Aubrey Beardsley
Venuše a Tannhäuser
Přeložil Arnošt Vaněček
Dybbuk 2007, 80 s.
Inspirací Beardsleyho krátké povídky je starobylá pověst o Tannhäuserovi, německém minnesängerovi ze 13. století, který vstoupil do Venušiny hory (legenda tak pojmenovává durynský Hörselberg), aby odhalil její tajemství. Rozkoše, které tam zažil, jej unavily, a on se kál a žádal papeže Urbana IV. o odpuštění. Příběh rozvíjeli různí autoři (nejznámější je asi operní zpracování R. Wagnera), Beardsley si vybral jen ústřední pasáž – Tannhäuserův vstup do hory a první den v ní strávený (kniha je ovšem nedokončená). Kdo by čekal pornografii (jak naznačuje ediční řada Dybbuk), bude zklamán. V příběhu, jenž nemá zápletku, se Beardsley v prvé řadě věnuje budování snové, symbolisticko-dekadentní krajinomalby, samoúčelnému líčení jevů sice „rozkošných“, „roztomilých“ a „galantních“ (kde se začasté dostává ke slovu Beardsleyho výtvarné cítění), nicméně pokud jde o erotiku, jen náznakovým a metaforickým; víc se popisují Venušiny „pěkné a maličké kalhotky“ než to, co je pod nimi. Jak autor sám říká: „Vím, že je zvykem všech spisovatelů vyobrazit takové hrdiny, kteří mohou podati dámě důkaz své zdatnosti nejméně dvacetkrát za noc. Ale Tannhäuser neměl žádné takové gargantuovské zručnosti…“ Text vydaný v roce 1907 přeložil Arnošt Vaněček, sám romantický autor s tendencí k symbolismu.
Pavel Šidák
Záviš
Nedá se svítit…
Julius Zirkus 2007, 129 s.
Okolo Záviše je dost poprask. I díky Vachkovu filmu bývá označován za knížete pornofolku, což je kategorická škatulka. Nikdo nechce jeho básně reprodukovat: v televizi nejsou k vidění a v rozhlase ke slyšení. Obsahují totiž vulgarity, což je v normalizované společnosti tabu, i když celá normalizovaná společnost má rysy vulgarity a je jejím zdrojem. Z pubertálních rýmovaček a popěvků se stal byznys – nebo umění? Záleží na vkusu každého. Přidávám z vlastní zkušenosti: když jsem byl uváděn v pořadu Česko – jedna báseň, pořad byl označen jako nevhodný pro děti a mládež a režisér musel na kobereček; nic naplat, že televize chrlí od rána do noci pásmo násilí a žumpy neřádu v jednom kuse volně ke zhlédnutí; zato s poezií se musí opatrně! Se Závišem se to má nějak podobně a s mnoha dalšími tvůrci též: odhalují banalitu dnešního života nemilosrdně, ale upřímně, za což jim patří dík. Umělec léčí neuralgické body společenského života, kritická místa; má funkci jako hyena, žeroucí mršiny dřív, než by se staly zdrojem morového puchu a nákazy. Svým způsobem jsou hrdinové Závišových básní zatracenci vzdorující peklu dneška – prázdnotě kypící pod povrchem existence, tomu zvěcnění a zevšednění, jež se člověka stále touží zmocnit. Bravo, Záviš!
Vít Kremlička
Milan Ohnisko
Love!
Druhé město 2007, 88 s.
