Víte, co od vás očekáváme, že?

Rakousko představuje modelový příklad země, kde se (přes sílící politické hlasy, jež mluví o ztroskotání konceptu integrace) migrační literatura a interkulturní dialog podporují vskutku intenzivně. Tuto zemi můžeme vnímat jako vzor v oblasti „kulturní práce“: situace je tam přehlednější než v Německu, navíc se počtem vydaných titulů a jistou uzavřeností blíží českému literárnímu trhu. Rakouská migrační literatura se – až na výjimky – vyhýbá přímé politizaci a subverzi, jak ji známe z konce devadesátých let v Německu. Vsadila na obhájení umělecké autonomie bez ohledu na spisovatelův původ. Přesto je patrná zásadní odlišnost děl, která píší tito autoři, od textů „domácí“, rakouské provenience. Německý spisovatel tureckého původu Feridun Zaimoglu tvrdí, že německá literatura je literaturou úředníků, že jí schází život. Migrační autoři, ať to činí vědomě či nevědomky, do ní vnášejí nový pohled, daný jazykovou a kulturní dvojdomostí.

V Německu se počet německy píšících autorů cizího původu odhaduje na bezmála pět set, širší ohlas zaznamenaly v posledních deseti letech zhruba dvě desítky spisovatelů (například Feridun Zaimoglu – A2 č. 18/2006, Yoko Tawada, Ilija Trojanow – A2 č. 8/2007, Terézia Mora – A2 č. 35/2007, Zsuzsa Bánk, SAID, Libuše Moníková). V Rakousku můžeme počet migračních autorů, kteří si vydobyli uznání ve světě, spočítat mnohem snáze. Náš výbor je reprezentativní, zahrnuje etablované literáty střední (Vladimir Vertlib – A2 č. 42/2006), mladší (Radek Knapp – A2 č. 14/2007) i nejmladší (Michael Stavarič) generace. Výběr je zároveň subjektivní, mohli bychom také zařadit lyriku Serafinna Yildize, prózy Rhey Krcmarové, Anwara Kashlana, Sehera Cakira, Julyi Rabinowichové nebo Samy Maani atd. Ti nejsou známí za hranicemi země, přestože stojí za to si jejich jména pamatovat. V Rakousku působí v současné době několik nakladatelství, která se specializují na migrační autory: vídeňské Edition exil, které každoročně vypisuje soutěž pro autory neněmeckého původu – cenu Psaní mezi kulturami (Schreiben zwischen den kulturen), a Albatros Verein. Vláda také podporuje prezentaci literátů v zahraničí, čehož důkazem je i toto číslo A2.

–tomdim–

Ilda Zuferka zachraňuje umění

Alma Hadzibeganovićová

Tato zpráva dokumentuje osamělou pouť jedné ženy. Ilda Zuferka – historička umění z Mostaru, v roce 1992 uprchla do Vídně – byla posedlá myšlenkou na záchranu bogomilských nekropolí ze 13. století v místě zvaném Cori Do, které se nacházelo ve válečné zóně v Bosně. Roku 1998 se tam vrátila, aby uskutečnila svůj záměr.

Zápisky z notebooku

Složka HAPPYDAY

Cori Do se musí stát rezidencí umění, není jiné cesty!

Vlak jede přes Cilni do Mostaru osm hodin. Bez svého mostu je Mostar jako lidskost bez lidí. Všechno tu probíhá černobíle. Ostatně foťák s sebou nemám, takže žádné momentky nebudou. Kvůli své mánii, že chci mít všechno zaznamenané, si neustále zapisuji. Lidé tu o mostech vyprávějí legendy, a kdybych mohla, psala bych o vztyčených kamenech, položila bych základy jejich povznesenému ustrnutí. Vytvořila z nich monumenty. Přibetonovala je svou klávesnicí. Kdybych jen mohla. Kdyby se mi tahle řeč neodcizila jako výrobní prostředky dělníkům za kapitalismu, jak by to řekl Marx. A navíc: právě toho mám dost na práci.

