Když před čtyřiceti lety vznikla v Německu první komunita hippies, byla to malá revoluce, která zatřásla ideálem spořádaného a poklidného měšťanského života. Zatímco systém bytových komun s úspěchem funguje dodnes, touha po organizované jinakosti raných německých komunardů je z dnešního pohledu spíše úsměvná.
Německá alternativní scéna šedesátých let minulého století byla podobně jako její francouzský předobraz v prvé řadě politicky motivovaná. Na rozdíl od mnoha pařížských levicových intelektuálů, kteří se z vášnivých debat o marxismu vraceli od kavárenského stolku rovnou k maminčině večeři, se ale skupinka berlínských aktivistů pokusila aplikovat teorii rozbití biedermeierovské pohody, vedoucí do politické netečnosti a ovladatelnosti, také do praxe. Výsledkem jejich experimentu byla tzv. Kommune 1 (kdo však chtěl být in, mluvil pouze o K1), laboratoř mezilidských vztahů a politická tribuna zároveň, která s obměnami a výkyvy fungovala téměř tři roky, od února 1967 do listopadu 1969.
Prvních devět komunardů a komunardek včetně malého dítěte se tehdy přestěhovalo do čtyřpokojového bytu spisovatele Hanse Magnuse Enzensbergera v berlínské Fregeho ulici a začalo žít podle programového prohlášení Dietera Kunzelmanna, nezvoleného vůdce komunity.
Komunardi především útočili proti rodině, v níž viděli nástroj utlačování a zárodek celého systému, který je založen na totalitě moci menšiny vůči nevědomým masám. Podobným útlakem proti svobodnému rozvoji osobnosti byla v očích německých levicových praktiků také instituce manželství. Především ale pro ně byl buržoazním přežitkem jakýkoliv nárok na soukromí. Všichni měli vědět o svém spolubydlícím úplně všechno. Důsledkem likvidace intimity tak nebyly jen veřejné zpovědi komunardů, připomínající skupinové seance u psychoanalytika, ale i vysazení dveří u záchodu. Tak toto místo konečně dostálo hojně používanému, ale ve své podstatě nesmyslnému označení „sociální zařízení“. Princip odhalování ve své vyhraněné fázi skvěle vystihla slavná fotografie Thomase Hesterberga, na níž sedm nahých mužů a žen včetně malého chlapce vytváří výjev připomínající zajišťování podezřelého policií. Také nahota se pro obyvatele K1 stala politikem. Komunardi se tak dobrovolně vystavovali voyeurství svých spolubližních, které by dnes v mnohém připomínalo sledování záznamů všudypřítomné kamery z vily televizního Big Brothera.
Ne každému se ale taková forma vystavování a programového popírání privátní sféry zamlouvala. Například vůdce německých studentských bouří a šéf velmi vlivného Socialistického svazu studentů Rudi Dutschke, který se stal skutečnou ikonou halasného protestu proti morálně zatuchlé rodičovské generaci, hned zpočátku přiznal, že podobné extravagance nejsou nic pro něj. A tak zatímco K1 teoretizovala o zkáze kapitalistické Spolkové republiky Německo, která měla přijít skrze stav totálního odhalení myšlenek i těla, profesionální revolucionář Dutschke si paradoxně velmi pečlivě chránil své soukromí.
I když komunardi v čele s Kunzelmannem zavrhovali také veškeré formy soukromého majetku a pohrdali studijními stipendii od státu, peníze – alespoň ty určené na nákup jídla a přípravu protestních akcí – hrály v K1 vždy důležitou roli. Dobře to vystihuje nápis na pokladničce umístěné v předsíni: Erst blechen, dann sprechen (volně přeloženo Nejdřív něco vysol, a pak mluv).
