Přecitlivělý experimentátor

Chaim Soutine se řadí mezi umělce volně označované jako Pařížská škola. Přišli z jiných zemí, byli expresionističtí, lyričtí, vášniví, talentovaní. Tento dar dali Francii. Jaký asi byl Chaim Soutine, který dorazil na Montparnasse krátce po Pascinovi, Picassovi, Modiglianim? Jeho uzavřenost, bázlivost a nespolečenskost mnohé odrazovala. Amedeo Modigliani byl Soutinovi přítelem, obhájcem a pomocníkem v jeho pařížských začátcích. Představil ho sběrateli Leopoldu Zborowskému. Jeho ženě se však Soutine nelíbil, zdál se jí špinavý a patetický. Modigliani se ji snažil přesvědčit, že se ve svém úsudku mýlí, a namaloval ho v jejím bytě na dveře. Po hádce, která nastala, vykřikl: „Nenič ten portrét, jednou ti váhu dveří vyváží zlatem!“

Existenciální výzkum

Studovat Soutinovy obrazy lze samozřejmě i bez znalosti jeho života, scházela by tu ovšem jedna z dimenzí, která je prosvětluje. Dlouho nevystavoval. Ne z falešné skromnosti, ale proto, že svá raná díla stále ničil – nevyhovovala jeho nárokům. Nesnesl pohled na prázdné plátno, proto raději kupoval laciné staré obrazy a přemalovával je. Teplo a život pro něho byla z tuby vytlačená barva vyplňující tvary. Malba přetížená hmotou, pohybem. Na rozdíl od svých vrstevníků se životu nevysmívá, ani nehodnotí politické události, které mu nakonec byly osudné. Lze říci, že malba pro něho byla existenciálním výzkumem. Každý jeho portrét, řečeno s Courbetem, je portrétem jeho vlastního nitra, expresí jeho touhy překonat lidskou odcizenost, nehybnost, prázdnotu smrti.

Neměl mnoho přátel. Nevydařené setkání s podobně nešťastným Juliem Pascinem v kavárně Rotonda popsala Juki Desnosová. Když Soutine skromně podotkne: „Líbí se mi vaše dívky na obrazech, pane, vzrušují mne“, začne na něho rozvášněný Pascine křičet: „Zakazuji vám vzrušovat se mými ženami! Já jsem syn boží, zlo ať stihne ty, kteří mne nemilují!“ Soutine jen tiše zašeptá: „Pane, ale já vás miluji“, a chvatně odchází. O pár let později si „syn boží“ podřeže žíly a oběsí se na klice u dveří.

Z Východu na Západ

Přes svou ustrašenost se Soutine dokázal vzepřít prostředí, v němž vyrůstal. Ze Smiloviče, kde se narodil asi v roce 1883 jako desátý v řadě jedenácti dětí židovského krejčího, odešel ke zděšení rodiny do nedalekého Minsku. V letech 1910–12 se setkává v učilišti výtvarného umění ve Vilniusu s budoucími členy Pařížské školy Kikoinem a Kremegnem. V roce 1913 odcestoval do Paříže na Ecole des Beaux Art.

Přístřeší našel v tehdejších ateliérech La Ruche, postavených blízko jatek z pavilonu zbylého ze Světové výstavy 1900. Bydleli tu Chagall, Lipchitz, Kikoine. Bez topení, vody, plynu, toalet. Diskutovali zde o barvě s Légerem, manžely Delaunayovými. Na rozdíl od svých kubistických kolegů přiřkli barvě mimořádný význam.

V první světové válce se Soutine dobrovolně hlásil na frontu, ale ze zdravotních důvodů směl pro Francii pracovat jen v zázemí. V roce 1916 se usadil ve čtvrti polorozpadlých ateliérů Falguière. Věčně bez peněz, topil při jedné návštěvě přátel i plátny. V roce 1919 se ho ujímá Zborowski, vyplácí mu minimální mzdu, odebírá od něho všechny obrazy a posílá ho malovat do Céretu v Pyrenejích. V záři jižního slunce ožívají jeho plátna barvami, narušuje se reliéfnost krajiny, která se více „pohybuje“, je daleko expresionističtější, domy se kymácejí, krajina běží. Ačkoliv se tu cítí opuštěn a prožívá deprese, dokáže namalovat na dvě stě pláten.