Svým měkkým, porézním telefonním hlasem s astmatickými, revmatickými a gastritickými odstíny mi zmocněnec EU pan Koschnigg naznačil: Mostar se má stát modelovým městem. Tak. První diplomatická misie EU ukáže, že mír je možný a národy se můžou usmířit. Pro bývalého starostu Brém není obnova města ničím novým. Němci přece tenkrát udělali tlustou čáru za minulostí, říká, a šli dál. A co se mojí podpory týče: žádné neprůstřelné sklo nebude, protože infrastruktura města, zajištění veřejného pořádku a doprava jsou důležitější. Jako základna soužití národů.

Nacionalismus je jako mor, který se šíří odshora. Přijíždí na koni a odjíždí na šnekovi. Koschnigg pak vystoupí z kovově modrého BMW, pozdraví nás dokonce „dobar dan“ a odchází kolem intergalaktické vlaječky Unie. A nazdar.

To na mě ale neplatí, ohlásím se u zdejšího výboru pro památkovou péči a pozdravím postaru „Merhaba“. S předsedou Huso Husikićem jsme vypili dvě konvice turecké kávy a půl litru hruškovice. Nenápadně, zkušeným pohybem ruky vytáhl skalpel, nařízl situaci a rázem konstatoval: Zuferka – utekla – na Západ – znečistitelka vlastního hnízda – kromě toho separatistka – místo aby právě zrozené zemi věrně (po)sloužila. (Krve by se ve mně nedořezal.) Pokračoval: místo starosti o potomstvo – porodit alespoň pět dětí: tři pro Bosnu, dvě pro sebe – objeví se tu bez pozvání – žádný zachraňovat náhrobky – určitě plánuje puč! „Je mi známo, že jste se tam venku schovala.“ Tečka.

V Mostaru jsou ale i takoví, kteří ti rozumějí. Jsou to přátelé, co zůstali. K těm se utíkám. Mám se s jednou kamarádkou potkat u berlínské zdi, kterou sem zřejmě přestěhovali, zatím ale naslouchám ústům národa – místo „berlínská zeď“ říkají „Checkpoint Charlie“! Vidím jenom, jak tudy proplouvá bezpohlavní obyvatelstvo a SFOR ho kontroluje. „Arminko!“ zavolám na ni, protože tak ji oslovoval její otec. Oficírská dcerka dělá „tumačenje“ pro Spojené národy. Vezme mě za ruku, řekne: Supeeer! Jdu do toho!“ – jenže bohužel nemá na mysli ochranu nekropole, není žádná americká vojanda jako G. I. Jane, nýbrž tlumočnice, s mnoha pracovními závazky. Ale když má člověk friends, obchody se hýbou, jako bys dal small talk při grilování: adresy se rozšiřují v systémy, faxy se třaslavě lísají k ramenům úředníků v radách pro kulturu UNESCO a tak dál. Vládci všech zemí se spojili, stejně jako world music!

Notebook, složka HAPPYDAY

(Psáno na dřevěné lavici ve vlaku, zatímco na mě ostatní cestující zírají, jako bych byla z jiné planety.)

Když se Arminka rozhodla, že ještě pár měsíců počká na svou žádost o statut přistěhovalce v Kanadě, odešla jsem – tady nikdo nikoho nenásleduje. Moje hybridní generace! Proč jenom jsme takoví? Cítíme, že nás naroubovali do tohohle brutálního, šklebícího se světa, a ten jako by nás defloroval. Na druhé straně jsme ale také nic neodmítali ani jsme neváhali, byli jsme příliš ochromeni, než abychom tu něco dělali, příliš laxní, než abychom táhli za provaz z ideálů, příliš rozmazlení, všichni donucení připoutat se k rodičům, vyžraní zlenivělou vlažností. Kéž bych si troufla alespoň psát! Kdybych mohla cokoliv poslat do vyhnanství v jazyce, pak bych nechala vyhostit tenhle výkvět mládí, tuhle Generation X. Samo o sobě nedefinovatelné je pro zdejší lidi to, co nás spojuje – spíš než že bychom byli subkultura, se to podobá vyrůstání z podnože vinné révy: dědové: kolaboranti NS/SS, otcové: veliký komunisti, bratři: ultranacionalisti; s nadšením se rozlévali do ulic všichni.

