovicích a v celém Československu místo. S jejím odchodem do exilu končí v tomto prostoru střední Evropa.

Román Aleny Wagnerové

Vylíčení válečných a poválečných osudů baronky Nádherné je vrcholem knihy. Nejen proto, že v neúnavné snaze vlastními silami a za každou cenu obnovit janovický park v jeho původní kráse se potvrzuje osobitost Sidonie Nádherné, její vlastní tvůrčí vklad do dějin. Je to i vrchol vypravěčského umění Aleny Wagnerové. Události konce války jsou rytmovány verši z Krausova dramatu Poslední dnové lidstva. Karl Kraus na něm za první světové války pracoval také v Janovicích; nyní sem vypravěčka jeho slova obloukem vrací v ironickém vyznění.

Právě dramatický oblouk, cyklus, který zakládá odvěkou platnost, nebo paradox, je v knize Aleny Wagnerové jedním z nejúčinnějších vyprávěcích postupů. Wagnerová má dar vidět zdánlivě nespojité detaily v nových souvislostech. Například si všimne, že v Sidoniině deníku se vyskytují dvě výrazná líčení noční oblohy – poprvé když si v roce 1910 vyšla s Rilkem na večerní procházku do lesa Miláčov, a podruhé když v září 1949 nelegálně překračovala hranici Československa a přes pole mířila k první bavorské vesnici.

I když musíme autorce přiznat, že hlavní postavu své knihy zná víc než kdo jiný, nikdo dnes nemůže tvrdit, jak by Sidonie Nádherná opravdu reagovala. Tato drobnost nic nemění na skutečnosti, že je to kniha historicky fundovaná a navíc napsaná jako velmi poutavý román.

Autorka je bohemistka.