O strachu

Zaručený způsob, jak upoutat zájem, je vyvolání emocí. Čtenáře, posluchače či diváka lze pobavit, rozesmát, vzbudit u něj soucit, hněv anebo ho postrašit. Strach je silná emoce a práce s ním má svoji tradici. Možná je to historický fakt, kulturní konstanta, že se lidé navzájem k smrti rádi straší. Od strašidelných příběhů vyprávěných po setmění, jejichž potomky jsou městské legendy, až po vážně míněné výstrahy a varování předcházející fyzickým útokům na nepřátele, se vzbuzování strachu nevyhnulo žádné mezilidské komunikaci. Ať již díky zkušenostem všech předchozích generací, anebo proto, že je to snad opravdu snazší než práce s jinými emocemi, se strach stal i nepostradatelnou součástí repertoáru všech současných médií. Jsou strachy různé, blízké i vzdálené, větší a menší. Nejlepší pro upoutání pozornosti a vyvolání odezvy, jak všichni vědí, jsou ty blízké a veliké. Ale ať vzdálené a malé, nebo monstrózní a přímo se sousedství, všechny strachy se objevují v médiích pravidelně a často.

Lze začít hned s prvním z aktuálních témat, o kterých se vede a v příštích týdnech či měsících ještě povede v médiích rozprava. S americkou základnou či radarem na našem území. Odpůrci její výstavby už naznačili, jak nebezpečný podnik by to mohl být. Zatímco dnes si podle jejich soudu málokterý z nepřátel České republiky všímá, se základnou se vše změní. Staneme se cílem prvního útoku, jehož smyslem bude oslepení radaru. Američtí vojáci, kteří nebudou spadat pod českou jurisdikci, budou znásilňovat a vraždit – i to se objevilo v některých článcích. A nakonec, výstavba základny, jak píše třeba Karel Dolejší v noticce v Britských listech, přiměje Rusko k intenzivní výstavbě ozbrojených sil. Aby to Rusové měli čím zaplatit, zdraží ropu a zemní plyn. A na to doplatíme my. Je lhostejné, zda tato tvrzení jsou pravdivá či nikoliv. Podstatné je to, že by mohla vyvolat strach.

Na druhé straně zastánci upozorní na fakt, že základna nás chrání. Bez ní bychom měli mít větší strach. Pomáhá k vítězství nad nebezpečnými státy, které by na nás mohly pálit rakety, například Írán nebo Severní Korea. Co na tom, že tyto státy rakety s takovým doletem nemají? Důležitý je neurčitý pocit znepokojení, které takové tvrzení může vyvolat. A pak, Američané jsou spojenci. Co kdyby nás opustili? Představme si absurdní argument, který se jistě objeví, pokud už dokonce někde nezazněl – co kdyby odmítnutí základny ze strany ČR posílilo vliv komunistů? Antikomunisté s oblibou tvrdí, že komunisté všechno znárodní a kdo ví, jestli nepostaví znovu gulagy. Zní to nesmyslně, ale – nemůže to alespoň u některých lidí vyvolat neurčitý strach? Pokud ano, tak se to počítá. A druhá strana může argumentovat proti antikomunistům poukazem na pravicové autoritativní režimy, což probudí vzpomínku na Pinocheta a spolehlivě zajistí nepříjemné mrazení.

Čím silnější emoce debata vyvolá, tím větší zájem čtenářů a diváků. Má to své nenápadné kouzlo a minimální logiku. Namísto prezentace problému a možných řešení média před zájemci rozprostřou přepestrou nabídku strachů. Ptačí chřipka? Kdo si na ni dnes vzpomene. Meningokok. Encefalitida. Každý týden a měsíc hrozba staré či nové choroby a – jak například televize ráda dodává – je třeba za lékařem s prvními příznaky. A kdyby toho strachu nebylo dost, v rámci vyváženosti je nutné dodat, že nám podle všech zpráv kolabuje zdravotnictví, a když budeme chodit k lékařům s každou hloupostí, tak nám nejen zatne tipec nový ministr zdravotnictví se svou koncepcí neplacené nemocenské, ale nakonec nás možná ani neošetří. Anebo za to budeme platit. U sociálně slabších důvod ke strachu, není-liž pravda?

Každý den a každý týden nás deníky i televizní stanice zásobují informacemi o přehršlích krádeží, loupeží a vražd. Na mou věru, vraždy jsou obvykle bestiální a krádeže drzé. Člověk by řekl, že vycházení z vlastního bytu je dost sebedestruktivní sport. Jistě, je tu otázka, zda nezvýšit pravomoci policie, jiné řešení média obvykle nenabízejí – například to nejjednodušší, povzbudit občany, aby se bránili sami. V rámci vyváženosti se ovšem čtenář z novin dozví, že mezi policisty bují korupce a někteří z policistů jsou přímo zločinci, jako například ti z Berdychova gangu. Strašidelné, že? Pokud to někomu nestačí, může se večer podívat na Nově na reportáž, jak je odsouzen i nevinný, protože koneckonců – to se může stát každému.

Strachy se pronásledují, násobí a vyvažují, každý krok náhle provází tušení rizika. Rizika efemérního, proti kterému se nedá bojovat. Jistě, člověk může mít strach z něčeho konkrétního a třeba i velmi dlouho. Nicméně pokud jde o konkrétní nebezpečí či problém, obvykle se také najdou lidé, kteří se mu postaví. Co však dělat s přízraky, prchavými elektronickými duchy, tiskařskou černí na jedno použití?

Před lety jsem shodou okolností navštívil přednášku jednoho ze současných vysoce postavených politiků. Mluvil o předvolební kampani. Aby byli voliči mobilizováni, měla by mít každá kampaň dvě složky, vysvětloval. Měla by slibovat a strašit. My tentokrát budeme víc strašit, tajuplně tehdy naznačil. Tak tedy – s tou mobilizací to bude stále horší. Příště to těžko vyjde. A jestli, tak ne na dlouho.

Strachy jsou různé. Po čase, v určitém množství, bez naděje je porazit a bez možnosti se jim vyhnout jsou ovšem skoro všechny stejně únavné. Zůstává po nich jen stísněná atmosféra a apatie. Možná – a to je jen hypotéza – že stačí už jen trocha času. Ještě víc snahy prorazit ochranný krunýř diváka, čtenáře, konzumenta médií a naservírovat mu ještě alespoň jednu porci strachu. A pak přijde doba, kdy se již jednat nebude. Nebude žádná akce, žádné rozhodnutí, ani nadšení. Protože nejlepší bude se uklidit někam do relativního bezpečí a nedělat nic.

Autor je politolog.