„Evropa válku potřebuje, každých 50 let!“ říká její otec. Vyříznu mu játra, obalím je, vložím mu je do úst a na hlavu dostane květináč s begoniemi, tuhle biomechanickou sochu dám stranou a začnu se věnovat jeho dceři – soukromě.

„Ve světě, jako je tenhle, musí mít člověk vždycky sbalené dva kufry.“ Není to ten zámek, kde záleží na kombinaci čísel? Nejen v něm. Arminka dřela, aby se dostala do formy, fitkem k figuře, k přesně předepsanému souboru rekvizit, který funguje asi takhle: stálé bydliště na Jadranu nebo na Západě, dítě jedno či dokonce dvě, firmičku, k tomu vlastní doplňky, manželskou postel, jasný.
Prostě stejně jako kamarádky z dětství. „Ostatní jsou vždycky lepší.“ A není tohle ta písnička, kterou si pobrukovaly víly z periferie? Čím dál častěji. „A když se ti v Německu ožení tvůj první bejvalej (jako ten její) a o něco později i tvůj druhej, dokonce s Němkou – což je totéž jako vyhrát v loterii! – pak si pomyslíš: Aha. – Rozumíš? Myslím jako, jestli to chápeš?“ „Úprk na dlouhou trať, snášet to, čím si pojistíš z-drž!ování se na území cizího státu, po tom jsem nebažila. I refugeela-la-la v uprchlických domovech na severu je už obehraná, takže holka nemá nic smysluplnějšího na práci než se vdávat, kde to jen jde,“ házím jedovatou slinou po svatebních hostinách, ale připadám si jako divoce rostoucí tráva – posekaná, rozprostřená a obracená. Šlehnutí prvotřídní kvality přichází, jak se dalo čekat, od Arminčina otce, který teď spolykal svá játra a povídá: „Jak to? Vy, které někdo vyženil, jste udělaly štěstí!“ A nám dvěma že stejně není nikdo dost dobrej. „Tak například vy,“ pokračuje, „se dáte na vlastní pěst k nebeský jízdě, vypravíte se do pustiny až za kšandy boží a mlátíte kolem sebe náhrobky jak hrobař, abyste zachránila nějaké pseudoumění – abyste zachránila umění zemí na periferii?! No jo, tak to stojí v encyklopedii. Strana 256.“

Umění země na periferii! Tak on už je v penzi!

Z německého originálu Ilda Zuferka rettet die kunst, vydaného nakladatelstvím Edition Exil ve Vídni roku 2000, přeložil Ondřej Buddeus.

Jemné rozdíly, klamy

Denis Mikan

Emil stojí v Kaiserstrasse před velkou výlohou a dívá se na sebe, nenápadně, jako někdo, kdo se jen náhodou zastavil, aby vytáhl kapesník z kapsy, aby se zamyslel, zda má vstoupit do obchodu, nebo jako nějaký cizinec, který se ztratil, najednou znejistěl a neví, jakým směrem pokračovat. Dělá, jako by se právě pohroužil do myšlenek a na prstech levé ruky počítal něco důležitého. Vedle něho zastaví jakási žena a tváří se, že na něco čeká. Všimne si ale, že Emil rozhodně nemá v úmyslu pohnout se z místa, a tak si rozzlobená a s rozcuchanými vlasy jde po svých. Když zmizí v postranní uličce, zamumlá si Emil pro sebe: ženské!

Zrcadlový obraz mu připadá nějak pokřivený a odcizený, a představuje si, že se vidí poprvé.