Po návratu do Paříže se jeho důvěrnicí stává bývalá Modiglianiho modelka Paulette Jourdinová. V roce 1923 koupil Američan Albert Barnes od Zborowského pro své muzeum řadu Soutinových pláten. Objevil ho náhodou. Zahlédl u svého poradce Paula Guillauma Zátiší s kohoutem a rozzlobil se, že mu byl tento talentovaný malíř utajen.

Soutine prožívá radost ze svého úspěchu, ale nemůže se smířit s tím, že o jeho osudu náhodou rozhodl jediný člověk. Vrací se mu duševní nestabilita.

Plodná dvacátá a třicátá léta

V letech 1923–25 pobývá v Cagnes. Jeho krajiny se zklidňují, zatouží ale opět po Paříži. Najímá si ateliér na Montparnassu, maluje zátiší, zase chodí do Louvru. Ožívají v něm stará témata. Fascinován Rembrandtem, maluje porcované voly, až si vyslouží přezdívku „Rembrandt masa“. Maluje ze všech sil, ale maso se kazí, sousedé si stěžují na zápach a spoustu much. Po zásahu hygienické služby napouští maso formalínem. Ztrátu barvy kompenzuje zoufalý Soutine čerstvou krví z jatek. Maluje mrtvá zvířata – berana, kohouta, králíka, aby v nich nahmatal zárodky nového vzkříšení.

Obrazy z Le Blanc, kde Zborowski v roce 1927 zakoupil víkendový dům, jsou vesměs portréty a zátiší. Paulette mu seděla modelem, chodila mu kupovat od vesničanů kohouty. „Nemáme je na jídlo, ale kvůli barvě,“ omlouvala se. Trápil se celý den s detailem. Když nebyl spokojen, obraz zničil.

V témže roce o něm vychází první monografie od Waldemara George. Galerie Bing mu v červnu uspořádala první výstavu. Portrét Madeleine Castaingové namaloval v roce 1928. Poznal se s ní v Rotondě, kde se kosmopolitní furianti rozkošně hádali v příšerné mnohojazyčné hatlamatilce. Další monografie z roku 1929 od Elie Faura potvrzuje, že se Soutine choval nevypočitatelně a depresivně. Přesto se ho po smrti Zborowského v roce 1932 ujali manželé Castaingovi a usídlili ho u sebe v Lèves nedaleko Chartres. Tady se Soutine setkává s Erikem Satiem, sem přijíždí i Cocteau a Elie Faure. Soutine maluje katedrálu v Chartres a obraz Siesta, plátno inspirované Courbetem. V roce 1935 následuje výstava v Chicagu, v roce 1937 v Londýně.

Senzitivita, která zabíjí

V tomto období se setkává s německou uprchlicí Gerdou Grothovou. Bydlí s ní ve vile Seurat s Henrym Millerem a Anaïs Nin. S Millerem odjíždí do Civry-sur-Serein, jeho deprese však umocňují bolesti žaludku. V Civry namaloval mimořádný obraz, cestu osázenou mohutnými topoly se sluncem prosvítajícím mezi listy a řadu portrétů venkovanů. Přichází válka. Marně ho nabádali, aby emigroval do USA. Gerda byla zatčena a importována do tábora v Pyrenejích. Soutine nachází další opatrovnici a spolupracovnici v bývalé manželce Maxe Ernsta, Marii Berthe Aurencheové. Neustále mění místa pobytu, skrývají se. Přesto v Champigny-sur-Veude namaloval třicet obrazů, které se podařilo dopravit do Paříže. Prodávaly se v galerii Louis Carré. Další úspěšné výstavy zatím probíhají ve Washingtonu a v New Yorku. V červnu 1943 je malíř hospitalizován na klinice v Chinonu a Marie Berthe organizuje tajný převoz přes Normandii na operaci do Paříže. Bylo však už pozdě. Malíř, mezi jehož poslední díla patřil bolestný portrét matky s mrtvým dítětem, zemřel 9. srpna 1943 v Paříži. Na rozdíl od věrného přítele Modiglianiho se za svého života dočkal slávy. Pro svou senzitivnost ji však podobně jako mnozí jiní opravdoví umělci nedokázal vychutnat.

Autorka je historička módy a výtvarná publicistka.