Od pudinku po kalašnikov
Cílem každé revolty je ovšem také export myšlenek a životního stylu. Nejinak tomu bylo i v případě berlínské komuny. Na rozdíl například od frankfurtské alternativní scény, jejíž lídr Joschka Fischer počátkem sedmdesátých let trpělivě přesvědčoval zaměstnance továrny Opel o výhodách socialistického zřízení, chtěla na sebe K1 upozornit formou happeningů s politickým podtextem. Hned první velká akce, tzv. pudinkový atentát na amerického viceprezidenta Huberta Humphreye v dubnu 1967, ale komunardům nevyšla. Vystrašená rozvědka plány odhalila a několik členů K1 pozatýkala jako nebezpečné teroristy. Verzi o házení neškodného pudinku a jogurtu na Humphreye, který byl pro levicové revolucionáře zosobněním amerického imperialismu, ovšem tajné služby neuvěřily a do novin rozšířily zprávy o přípravě atentátu za pomoci výbušnin a žíravin. Týdeník Die Zeit dokonce uveřejnil článek pod titulkem Jedenáct malých Oswaldů, který navozoval pocit, že komunardi byli stejně nebezpeční jako domnělý vrah prezidenta J. F. Kennedyho.
Z dnešního pohledu ale nebylo stigmatizování K1 jako ozbrojené a nebezpečné skupiny úplně od věci. Mnozí historici se totiž domnívají, že právě uvnitř berlínské komuny vznikly první zárodky pozdějšího násilného exportu revoluce. K blízkému okruhu komunardů ostatně patřil také Andreas Baader, pozdější lídr teroristické buňky Frakce Rudé armády (RAF), jejíž činnost si až do rozpuštění skupiny v roce 1998 vyžádala 37 lidských životů.
Od skandálu s pudinkovým atentátem získávala K1 možná až nechtěně velkou popularitu, která byla jedním z rozhodujících faktorů jejího zániku. Bylo to dáno i tím, že happeningy K1 (vynášení rakve německé demokracie nebo házení výtisků Maovy Rudé knížky z věže jednoho z berlínských kostelů) se nikdy neutápěly v balastu nudných socialistických frází a stávaly se tak pro zainteresovanou veřejnost mnohem stravitelnější.
Marketing revoluce
Na vrcholu popularity se K1 ocitla díky začínající herečce a pozdější topmodelce Uschi Obermaierové, přítelkyni jednoho z komunardů. Fotografie polonahé krásky v okruhu vlasatých mániček přinesly celé skupině nebývalou publicitu na titulních stranách společenských časopisů, proti nimž levicoví aktivisté brojili. Uschi a její přítel Rainer Langhans se stali ikonou rudé revoluce a politická hesla o nutnosti radikální přeměny systému záhy vyměnili za hlásání uvolněné sexuální revoluce. Později je v tom napodobili například také John Lennon a Yoko Ono. Stovky dopisů od nezletilých fanynek s žádostí o autogram a experimenty s tvrdými drogami pak byly počátkem konce experimentálního prostoru K1, která byla zpočátku spřízněna volbou alternativního způsobu života. Víceméně trapným epilogem za pokusem o jinakost, který vstoupil do učebnice německých moderních dějin, bylo ozbrojené přepadení Langhanse, kterého jeho někdejší spolubojovníci obvinili ze zrady revoluce. Definitivní tečku za nedlouhou historií K1 pak učinilo vyrabování a zdemolování posledního bytu, kam se berlínští komunardi uchýlili.
Co tedy zbylo z projektu, který kdysi burcoval a pobuřoval úzkoprsou většinovou společnost, ukolébanou mýtem o hospodářském zázraku? V nenucené a uvolněnější podobě trvá odkaz K1 dodnes v podobě squatterských komunit. Organizovaná a zpolitizovaná revolta, s níž kdysi přišli berlínští komunardi, už ale sotva dnes nastane. Jedno z vysvětlení takového skepticismu nabízí německý filosof Peter Sloterdijk, podle něhož touhu po jinakosti dnes zprostředkovávají především agenti reklamních společností: „Tehdejší generace zažívala radikální předěl mezi nabídkou a poptávkou. Co tehdy požadovala, jí trh nemohl nabídnout, a tak musela jít se svou touhou na ulici. Dnes je ovšem trh revolučnější než zákazníci. Profesionálními revolucionáři jsou dnes designéři.“
Autor je redaktor deníku Právo.