Tragédie nedorozumění

„Byli mladí, vzdělaní a oba dosud neposkvrnění o dnešní svatební noci, a žili v době, kdy hovor o sexuálních problémech prostě nebyl možný…“ S první větou novely Na chesilské pláži (On Chesil Beach, 2007) posílá McEwan v létě roku 1962 Edwarda a Florence na svatební noc do hotelu na dorsetskou Chesil Beach, lokalitu tradičně určenou čerstvým manželským párům. Již v prvních odstavcích prózy zaznívá autorův charakteristický tón: do popisů sbližování obou partnerů se vkrádá odstup, který podprahově signalizuje, že v selance obou milujících se není něco v pořádku.

Na Florence a Edwarda doléhají stíny puritánské epochy, která o rok později bude rychle implodovat; letopočet 1963 nebude pouze rokem nástupu Beatles, ale i vichrem čerstvého vzduchu do všech vrstev společnosti. S definitivním zánikem britského koloniálního impéria bude navždy pohřbena i puritánská morálka středních vrstev. A pár let poté se Londýn stane Mekkou nevázanosti a lehkosti, jak jej v roce 1966 vylíčí Michelangelo Antonioni ve Zvětšenině.

Symptomy plíživé katastrofy

Na chesilské pláži roku 1962 jsme ještě ve „staré dobré Anglii“. Atmosféra mezi novomanžely je podivně napjatá. Edward se obá­vá, že nezvládne něžné rituály prvního sexuálního spojení, po němž měsíce touží, a Florence potlačuje už jen pouhé pomyšlení na nastávající hodiny.

V retrospektivních reminiscencích je naznačeno, že nad Florenciným dětstvím visí blíže neurčená pohroma sexuálního zneužití jejím otcem. Edward, politicky angažovaný student dějin, je zase poznamenán cechem plebejství své rodiny, které se má sňatkem jednou provždy smazat. Rozhodne se k Florence přibližovat co nejcitlivěji, ale mužský chtíč nebývá vždy společníkem dobrých úmyslů.

I přes partnerovu opatrnost vnímá Florence Edwardovy něžnosti jako hrubé obtěžování. Současně v ní narůstá pocit viny, že není schopna Edwardovi poskytnout to, co je pro manželské páry samozřejmé. Je odsouzena k mlčení, které automaticky přijala s rodinnou výchovou, v níž byla sebemenší zmínka o sexu tabu. Zatímco se u Florence střídá panika s hnusem a strach s instinktivním odporem, vnímá Edward její reakce jako sexuální vzrušení. Ale v okamžiku, kdy Florence poprvé a naposledy vzrušení skutečně pociťuje, je už Edward hluboce znechucen a nereaguje očekávaným způsobem.

Autor popisuje sbližování a reakce novomanželů do nejmenších trapných detailů, ale přitom se vyvarovává každéhoo náznaku voyeurismu. Přelomem fyzického sbližování je Edwardova předčasná ejakulace, která zcela nezkušenou Florence rozruší natolik, že uteče z hotelu na pláž. Aby zachránila, co se momentálně z jejího pojetí lásky zachránit dá, nabídne Edwardovi v jejich nastávajícím manželství naprostou sexuální volnost výměnou za to, aby mu byla nablízku celý život a platonicky ho milovala po svém…

Šťastné náhody s fatálními konci

V retrospektivních scénách seznámení Florence a Edwarda demonstruje McEwan v jemných náznacích neblahé následky okouzlení z náhodných setkání, z nichž vyrůstají erupce první lásky. Zájmy a orientace Florence a Edwarda jsou takřka protikladné, odlišný je i jejich přístup k životu. Florence je introvertní, mimořádně talentovaná houslistka. Jejím ideálem muže je silná, dominantní a vnímavá osobnost, jakýsi pandán jejího otce, který automaticky splňuje všechna její přání. Edward je naopak věcný, nepoetický a někdy dokonce obhroublý mladík, holdující rokenrolu.

S instinktem hlubinného psychologa Ian McEwan decentně signalizuje, že vzájemná zamilovanost se rodí z projekcí vlastností, které daný jedinec postrádá, na jeho protějšek. Edwarda přitahuje Florencina křehkost a opravdovost, Florence Edwardův výbušný temperament spojený s ohleduplností.

Jedním z vrcholů knihy je kratičká scéna seznámení, k němuž dochází na shromáždění skupiny, která se rozhodne protestovat proti vodíkové bombě. Tam vchází na scénu fatální hra náhody. Florence nabízí Edwardovi leták o účinku vodíkové bomby a on si sugeruje, že její ruka záměrně pohladila vnitřní stranu jeho paže. Ve skutečnosti však není Florence nic odpornějšího než vysílat erotické signály…

Autor tuto kratičkou scénu ani v nejmenším nerozvíjí, a ta má snad právě proto tak ojedinělou, sugestivní sílu. Jen jako by připomínal obecnější lidskou tendenci k chybné interpretaci náhodných situací. Jako by připomínal, že propásnutá příležitost je často ve svých důsledcích mnohem nevinnější než jediná špatně interpretovaná „šťastná náhoda“.

Pohled zpět

Na posledních stranách téměř sedmdesátiletý Edward rekapituluje svůj uplynulý život: „Koncem onoho slavného desetiletí, když do jeho života vstoupily tlaky všemožných nových vzrušení, svobod a mód i zmatků z bezpočtu milostných dobrodružství (…), často přemýšlel o jejím podivném návrhu a už mu nepřipadal tak absurdní a v žádném případě nechutný nebo urážlivý. Za nových současných okolností se ta osvobodivá nabídka, která o velký kus předběhla dobu, jevila nevinně velkorysá, jako skutek sebeobětování, jemuž tehdy nedokázal porozumět.“ I když Edwardova rekapitulace končí nesmazatelnou vzpomínkou na „dívku s houslemi“, není v ní přídech sentimentální nostalgie.

McEwanovo prozaické umění zraje. Počínaje Pokáním (Atonement, 2001) jsou jeho další knihy méně stylisticky rafinované, ale o to přesnější v lakoničnosti a věcnosti stylu i v lucidní intenzitě emocionálních obsesí. Blockbusterové thrillery jeho raných próz se – jakoby lehkým obratem ruky – proměňují ve velkou literaturu.

Autor publikuje v kulturní příloze MF Dnes, v Reflexu, Filmu a době a v polském týdeníku Polityka.