Zelení na rozcestí, nebo na scestí?

Sjezd zelených zahájily česká a evropská hymna, následovány výkřikem z pléna „ať odejdou kariéristé ovládající stranu!“. Tato ozvěna rozporů z předvolebních časů byla ale vzápětí nahrazena aktuálnějšími důvody rozepří. V úvodním projevu předseda Bursík pochválil stranu za vstup mezi respektované politické síly a proti obvinění z „modrání SZ“ postavil vizi „zelenající ODS“. Přílišné sebevědomí až naivitu tohoto tvrzení podtrhl uváděný příklad pozitivního vlivu, jímž mělo údajně být přijetí závazku desetiprocentního podílu biopaliv do roku 2020. Vzhledem ke spornému ekologickému dopadu takto nevysokého závazku zde skeptického pozorovatele spíše napadne souvislost s nedávnými aférami kolem biolihu a ekonomický potenciál skrytý za tímto rozhodnutím. Několik účastníků poté vzneslo pochybnosti nad rezignací zelených na snahy o obsazení nižších ministerských funkcí a vládní personální politikou vůbec. Dostalo se jim vysvětlení, že zelení neobsazují funkce, nýbrž prosazují program.

To však bylo pouhé zahřívací kolo, všichni včetně hojně zastoupených novinářů a hostů netrpělivě očekávali zahájení debaty o radaru. Tu odstartoval Ondřej Liška, který ve velmi emotivním, rétoricky působivém a pečlivě vystavěném projevu přednesl návrh zahraniční sekce strany. Zaznělo mnoho krásných slov o míru, potřebě zasadit se o změnu jednostranné americké zahraniční politiky, přenesení projednávání otázek základen do Rady Evropy a NATO. Po prostudování písemné podoby stanoviska vynikla jeho bezzubost. Diplomaticky formulované stanovisko v podstatě nezavazuje k ničemu konkrétnímu, ale zejména neříká, jaké stanovisko zelení zaujmou, pokud USA požadavek na začlenění radaru pod velení NATO odmítnou. To nejpozoruhodnější ale je, že dokument přijímá radar a celý raketový systém jako daný fakt a věnuje se jen jeho institucionálnímu začlenění a konzultaci s Evropou. Nikde ani slovo o jeho potřebnosti, žádná otázka po nepřátelích, proti kterým bude mířit, ani důvodu umístění právě v ČR. Ani stín pochybnosti, zda výdaj více než 50 miliard dolarů přispěje k mírovému soužití, nebo spíše posílí vojensko-průmyslový komplex a odstartuje nové závody ve zbrojení. S tím kontrastovaly diskusní příspěvky poměrně jednoznačně odsuzující radarovou základnu jako takovou, často jménem celé základní organizace, která delegáta vyslala. Ojedinělé souhlasné příspěvky vnímaly základnu zejména jako záštitu proti Rusku. Ukázkovým příkladem tohoto přístupu byl senátor Štětina, vystoupivší jako host. Jeho postoj lze lidsky pochopit, má jistě bohaté zkušenosti s imperiální mentalitou ruské generality, hůře se chápe, že se nenašel nikdo, kdo by tuto argumentaci zpochybnil. Proevropští zelení jako by rázem zapomněli na naše členství v EU a NATO a jedinou záchranu před říší zla na východě viděli ve dvousetčlenné obsluze amerického radaru v brdských lesích. Jak asi americká základna ochránila před ruským vlivem Kubu, Tádžikistán nebo Kyrgyzstán? Jako by se zapomnělo na to, že největší hrozbou ze strany Ruska je jeho pozice monopolního dodavatele energie, a také na skutečnost, že americký protiraketový deštník rozhodně není zaměřen proti němu. S postupujícím časem nabývala diskuse na bizarnosti, Pavel Křivka označil USA za globálního parazita a agresora a neméně panoptikálně působil údajný vojenský odborník Karel Libl, který se za plány USA postavil stejnými slovy, jakými se před třiceti lety obhajovala přítomnost spřátelených sovětských vojsk. Vtipnou performanci předvedl přítel (ano, tak zní oficiální oslovení členů SZ) Šlechta, který svůj nesouhlas se základnou přednesl v uniformě raketového vojska, u kterého v mládí sloužil.

V okamžiku, kdy měl sjezd již šestihodinové zpoždění, si delegáti odhlasovali konec diskuse. Dojmy z ní nejvýstižněji v závěru shrnula spolupředsedkyně polských zelených Magdalena Mosiewiczová, která prohlásila, že je velmi udivena její délkou a odmítáním něčeho, co dosud považovala „za nezpochybnitelný základ veškeré evropské zelené politiky“. Zdůraznila, že polští zelení trvají na referendu a očekávají podporu úspěšnějších českých kolegů ve společném postupu proti zahraniční politice USA.

K závěrečnému hlasování bylo podáno hned několik alternativních návrhů stanovisek, různou mírou razance odmítající základny. Z nich vybočoval poněkud cimrmanovský návrh přítele Korytáře povolit USA základnu výměnou za ratifikaci Kjótského protokolu. Hlavní odpůrci základny, k nimž patřil P. Štěpánek, J. Richterová, M. Stropnický a další, se nakonec shodli na podpoře kompromisního návrhu Moniky Štayrové, který beze změn přebíral stanovisko zahraniční sekce, doplnil ho však jasně formulovaným závazkem členů vlády a parlamentu odmítnout radar na základě pouze bilaterální dohody s USA, podpořit referendum, pravdivě informovat veřejnost a přenést jednání na půdu NATO a Rady EU. Jednoznačným odmítnutím tohoto kompromisu se vedení strany usvědčilo ze záměru pokryteckými slovy usnesení zmást straníky i veřejnost a navodit zdání trvání na zelených ideálech. Ukazuje se tak, že SZ velmi rychle podléhá mechanismům reálpolitiky a poněkud zapomíná na svůj úkol vnášet do politického prostředí nová témata, přístupy a trvat na ideálech, které jsou pro další zdárný vývoj lidské civilizace klíčové. Že mezi ně patří zejména antimilitarismus, snad netřeba složitě dokazovat. Toto podezření podporuje i absence odvážnějších ekologických i sociálních témat na sjezdu. Ani v zastoupení žen SZ nijak zvlášť nevybočuje z chabé úrovně českého prostředí, takže lze říci, že od naprostého splynutí s šedí české politiky je zachránilo přece jen o něco sympatičtější vzezření delegátů, než je na sjezdech vládních stran obvyklé, čajovna v sále a přítomnost několika psů a dětí.

Jakkoli lze M. Bursíkovi věřit upřímnost povzdechu, že radar jim byl čert dlužen, nevyrovnal se s touto nepřízní osudu příliš šťastně. Přes hladké znovuzvolení se nedá sjezd považovat za jeho jednoznačný úspěch. I těsné přijetí usnesení o radarové základně, kdy pro hlasovalo 156 delegátů ze 300, naznačuje, že strana se opět polarizuje a rozkol může znovu vypuknout. Ještě horší může být situace mezi sympatizanty. Téma radaru dělí celou společnost a mnozí mohou dát přednost radikálnějším silám, než je SZ. Rozporuplné angažmá v pravicové vládě, ostudný postoj k základnám a odklon od hlavního proudu evropských zelených stran může významně ovlivnit výsledek v příštích volbách. Fenomén stran na jedno použití není ani u nás neznámý, a nazval-li spolupředseda německých Zelených Reinhard Bütikofer ve své zdravici Stranu zelených „shooting star“, mohlo se jednat o lichotku stejně jako o varovnou metaforu.

Autor je novinář.