Novou knihu Street art Praha (viz recenze na s. 8) od jejího vydání pronásledují výtky těch, kteří mají pocit, že k ní mají co říct. Vytýká se jí výběr materiálu, grafické zpracování i úroveň doprovodného slova. Mlčí se ale o tom, jakým způsobem jeden z těch, kdo knihu připravovali, získal některé uliční artefakty, které zdobí její stránky. Nejde totiž ve všech případech o úlovky fotoaparátu přímo z ulice, ale o věci z ulice zcizené a odnesené domů. Možná chce mít některý z autorů doma ulici a nějak nechápe, že toto umění právě tak jako nepatří do galerií, nepatří ani do pokojíčků jeho příznivců. Kniha o estetickém bohatství pražských ulic tak tyto ulice paradoxně opět zevšedněla, a to jen proto, aby se zaplnilo prázdné místo v jedné publikaci. K fenoménu street art i ke graffiti jistě patří vzájemné překrývání a kreativní útoky na práce druhých. Pouhé strhávání ale připomíná spíše práci obecních uklizečů.
Lukáš Rychetský
„Strávil jste nějakou dobu ve vězení?“ ptá se čínského staříka rázná zaměstnankyně pasové kontroly. Když vidí, že zpovídaný nerozumí, změní úřednice formulaci a zpomalí tempo svého vyšetřování: „Byl jste v minulosti zatčen, obviněn a odsouzen za zločin, který jste spáchal na území Nového Zélandu či kdekoliv jinde na světě?“ Dědeček sem zrovna přiletěl se skupinou pekingských turistů na dovolenou. Nezná samozřejmě anglicky ani slovo. Fronta před pasovou kontrolou je dlouhá jako had. Poránu, kdy tu přistávají velká letadla z Asie, musí cestující čekat až dvě hodiny na odbavení. Po pasové kontrole totiž přijde ještě větší komplikace: celnice. Každý kufr a taška musí projít rentgenem. Do země se nesmějí dovážet dřeviny, jídlo a nápoje. Vysvětlující brožurky hovoří o ochraně místních lesů a pastvin před nebezpečnými zahraničními bacily a parazity. Opatření však spíše páchnou protekcionismem. Kontroly je ovšem nutné strpět. Pokud se cestující přestane usmívat nebo se dokonce zamračí, když mu úředníci pokládají nehorázné otázky a přehrabují se mu ve věcech, je ihned poslán do zvláštní fronty. Ta je vyhrazena pro ty ještě podezřelejší. Boj proti teroru přece pokračuje!
André Vltchek
Není to tak dlouho, co jsme v A2 věnovali celé číslo současné architektuře (46/2007). Ale je to téma nevyčerpatelné. Tak se mohlo stát, že jsme nezmínili jeden z hlavních proudů české architektury, kterým je nyní tzv. liniový effronsmaximalismus. Termín jste možná ještě neslyšeli, ale vysvětlit se dá velmi jednoduše na příkladech. Ateliér Znamení čtyř – architekti navrhlo pro investora Central European Financial Management na roh pražské Národní a Mikulandské výstavbu obřího luxusního hotelu. Pro něj je nutné vybourat část sousedního historického domu. Do památné ulice pak bude v úrovni druhého patra trčet zub o výšce dalších dvou podlaží. Hotel bude ještě vyšší než sousední naddimenzovaný Palác Dunaj, další nejbližší domy má přesáhnout o několik pater. Architekti však mají omluvy: „Výšku jsme zarovnali na linii budov na protější straně ulice. Zub možná trčí, ale pohledovou linii jsme zarovnali s jedním rohem na Národní. Stačí si jen správně stoupnout. Ostatně návrh už prošel územním řízením.“ Investor chce pochopitelně mít hodně pokojů a maximalizovat objem a zisk. Podobně jako pan Pawlowski při výstavbě u blízkého OD Máj. Tam liniový effronsmaximalismus uplatnil zase ateliér Cigler – Marani Architects. Linie historického centra se přitom kroutí jen podle tloušťky peněženky investora.
Filip Pospíšil
Klání o nového rektora Akademie múzických umění, jímž se nakonec, a nutno říct překvapivě, stal rozdílem jediného hlasu Jiří Hlaváč, nakonec rozhodla divadelní fakulta, která měla v Akademickém senátu nejméně hlasů. Hlaváče vyslala do boje fakulta hudební, jejímž byl dříve děkanem, zatímco DAMU a FAMU nominovaly Mathého. Proč tedy Mathé neobhájil? Pravděpodobně se totiž někdo ze zástupců DAMU (volba byla tajná) přiklonil na Hlaváčovu stranu. Největší vlna odporu se poté zvedla na FAMU, která se za Mathého vlády stala vyhledávanou i mezi zahraničními studenty a mimo jiné otevřela nový studijní program zaměřený na audiovizi. Vít Janeček, působící na nové katedře, ve svém dopise, který je k vidění na famu.cz, uvádí jako hlavní důvod Hlaváčova triumfu, že akademici si přáli ve svém vedení umělce (Hlaváč hraje na klarinet), a ne manažera, což je v dnešní době, kdy ministra dělá kdekdo, trochu podivný argument. Proti Mathému ale hrály ještě další okolnosti – jeho finanční škrty, které pomohly AMU vyhrabat se z dluhů, dopadly i na zaměstnance, kteří tak přišli o některé sociální výhody. Převrat se, jak to vypadá, konat nebude, ale někteří studenti AMU již napsali Mathému dopis na rozloučenou s tím, že doufají v jeho budoucí návrat. Zatím nemůžeme soudit, co Hlaváčovo rektorování přinese či odnese, šarvátky kolem nenahraditelnosti Mathého však trochu připomínají pozdvižení, které panuje ohledně prezidenta-nadosmrti Vladimira Putina.
Jiří G. Růžička