Výběr slavného čínského filmového tvůrce Zhanga Yimou jako dvorního režiséra obou hlavních ceremoniálů letošních olympijských her v Pekingu není náhodné. Jeho dílo zachycuje přes dvacet let moderních dějin Číny a pompézní mistrovský styl zaručuje oslnivou podívanou. Neskrývá se však za leskem jeho děl ještě druhá vrstva skrytých významů i tragédií?
Zhang Yimou se narodil v roce 1951, pouhé dva roky po vzniku Čínské lidové republiky. Od mládí zažíval na vlastní kůži drastické politické změny, protože pocházel z rodiny, která sympatizovala s dříve vládnoucí Čínskou národní stranou Kuomintang, jež byla v občanské válce poražena komunisty. Jako většina městských dětí byl tudíž poslán během Kulturní revoluce na venkov, kde se komuny a ideologické boje snoubily s bohatou lidovou tradicí, a tak se nikdy nestal „režisérem města“. V jeho filmech se životní vitalita, krutost i všednodennost přeskupují do mlčících a ohromujících tvarů krajiny a do karnevalové estetiky extravagantních barev, tanců a písní náležících do světa tradičních rituálů.
Když se v roce 1978 po Kulturní revoluci znovu otevřely brány univerzit, začal 27letý Zhang studovat kameru na pekingské filmové akademii. V roce 1982 odtud vyšla tzv. Pátá generace filmařů a dozrál čas pro renesanci filmu v zemi. Přelom sedmdesátých a osmdesátých let v Číně byl plný pocitů naděje, protože se lidé snažili zotavit z traumat Kulturní revoluce a dohnat deset let izolace od okolního světa. Film se jakožto nejpolitičtější umění schopné zasáhnout velké množství lidí stal hlavním nástrojem národního hledání sebe samých. V roce 1984, teprve dva roky po ukončení školy, získal Zhang mezinárodní ocenění za kameru ve filmu Yellow Earth (Žlutá země), který režíroval jeho kolega z pekingské filmové akademie, Chen Kaige. O čtyři roky později Zhang se svým režijním debutem Rudé pole (1988) získal na berlínském festivalu Zlatého medvěda.
Země, v níž je řeka dějinami a pláň jizvou
Oba filmy, Žlutá země i Rudé pole, se odehrávaly v Severočínské rovině poblíž Žluté řeky: v oblastech s důležitou symbolikou. Žlutá řeka byla kolébkou čínské civilizace a její ničivé záplavy symbolizovaly „Dějiny“, které v rychlém proudu neurvale smetou životy i domovy a často mění svůj směr. Vyprahlá a vymletá Severočínská rovina oproti tomu koresponduje s hlubokými jizvami, jež ve společenské textuře zanechalo trauma Kulturní revoluce. Ve Žluté zemi, jež se stala prvním filmem stvrzujícím nástup Páté generace čínských filmařů, vkládá venkovská dívka všechny naděje do komunistického „dělníka umění“, jenž přišel ve třicátých letech do této oblasti, aby zde sbíral lidové písně pro propagandistické účely mladé komunistické strany. Dívka se spoléhá na slib „umělce“, že se pro ni vrátí a vezme ji s sebou do strany a do armády, aby unikla dohodnutému sňatku. Na konci filmu však komunistický umělec nesplní slib a nevrátí se, a tak se dívka pokusí přebrodit Žlutou řeku, ale utone. Za příběhem lze spatřit skrytou symboliku nesplněných slibů, které dala komunistická strana čínskému lidu. Tento skrytý význam byl natolik nenápadně subverzivní, že film unikl cenzuře a nikdy nebyl v Číně zakázán, na rozdíl od řady pozdějších snímků tvůrců Páté generace.