Milan Ohnisko se ve své poezii snaží být příkladným cynikem – katem popkultury, poukazujícím na její blbost. Možná i proto, že není žádný nováček, je pro něj stále těžší dojít tam, kde ještě nikdo nebyl, a pro své vyostřené pointy stále hůře nalézá místa, kde by ještě nebyl on sám. Aby překročil sám sebe, propojil ve své poslední sbírce s ironickým názvem Love slovo s jeho formou. Předkládá knihu, kterou by do rukou čtenáři vzali, neznají-li Ohniska, jen s krajním odporem. Ti, kteří jej znají, se alespoň budou stydět číst ji veřejně. Růžová obálka připomíná spíše deníček puberťačky než sbírku poezie. Výlučný je též obsah, sázený také odpudivým růžovým fontem. Z každé stránky jako by se na nás tak šklebil Milan Ohnisko se škodolibou radostí z toho, jak to zase čtenáři a světu nandal. Bohužel podobně násilná a za každou cenu jako obálka knihy je i Ohniskova poezie. Otázka, zda je nutné vše lámat přes koleno, se tak nabízí prakticky sama. Když totiž Ohnisko zapomene na masku ďábelského šklebu, a to není výjimkou, dostáváme se k poezii, která není zas tak růžová, a možná i proto krásná.
Richard Klíčník
Ángel Ganivet
Španělské idearium
Přeložila Anna Tkáčová
L. Marek 2007, 143 s.
Z pera tohoto španělského spisovatele (1865–1898) vzešly dva pozoruhodné romány: Dobývání království mayského posledním španělským conquistadorem Píem Cidem a Práce neúnavného tvůrce Pía Cida – nepřehlédnutelné kritiky španělské společnosti a jejího životního stylu. Do širšího světového povědomí však vstoupil tento vzdělanec a diplomat především díky své esejistické tvorbě. Španělské idearium bylo přeloženo do mnoha světových jazyků a trvale se zapsalo do literární historie, poprvé se s ním může seznámit také česká čtenářská obec. Autor v knize s neobyčejnou otevřeností a pregnantností vyslovuje ty názory, které se týkají především Španělska a jeho problémů tehdejší doby, španělské povahy, jejích neduhů, přetrvávajících dogmat, spojených především s církví. Zabývá se otázkami, co je to vlastně španělský postoj a co se stane s křesťanskou morálkou, naroubujeme-li ji na pohanského ducha. Podrobuje mikroskopickému rozkladu teritoriální vnímání světa, zamýšlí se nad tím, co to znamená občanství, klade otázku, nakolik Španělsko vnímá svoji zeměpisnou polohu jako záležitost bytostného poloostrova, anebo jde spíše o jevy ryze ostrovní… Podrobný rozbor psychologické struktury vlastní země dovádí autora ke značné skepsi a vzniká tak symbolický oblouk mezi Ganivetovými závěry psanými na papíře a závěrem jeho života, jenž se končí pod hladinou Dviny.
Magdalena Wagnerová
Aleš Kovalčík
Ladislav Fuks – tvář a maska
H+H 2007, 240 s.
Ladislav Fuks je jedním z mála našich opravdu světových autorů, ale zájem o něj po Listopadu z různých důvodů ustoupil do pozadí – rozhodující příčinou bude přece jen nemalá náročnost jeho textů. Kovalčíkova fuksovská práce vlastně není monografií, nýbrž důkladnou studií; jako interpretační klíč k Fuksově tvorbě zvolil autor jeho princip masek. Rozlišuje čtyři funkce masek, které se projevují v jeho díle: funkce skrývání, signalizační, alegorická a funkce přetváření fikčního světa. Kovalčík se dále věnuje Fuksově galerii masek, expozici úsměvů, tématu „rozlomené masky“, otázkám politických metafor v jeho románech atd. Téma masky je pro autora zrcadlem spisovatelovy osobnosti, neboť ten musel nejprve ukrývat svou dětskou a juvenilní senzitivitu, posléze homosexualitu, religiozitu a pravé politické postoje: stal se zajatcem své masky, „splynul s ní a přizpůsobil masce i své nitro a vnější jednání“. Kovalčík podrobuje Fukse důkladné a poctivé intertextové analýze, objevuje řadu nečekaných souvislostí, místy ale jeho výklad působí až příliš jednoznačně a „dourčeně“, což je možná ovlivněno volbou dílčího (i když podstatného) aspektu Fuksova díla – zde se otevírá prostor pro další Fuksovy monografisty.
