Tajemná stránka všední reality

V malování je myšlenka hlavní. Dosáhne-li myšlenka úplnosti, náš duch se zaraduje, protože se mohl projevit, a naše malování sestoupilo do hloubek, jež nikdo nezměří.

Čínský malíř Tao-t’i, 17. století

Vývojová kontinuita výtvarné tvorby Miloslava Mouchy (1942, Litvínov) je zvláštním způsobem přímočará: jde po léta cestou, která se vnějškově příliš nerozšiřuje, ale naopak prohlubuje ve smyslu metafyzického ponoru a duchovního soustředění. Obojí, malba (potažmo kresba) i grafika, jsou u tohoto umělce spojité nádoby, jejichž podstatou a pevně sledovaným cílem je zachycení nehmotné esence jevů tohoto světa nebo poodhalení skrytého smyslu jejich existence. Projevů života, nazíraných téměř vždy sub specie aeternitatis, redukovaných až do bazální náznakovosti, kdy se mění v obecně platný symbol a šibolet samotného Stvoření. Porozumět jim není vždy jednoduché a dovedou to především ti, kteří, vedle racionálního myšlení, dokážou současně i cítit a mají touhu hledat hodnoty nadčasové.

Spektrum barevného chorovodu

Celá tato umělcova tvorba není ovšem, jak by se snad dalo očekávat, nějak konkrétně či ústrojně nábožensky vymezená. Svým „vnitřním přesahem“, lze-li to tak říci, se však sféry sakrální přímo dotýká a nejednou do rovin vyhrazených transglobálním zkušenostem směřuje. Ve vnějším projevu a řemeslné preciznosti je blízká linii bílkovsko-váchalovské; na poli filosofickém pak také, bezděky, dílům dnes již pozapomenutého litevského předchůdce abstraktní malby Mikalojuse Čiurlionise, který na přelomu 19. a 20. století stejně jako Miloslav Moucha dnes naslouchal „barevné hudbě sfér“ a nacházel tajemná souznění tónů a melodií s akordy spektra barevného chorovodu.

Miloslav Moucha zaměřuje pozornost nejen na výrazné archetypální přírodní dominanty a krajinné elementy, ale současně hledá i dnes stále vzácnější přirozenou rovnováhu mezi nimi a letitými výtvory lidských rukou (kříže u cest, průčelí, schody a prahy starých statků, kostelní věže, omšelé ploty zahrad ap.), které zde zůstávají jako svědci jakési naší pradávné domácí, dnes již nenávratně se vytrácející Arkádie. Velice dobře ví, že byla-li kdy vůbec, byla v mnohém jen iluzí, přesto však provázena oním eticko-estetickým fenoménem, který vytvářel přirozený a nenásilný vztah člověka k okolní přírodě a tak vlastně i k celému neohraničenému Univerzu nad nimi. S oblibou – především v čase barvami bohatého podzimu a tiše se snášející zimy – hledá místa, ve kterých jako by se čas zastavil a ruka kohosi neviditelného zakonzervovala část života našich předků. Místa, kde žili v dobách, jejichž duchovní rozměr nedoznával zhoubných proměn, s nimiž jsme konfrontováni my lidé na samém prahu třetího milénia. Historicky utvářená krajina si tak přímo říká o prostou nekašírovanou objektivnost a „nadbytečnými zásahy“ neretušovaný záznam, o duktus zdánlivě až „primitivně“ jednoduchý, kde ovšem právě schopnost, nebo lépe řečeno dar empatie hraje svoji veledůležitou roli. Rozhoduje totiž o tom, zda půjde o pouhý chladně popisný dokument, nebo naopak o dílo, kterému právem přísluší přívlastek umělecké. Zde se již jedná o onen „hlubší“ sestup do sfér bezprostředně se dotýkajících samotné umělcovy psýchy, která obrazům tohoto druhu předává nové vnitřní dimenze a hodnoty. Přestávají být pouhou výpovědí o reálně existující krajině. Žijí samostatně jako onirické rozpomínky nebo výslednice meditativních kontemplací, kdy pozorování krajinného výseku za daného okamžiku slouží především jako katalyzátor nebo rozbuška, zažehující na okamžik nadsmyslovou skutečnost pravého Poznání. Uvolní nashromážděné, dosud jen dřímající beztvaré vágní představy a odstartují tvůrčí proces. Ten – pochopitelně – nemusí vždy vést cestou vytýčenou našim ratiem nebo se opírat o empirii potvrzovanou běžnými smysly.

Mysticizující tendence

K mysticismu tíhnoucí Miloslav Moucha proto s tak nevšedním zaujetím zobrazuje noční atmosféry, které nejlépe souznívají s náladami náhle procitnuvší duše. Ony okamžiky, kdy indigová tma a měsíční jas mění siluety stromů a stavení v oživlé fantomy, jejichž bytí je paralelní k bytí světa stvořeného, potvrzovaného naší každodenní zkušeností. Paleta jeho barev je proto často (ne vždy! – vzpomeňme třeba na sugestivní olej Růžový dům) výrazně tlumená, kontury a tvary jednotlivých objektů často až téměř nezřetelné, vzájemně splývající v oparu všepřekrývající mlhy, která může být stejně dobře úkazem přírodním jako plazmatickou substancí zaznamenanou při některých spiritistických seancích. Tato temná, přesto však navýsost sugestivní nokturna lákají k nahlédnutí do světa žijícího bez rušivé lidské přítomnosti, do zahrad a alejí snů, ve kterých, jak řekl básník, „místo listí jen ticho zetlelo“. Postava člověka by zde bezpochyby jen rušila, devastovala jejich majestátní klid, a proto, podobně jako na plátnech Čiurlionisových, se s ní téměř nikdy nesetkáme. Zde by bylo možná namístě připomenout také pastely dnes již téměř zapomenutého symbolisty Williama Degouve de Nuncques (1867–1935), s nimiž sdílejí stejný duchovní náboj, snové kouzlo „nevyslovitelného“ a fluidum, jež má magickou sílu retranslace, nezávislou na čase, plynoucím možná jen zdánlivě, v našich představách.

Postsymbolistní echa

Poučenějšího diváka nepřekvapí ani skutečnost, že většina Mouchových barevných akordů tak podivuhodně rezonuje v blízkosti těch, kterými byla na přelomu 19. a 20. století prodchnuta díla evropského výtvarného symbolismu. Tehdy, snad naposledy ve větší míře, zazněl, jako dědictví romantismu, i nefalšovaný hlas rozpolceného moderního člověka – umělce, který později svoji revoltu, v zájmu lepšího komerčního efektu, před snobským publikem většinou již jen předstíral. Tyto své „secesní“ vazby ostatně Moucha nikdy nezastíral. Netajil se svým obdivem k dílům Moreauovým či Redonovým ani uhranutím drásavou expresí Rouaultovou. Obohatila ho stejnou měrou jako četba Emanuela Swedenborga, Eliphase Léviho, Williama Blakea, Roberta Fluda nebo Maurice Maeterlincka, jejichž teologicko-filosofická orientace vždy přesahovala rámec „pouhého pozemského“.

Rozmanité vlivy zde tedy nade vši pochybnost existují, nikterak však nedevalvují autentičnost ani nesnižují osobitý umělecký naturel tohoto mimořádného autodidakta! A to je skutečnost dnes tak ojedinělá, že Miloslava Mouchu řadí mezi nejpřednější zjevy současného malířství.

Autor je básník a esejista.