Překvapuje ho rachitická postava, neboť očekával většího muže, nikoli třasořitku. Vyděsí jej nejapné oči, které odrážejí světlo, jako by byly ze skla, z něhož se vyrábějí skleněnky. Emil o krok ustoupí. Kdybychom usuzovali podle hloupého výroku: „Oči jsou zrcadla duše“, mohli bychom si myslet, že se jeho duše dávno vypařila.

Mastný nos, zdeformovaný opakovaným zraňováním jako nos boxera, a pórovitá, nezdravá kůže na tvářích nejsou příliš nápadné a ladí s obrazem, který si vytvořil. Jeho nepatrně klenuté čelo není mimořádně ošklivé a dlouhé černé vlasy nejsou ani zplihlé, ani rozcuchané jako u lidí, kteří museli uprchnout před válkou a přes noc zešedivěli.

Naštěstí, myslí si, mu vlasy splývají přes uši, někdo by se mu mohl smát, že jsou tak zvláštně špičaté. Viditelný kus zátylku je jemný a slabý, takže se při každém pohybu strachujeme, že se ozve křupnutí a spatříme hlavu padající z ramen, co připomínají ramena dvanáctiletého chlapce, tedy bez patrného svalstva.

Jako dítě si myslel, že se zrcadla, vystavená silnému a soustředěnému pohledu, mohou roztříštit a že existují lidé, kteří toho jsou schopni kdykoli a bez velkého úsilí.

Dnes, když se na sebe podívá do zrcadla, věří, že se za ním někdo ukrývá a pozoruje ho, anebo všechno nahrává na videokazetu, aby záznam uchoval pro pozdější analýzy. Před nějakou dobou se o tom pokoušel napsat báseň, ale zasekl se už u názvu. Představoval si to snazší; rozhodl se, že už žádné básně psát nebude.

Když pokračoval v cestě, zvažoval ještě, že by si zakoupil velké zrcadlo do bytu a mohl by se kdykoli svléknout donaha a pečlivě prozkoumávat své tělo.

Z německého originálu Emil, vydaného nakladatelstvím Edition Exil v roce 2002, přeložil Tomáš Dimter.

V šestém patře

Denis Mikan

…je země, část země nebo místo, kde vyrůstáme nebo se tam díky dlouhému pobytu cítíme doma (častý emocionální výraz pro užší svázanost s určitým prostředím).

– Dobrý den!

– Dobrý den.

– Jste nervózní?

– Nevím, trochu.

– Víte, co od vás očekáváme?

– Měl bych vyprávět nějaký příběh.

– Ano, ale vidím, že mluvíte výborně německy. Jak dlouho žijete v Rakousku?

– Už ani nevím – obávám se, že to ani neumím spočítat. Ale myslím, že déle, než jsem původně plánoval.

– Nevadí. Připravil jste si tedy něco?

– Ano, příběh ze svého dětství.

– Tak tedy začněte.

– Takže… Když mi bylo čtrnáct, měl jsem kamaráda, který byl hubenější a menší než všechny ostatní děti. Nehráli jsme si spolu každý den, protože často zůstával doma a díval se z okna v šestém patře. Jednou jsme spolu hráli v blízké sportovní hale ping--pong. Byl o něco lepší než já a hrozně se radoval z každého získaného bodu. Najednou jsem špatně trefil míček, a ten doskákal až k vedlejšímu stolu. Zvedl ho asi pětatřicetiletý muž. Kamarád chvíli čekal, a když viděl, že ten chlap chce hrát dál, potichu řekl: Promiňte, ale to je náš míček. Muž se zničehonic otočil a místo míčku mu bez varování dal pěstí. Kamarád pár metrů odletěl. Spadl na zem jako hadrový panák a zůstal ležet na zádech. Viděl jsem, že brečí, ale strachy jsem se nehnul z místa. Pár starších chlápků, kteří tam popíjeli pivo, se zrovna něčemu smálo a dělali, jako by si vůbec ničeho nevšimli. Když ten chlap odešel na záchod, pomohl jsem kamarádovi na nohy a rychle jsme zmizeli. Jeho otec šel prý na policii, kde mu slíbili, že všechno důkladně prošetří. Nestalo se ale nic. Později jsme se doslechli, že ten chlápek byl kriminálník a už několikrát seděl. Na to všechno jsem dávno zapomněl. V den, kdy v našem rodném městě zazněly první výstřely, jsme se znovu potkali. Řekl jsem mu, že jsem vždycky věděl, že to tak v naší zemi skončí. Usmál se a zašeptal, že on to tedy netušil, ale že ho to potěšilo. Neměl jsem čas o tom přemýšlet, a tak jsem se usmál. Jako kdybychom byli spiklenci. Opustil jsem město a už jsem se tam nikdy nevrátil.