Zatímco Žlutá země byla takřka němým filmem s občasnými dialogy a hrdiny, kteří nemohli zabránit svému osudu, Zhangovo Rudé pole mělo ambice přepsat základní mýtus země příběhem o svobodomyslném muži a ženě, jež „se odvážila milovat, nenávidět i bojovat“. Film se odehrává v dionýských kulisách výrobny vína, kde se produkuje silný mok temně rudé barvy z červeného čiroku, vysoké rostliny schopné přežít v těžkých podmínkách. Svým úvodem, v němž mužský hlas vypráví, že film je příběhem o jeho prarodičích, snímek stvrzuje dojem legendy o kořenech země. Mladá dívka se provdá za starého a malomocného muže na základě dohodnuté svatby, ale její osud je jiný než příběh dívky ze Žluté země. Rozlehlá pole rudého čiroku jsou oltářem její otevřené sexuality. Se svým milencem se dívka miluje uprostřed moře vysokých rostlin třepotajících se extaticky v ostře rudém slunci. Tělesné spojení na rozlehlém poli zakončí hrdinka jízdou na oslu s vítězoslavným úsměvem na tváři, zatímco mladík naléhá a zpívá: „Sestro, směle jdi vpřed, jdi vpřed, neohlížej se, deset tisíc cest vede do nebe.“ Tuto píseň rok poté zpívali studenti při hrůzném masakru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu.
Barva jako symbol
Mytická minulost a patriarchální rodina jako sociální a politická alegorie, v níž hrdinky s liberálními sexuálními touhami představují destabilizující figury, se objevují i v trilogii Rudé pole, Judou (1991) a Zavěste červené lucerny (1992) a vracejí se i v režisérově nedávném snímku Kletba zlatého květu (2006). Jasné barvy se v těchto alegoriích používají netlumeně a často představují současně utlačovaného i utlačovatele. V Kletbě zlatého květu skrývá lesk císařské zlaté barvy vražedné nitro tyranského krále a současně slouží jako symbol revoltující armády, mstící se za královnu, jež byla otrávena manželem a pomalu ztrácí vědomí. Zhang zde demonstruje jedinečnou hru symbolické hodnoty a emocionality barev, jež je jedním ze základních prvků tradičních čínských rituálů i divadla.
Lesk a bída orientální podívané
V roce 1994 natočil Zhang Yimou snímek Žít, filmovou ságu zobrazující násilné události moderní čínské historie. Jednalo se o jeden z jeho nejlepších filmů, ale vládní zákaz mu znemožnil rozvíjet svůj filmový styl tímto směrem. Po několika pokusech o příklon k dokumentárním postupům se Zhang Yimou rozhodl vrátit k alegorickým příběhům a velkolepé vizualitě, tentokrát však s mezinárodní účastí a rozpočtem hodným hollywoodských spektáklů. V novém miléniu plní jeho nádherné vizuální efekty novou funkci, totiž uspokojit celosvětovou poptávku po orientální podívané. Zhangův Hrdina (2002), Klan létajících dýk (2004) a Kletba zlatého květu (2006) vytvářejí jeho novou trilogii historických dramat v rámci žánru bojových umění s velkolepou choreografií.
Snímek Hrdina vypráví příběh několika vrahů, plánujících zavraždění císaře Qin, jenž Čínu poprvé v roce 221 před Kristem sjednotil. V závěru se však vrahové rozhodnou zabít místo císaře sami sebe, protože bez císaře by Čína znovu upadla do válek a chaosu. Při bližším pohledu se nám opět odhalí řada jiných významů než pouhé uznání státu. Pokud si tento snímek zasadíme do kontextu dvou dalších Zhangových děl, význam slova „hrdina“ nabývá nových podob. Klan létajících dýk a Kletba zlatého květu zdůrazňují, že Dějiny fungují téměř automaticky v rámci vlastní logiky, bez ohledu na životy, jež tak snadno ničí. Prizmatem celé této trilogie se nám ukazuje mnohem pesimističtější Zhang Yimou nového milénia i podivná hloubka emocí a opuštěnosti za fasádou zdánlivě povrchní kinematografické krásy jeho filmů.
Letošní pekingská olympiáda bude bezpochyby masovou podívanou a nákladnou kampaní podporující svou vlastní image. Zhang Yimou však v jednom rozhovoru překvapivě prohlásil, že zahajovací ceremoniál bude velmi „přehnaný“. Co tím myslel? Nejedná se o ironii? Proč bychom ale měli číst mezi řádky a hledat ironii tam, kde všechno vypadá naprosto vážně?
Autorka je doktorandka na Harvard University.
Přeložila Kamila Boháčková.