Přehledný výbor úvah o jazyce a literatuře

Nakladatelství Oikoymenh vydalo v loňském roce spis Uměním k lidskosti s podtitulem Úvahy o jazyce a literatuře, výbor z díla Johanna Gottfrieda Herdera (1744–1803). Přestože Herder (rozkročený mezi osvícenstvím a nastupujícím hnutím Sturm und Drang) patří ke klíčovým postavám dějin filosofie, estetiky, jazykovědy, historie či teologie, mnoho českých knižních překladů jeho díla k dispozici nemáme. A na slovenský překlad Kalligony (1987, přeložil Milan Zemko), Herderova estetického pojednání, se tvoří v knihovnách pořadníky.

Stávající výbor uspořádal a přeložil Jan Binder. Rozčlenil ho do dvou částí. Část I. O jazyce obsahuje pouze text O původu řeči, část II. O literatuře zahrnuje studie William Shakespeare, O obraze, básnictví a bajce, Pohádky a romány, Drama, Co vedlo u různých národů k úpadku kdysi vytříbeného vkusu, O vlivu básnictví na mravy národů ve starověku a novověku, Co vyplývá ze srovnání básnictví rozmanitých národů starého a nového věku a nakonec O vlivu krásných věd na vědy vyšší. Tematické rozpětí druhého oddílu je mnohem širší, než napovídá jeho název a vlastně i podtitul celé knihy. Svazek tedy nabízí logicky uspořádaný přehled Herderova uměnovědného myšlení, počínaje vznikem řeči, která samotnému umění nutně předchází. K orientaci v celé knize pomáhá podrobný obsah a jmenný rejstřík, při tematickém vyhledávání jsem postrádala rejstřík věcný.

Původ řeči sleduje Herder od počátku, kdy byl člověk ve stadiu zvířete. „Už jako zvíře má člověk řeč“ (s. 11), zahajuje své pojednání. Vývoj řeči nastiňuje od řeči pocitů společné člověku a zvířatům přes prvotní divošské řeči až po vynález lidské řeči díky působení vědomí u člověka, tj. díky reflexi. Řeč je pro člověka přirozená a nutná, jako je člověk člověkem. Ve vztahu k řeči formuluje Herder čtyři přírodní zákony, „základní zákony jeho [člověka] přirozenosti a pokolení“ (s. 67). Herder se samozřejmě také vyrovnává s názory svých současníků, ať už je to Jean-Jacques Rousseau nebo Denis Diderot.

Williama Shakespeara nazývá Herder „básníkem cyklu světového“ s odkazem na Řeky, „básníky hellénského hrdinského cyklu“ (s. 101). Shakespeara interpretuje prizmatem antického dramatu a Aristotelovy Poetiky. K Shakespearovi se opakovaně vrací, třeba ve studii o úpadku vkusu v souvislosti se vztahem vkusu a génia. Připomeňme, že Herder ve své době stál mezi odpůrci aristotelské poetiky (jímž byl např. Friedrich Schiller), kteří prosazovali v teorii básnictví privilegovanost génia, a jejími obhájci (např. Gottholt Ephraim Lessing) a snažil se do jisté míry smířit obě stanoviska. Tak například konstatuje: „Pravý vkus působí skrze génie a ušlechtilý génius je jako hvězda v temnotách.“ (s. 205)

Ve studii O obraze, básnictví a bajce najdeme na úvod obhajobu užití termínu estetika ve smyslu filosofie krásna (estetiku jako vědu o smyslovém poznání založil v polovině 18. století Alexander Gottlieb Baumgarten). Po Herderově průzkumu bajky, pohádky, románu a dramatu se ve výboru dostáváme k obecnějším otázkám vkusu, génia a vlivu básnictví na mravy („Básnictví je nejpůsobivější, představuje-li skutečné mravy, živou přírodu; jsou-li mravy dobré, když je živá příroda vede za dobrým účelem, může básnictví také napomáhat dobrým mravům a dlouho je zachovávat.“). Herderův myšlenkový pochod sledujeme až k závěrečnému pojednání o vlivu krásných věd, tedy těch, které „tříbí takzvané nižší duševní schopnosti, smyslové poznání, důvtip, obrazotvornost, smyslové pudy, rozkoš, vášně a sklony“ (s. 266), na vědy vyšší. Nejvyšší věda je umění žít. V humanistickém závěru studie i celého výboru pak Herder popisuje ideálního učitele lidskosti, který bude skrze krásné vědy vzbuzovat u svých žáků „lásku k lidskosti a chuť pracovat pro dobro lidstva“ (s. 274) a tím ukazovat cestu k vyšším vědám a k umění žít. Pro nás je to řečeno snad příliš pateticky, myšlenka sama je však stále aktuální. Po dočtení se v kruhu vracíme k výstižnému titulu celého svazku: Uměním k lidskosti.

Vzhledem k tomu, že je Uměním k lidskosti výjimečným knižním uvedením Herdera u nás a navíc se jedná o výbor, je škoda, že kniha vychází bez předmluvy nebo studie, která by nastínila Herderovo dílo, jeho klíčová témata a jeho postavení v rámci jednotlivých oborů, do kterých svými texty významně zasáhl (podobně třeba najdeme ve zmíněném vydání ze čtyřicátých let dosud aktuální studie Herder a Češi od Alberta Pražáka a J. G. Herder a jeho filosofie humanity Jana Patočky). Svazek předpokládá připraveného čtenáře se základními znalostmi kontextu a rozhodně jej nelze doporučit jako úvod do Herderova myšlení. Pro hlubší studium filosofie, jazykovědy či estetiky 18. století je však zcela nezbytný.

Autorka je doktorandka na katedře estetiky FF UK.