Jiří Zizler
Stanislava Přádná
Čtyřikrát dva
Akademie múzických umění 2007, 142 s.
Studie sleduje čtyři dvojice filmového světa, které tvořili režiséři a „jejich“ herečky – životní partnerky a protagonistky jejich děl v období především padesátých až sedmdesátých let: Federico Fellini/Giulietta Masinová, Michelangelo Antonioni/Monica Vittiová, Ingmar Bergman/Liv Ullmannová a Carlos Saura/Geraldine Chaplinová. Čtyři režiséři jsou v mnohém odlišní, přesto autorka našla jednu okolnost, která je spojuje: totiž jejich výraznou spolupráci s hereckými múzami i zaměření na ženské hrdinky. Všichni se zabývají vztahy muže a ženy a konflikty jejich soužití i odcizeností a nepochopením, vzájemným ovlivňováním se a prolínáním umění a reality; jejich vlastní vztah se většinou zrcadlil, byť ve složitém obraze, ve společných dílech. Společná tvorba těchto dvojic patří často k tomu nejlepšímu, co každý z nich vytvořil. Filmy jako Silnice a Cabiriiny noci první dvojice, tetralogie citů druhé dvojice, Persona či Scény z manželského života třetí dvojice a Anna a vlci nebo Eliso, můj živote poslední dvojice jsou toho dostatečným důkazem. Většinou (až na první dvojici) šlo zhruba o desetileté partnerství životní i umělecké. Autorka přístupnou a přitažlivou formou podrobně zkoumá jednotlivé společné filmy a vývoj vztahu dvojice i to, jak se tento vztah zrcadlil ve filmech a mnohdy se proměnil v určitou obecnější psychologickou a filosofickou výpověď.
Milan Valden
Michael Asher
Zlikvidujte Rommela
Přeložil Jiří Gojda
BB art 2007, 294 s.
Příběh britské vojensko-zpravodajské operace s cílem lapit do želez pouštní lišku – polního maršála Erwina Rommela – by zdaleka nebyl tak poutavý, kdyby ho nenapsal člověk, který důvěrně zná pouštní specifika. Právě popis kulis, v nichž se odehrála tato nepodařená vojenská akce, patří k nejsilnějším stránkám knihy. Na mnoha místech příběhu můžeme nabýt dojmu, že jsme se ocitli v prostředí Saint-Exupéryho Citadely. Jenže v síle původního textu je zároveň slabost českého překladu, který zjevně nedostačuje výrazové síle originálu. Ale ani ten není prost chyb. Obecným problémem knih psaných nehistoriky je nechopnost těchto autorů odpoutat se od nepřehledné sítě faktografie a udělit pohybu narace pojmovou dynamiku. Nepřistoupíme-li na osidla literatury faktu, počne nás záplava vzájemně izolovaných faktů, spojených pouze příběhem, přece jen nudit. Zejména vkládané mikrobiografie aktérů mají ve své přílišné frekvenci čtenářsky smrtící účinky. Je paradoxní, že ze sebevražedného dobrodružství líčení na lišku se stává nudný sled faktů. „Zbavuji se špatné pohyblivosti a dostávám se do dobré formy,“ říká jedna z postav. Pomineme-li příšerně toporné spojení českého překladu, můžeme jen litovat, že autor, v zastoupení svého překladatele, se dostává do dobré formy jen čas od času. Nejen vojenské, ale i nakladatelské operace leckdy končí ne úplně šťastně.
Michal Janata
Valentin Lavrenťjevič Janin
Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře
Přeložila Jitka Komendová
Pavel Mervart 2007, 384 s.
