Venezuelský El Universal 4. prosince důkladně rozebral okolnosti první porážky Hugo Cháveze v lidovém hlasování, v němž mu Venezuelané velmi těsně zamítli navrhované ústavní reformy. Za klíčový aspekt celých voleb označuje deník skutečnost, že se z řady důvodů bezmála polovina voličů vůbec neobtěžovala k volebnímu počítači přijít. Spousta absentérů pravděpodobně pocházela také z chavistického tábora, kde prezidentovy reformy narážely na odpor, protože jsou prosazovány až příliš agresivně a rychle. To dokazuje i fakt, že reforma obdržela mnohem méně hlasů, než kolik tvoří deklarovaná členská základna nové Chávezovy strany. Zisky aktivní antichavistické opozice však nejsou příliš vysoké. Svoje „Ne“ reformě odevzdalo 4 504 350 hlasujících, přičemž při poslední prezidentské volbě získal opoziční kandidát Rosales 4 292 466 hlasů. Výsledek zřejmě hodně ovlivnily především vnitřní spory v prezidentově táboře. Reformu kritizoval generál ve výslužbě Baduel, který se během převratu v dubnu 2002 za Cháveze postavil a pomohl jej dosadit zpět do funkce. Také aktivity bývalé prezidentovy manželky a strany PODEMOS měly svůj vliv. Předseda této strany Ismael García hovořil o zrození „třetí síly“, která vzniká mezi vládou a opozicí. Tento vývoj se projevil hlavně ve zmíněné velké volební neúčasti. Sám Hugo Chávez, který po kratším váhání a patrně i pod drobným nátlakem ze strany armády výsledky uznal, konstatoval, že „lid ještě není připraven pro přijetí socialistického programu“ a že on sám nese odpovědnost za špatnou „volbu strategického momentu“, a dodal: „Socialismus se nenadekretuje.“ Prý nechtěl protlačit své vítězství o nějakých 0,01 procent hlasů, jako třeba George Bush, jelikož by o povaze tohoto vítězství navždy zůstávaly pochyby a šlo by ve skutečnosti o „morální porážku“. O tom, že vnitropolitické dopady prohry nebudou pro Cháveze lehké, vypovídá i fakt, že jeho menší koaliční partneři (třeba Komunistická strana) se již vyjádřili ve prospěch kolektivnějšího řízení revoluce, neboť „revoluční vedení nemohou být jednodimenzionální“.
Španělský El País 26. listopadu informoval o výrazném obratu v brazilské obranné a bezpečnostní politice, jenž by měl nastat od roku 2008. Projevit by se měl mimo jiné navýšením výdajů na zbrojení až o 50 procent. V roce 2008 se tak má jenom za zbraně vydat 4,6 miliardy dolarů a armáda má čítat 310 tisíc mužů. Naprostá většina nových zbraní má přitom pocházet z domácí produkce. Dojde také k přesunům vojenských sil, jež se projeví podstatným posílením amazonské hranice. Brazílie tak reaguje na citelný nárůst zbrojních výdajů v Chile a Venezuele i na posilování vojenské kapacity Kolumbie a podobná prohlášení Ekvádoru. Podle jednoho průzkumu považuje 63,5 procenta brazilských vojáků za možný konflikt s některým ze sousedů. A 50 procent uniformovaných pak za pravděpodobného protivníka považuje Venezuelu či Bolívii. Z lůna brazilských ozbrojených sil se stále častěji ozývají i výzvy po aktivnější mezinárodní roli, již by tento aspirant na křeslo v RB OSN měl plnit. Náměstek pro strategii, politiku a mezinárodní vztahy na ministerstvu obrany generál Moreira pak zemi vyzývá přímo k budování jaderného potenciálu. Posilování arzenálu souvisí jak s nestabilními vztahy s Bolívií, na níž je Brazílie prozatím závislá v dodávkách energie, tak i s nedávným objevením velmi bohatých nalezišť ropy u brazilského pobřeží, jež vedly ministra obrany k veřejnému prohlášení o nutnosti posílit obranné kapacity země.
V komentáři španělského ABC „¡Viva el Rey!“ se 5. prosince historik Nicolas Baverez velmi pochvalně vyjádřil k osobě Juana Carlose a k verbálním útokům především mladých katalánských nacionalistů (doplněným o pálení fotografií panovníka), jimž byl královský pár v nedávné době vystaven a které řeší soudy. Autor vidí ve zpochybňování monarchické instituce reflexi „krize identity“, jež přichází na konci jednoho historického cyklu. Skončila dynamika ekonomické obnovy, neboť Španělsko stojí na čele růstu evropských ekonomik. Stejně tak končí politický konsenzus, jenž umožnil relativně netraumatický přechod od frankismu k demokracii. Konec konsenzu se projevuje levicí inspirovaným „Zákonem o historické paměti“, jehož jistou protiváhou je beatifikace 498 republikány zavražděných kněží. Federalizace země pokročila na kraj možného. Zároveň se vytrácí vliv hlavního tahouna ekonomické expanze, totiž stavebnictví, a splaskl boom na trhu nemovitostí, což nutně otvírá otázku další ekonomické orientace země. Spolu s problémy v zahraniční politice, jež se projevily konfrontací s radikálnějšími levicovými vůdci z Latinské Ameriky, se tak ukazuje nutnost jisté celkové reorientace a redefinice politického modelu fungujícího od roku 1975. Avšak „kontroverze ohledně ústavní monarchie se zdají jak zbytečné, tak nebezpečné“. Juan Carlos prý totiž „zosobňuje svobodu od svého rozhodujícího vystoupení proti pokusu o puč v roce 1981“. Monarchii autor spojuje i s ekonomickým vzestupem země, jež v roce 1975 dosahovala příjmu pouhých 388,5 eur na hlavu, tedy méně než tehdejší Irák, zatímco v roce 2006 již vykazovala 21 470 eur. Hospodářství i přes výše zmíněné problémy roste o 3,8 procenta ročně, nezaměstnanost klesla z 24 na 8 procent. Juan Carlos si stále uchovává velký neformální vliv a politici k němu mají obecně velkou důvěru. A na posledním Iberoamerickém summitu se král měl projevit jako ochránce demokracie proti „populistickým a autoritářským trajektoriím“ – vystupovat tak i jako mluvčí liberální a umírněné Latinské Ameriky. Zkrátka, podle Bavereze, „Juan Carlos I. zůstane v dějinách zapsán jako ,Velký král znovudobytí (reconquisty) modernity pro Španělsko‘, jež je znovu jako rovný člen zapojeno v Evropě“.
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.