– Zajímavé. Skutečně se to stalo?

– Už ani nevím. Ale věřím tomu.

– Chápu. Mluvíte skvěle německy. Druhou část ani nemusíte dělat. Máte to za jedna.

– Děkuju.

Z německého originálu Emil přeložily Běla Michálková a Alena Nováková.

Austria goes to Ausland (komedie)

Laslo Vince

Monolog – sen dětství

Policejní šéf sedí na židli směrem k publiku.

Policejní šéf:

Vždycky jsem chtěl být pilot.

Létat.

Být svobodný.

Jen tak si létat.

Jsi tím, odkud pocházíš / Jsi takový, odkud jsi.

Jsi své dětství.

První krůčky, to ti říkám, první krůčky jsou důležitější než chůze, první roky jsou důležitější než celý život.

Jen tak si létat, to byl můj sen.

Policejní šéf natáhne ruce před sebe, jako kdyby byl skutečně pilot, a začíná startovat a řídit letadlo.

Policejní šéf:

Dobrý večer, vážené dámy a pánové!

Jménem Sunny Airlines Group vás srdečně vítám na palubě letu Sunny Airlines Star Alliance do země slunce.

Jmenuji se Franz a se svým týmem zodpovídám za vaši bezpečnost a pohodu na palubě.

Naším kapitánem je dnes také Franz. Během letu se z pilotní kabiny bude hlásit s dalšími informacemi.

Let do země slunce potrvá přesně 90 minut.

Budete-li mít nějaké přání nebo otázky, neváhejte prosím a obraťte se na stevarda. Bude pro nás potěšením, když si let s námi užijete, a přejeme vám příjemný pobyt na palubě.

Pracovník bezpečnostní služby odtáhne z hlediště prodavače novin.

Policejní šéf:

(nedotčený zásahem, nadšeně)

Brr... Brr... Brrrr.

Dobrý den, vážené dámy a pánové, jmenuji se Franz a jsem kapitánem letadla, letíme právě ve výšce 10 000 metrů... náš skyshop otevře za pár minut.

(melancholicky)

Létat.

Být svobodný.

Jen tak létat.

Jsi tím, odkud pocházíš./ Jsi takový, odkud jsi.

Jsi své dětství.

Narodil jsem se v Ottakringu. Jsem Vídeňák z Ottakringu. První krůčky jsou důležitější než chůze, první roky jsou důležitější než celý život.

Povětří dětství. Vzduch v Ottakringu je jiný. Vzduch v Ottakringu je jiný než ve Schwechatu. Vídeňák z Ottakringu je jiný než Vídeňák, který se narodil ve Schwechatu.

Zůstal jsem v Ottakringu. Ottakring je můj domov. V Ottakringu můžu létat. Co by měl ten, kdo pochází Ottakringu, dělat ve Schwechatu?

Z německého originálu Austria goes to Ausland přeložila Helena Valtová. Komedie vzniká v rámci mezikulturního projektu autorského divadla Wiener Wortstaetten; je dosud nedokončená.