Janinova monografie je vynikající vstupní bránou do doby středověkých novgorodských a ruských dějin, kterou od padesátých let 20. století objevují, interpretují a vykládají ruští vědci na základě stovek dochovaných textů, vyrytých do materiálu uvedeného v názvu. Nálezy tohoto unikátního média, které díky vysoké vlhkosti přežilo téměř milénium, čtenáři před očima pomáhají vytvářet obraz života nejen vládnoucích novgorodských vrstev, jak je v historii běžné, ale i prostého lidu. Textů na kůře se dochovaly stovky, většina z nich ovšem jen ve fragmentech a v komplikovaném historickém i společenském kontextu. Autorův komentář a výklad je proto klíčový. Je sice pravda, že vypravěč je někdy možná příliš rozmáchlý a rád blazeovaně přistupuje ke spekulativním úvahám, jeho schopnost zapojit jednotlivé fragmenty do mozaiky dějin je ale základním prvkem úspěchu tohoto díla. Výsledný celek je lehce stravitelný pro laika a poučný pro odborníka. Navíc i pro případného znalce dané problematiky může být cenný fakt, že Janinova kniha byla pro české vydání obohacena o výsledky nejnovějších výzkumů, které se ještě v jiných vydáních neobjevily.
Vladimír P. Polách
Aleš Novák
Epifanie věčného návratu téhož
Triton 2007, 123 s.
Český filosof zkoumá centrální Nietzscheho myšlenku spolu s doplňujícími, stejně důležitými představami vůle k moci a nadčlověka. Výzkum je prováděn zejména na základě Heideggerových objevů týkajících se smyslu dějinného bytí. Německý filosof vidí Nietzscheho chápání bytí a času ještě metafyzicky jako stálou přítomnost a neustálé pomíjení. Okamžik je Nietzschem viděn z preferované statické přítomnosti, z věčného nyní, ač je tušeno prolnutí všech tří časových dimenzí, je zahlédnut božsky „úžasný okamžik“. Autor ukazuje řadu dalších fenoménů, jež se vážou k základním Nietzscheho vizím. V rámci reaktivního (pasivního) nihilismu jsou exponováni tzv. poslední lidé, jejichž postoj ducha je nazván mžouráním: jde o postoj povrchního klouzání po povrchu věcí, kdy jen v tomto pasivním sledování je spatřován požitek a potěcha. Skutečnost je viděna nikoli tvůrčím a aktivním způsobem, nýbrž z hlediska nivelizace (zprůměrování) všeho, čeho se poslední (jen na konzum orientovaný) člověk dotkne. Novák dokáže ve své podnětné interpretaci poukázat i na kladnější polohy, kterých dosahuje lidská existence: štěstí může vycházet z tvůrčí radosti, kdy se jádro lidské existence přibližuje k myšlence věčného návratu.
Jiří Olšovský
Jacques Maritain
Člověk a stát
Přeložil Karel Špruňk
Triáda 2007, 216 s.
Personalismus, který odmítá jak násilný kolektivismus komunistů, tak vyhraněný individualismus liberálů a který se snaží vycházet z duchovních hodnot (křesťanství), má dnes jistě co říci. Hlásil se k němu i Jacques Maritain, jehož základní dílo Člověk a stát vychází jako další svazek edice Delfin. Původně anglicky psanou knihu, vzešlou z přednášek v Chicagu krátce po 2. světové válce, překládal Karel Špruňk z později rozšířeného francouzského textu. Své pojetí politické filosofie – od stanovení pojmů, jako je „národ“ či „stát“, přes rozbor „nešťastného pojmu suverenity“ až po obranu přirozeného práva a všeobecné demokratické charty – podává Maritain z katolických pozic, inspirovaných mj. Tomášem Akvinským: nová, demokratická civilizace má být „oživována kvasem evangelia“; sekularizace je správný proces, nevede-li ovšem k úplné izolaci církve a státu. Přes myšlenkové bohatství a podnětné postřehy však kniha není a ani nemůže být aktuální ve všech ohledech. Nejen proto, že Maritain kritizuje dnes již neexistující totalitní státy sovětského bloku, zatímco současné problémy, jako je AIDS, Afrika či absence dialogu s islámem, nebyly v roce 1951 na pořadu dne; ani k planetární shodě na obecných lidských právech, kterou Maritain považuje za téměř hotovou věc, zatím nedošlo.
Michal Špína